Napsal a vyfotografoval:
Michal Bulička
Kdo z vás měl ještě před několika lety představu, že na dovolenou k moři vyrazí uprostřed zimy za třeskutých mrazů. Kanárské ostrovy se během několika posledních let staly synonymem pro lenošení na sluncem zalité pláži, omývané vlnami oceánů. Koho by také napadlo jezdit na Kanáry za něčím jiným než plážemi. Opak je však pravdou. Je hříchem lenošit u moře, když na tak malém kousku země na vás číhá spousta velmi rozmanit ých světakrás. Jeden z propagačních sloganů říká, že Kan áry jsou ostrovy mnoha světů a kaž-dý ostrov je něčím jiný a krásný. Je to pravda. · · ·
Naši čtrnáctidenní cestu jsme rozdělili na dvě části. První týden jsme si díky pronajatým autům zjednodušili poznávání Tenerife s učebnicový kuželem sopky Pico de Teide, s 3718 m n. m. nejvyšší horou Španělska. Druhou polovinu jsme chtěli prožít při horském přechodu roklemi rozpukané Gomery. Přistáváme na letišti Reina Sofia a změna teploty z minus deset na plus dvacet je velmi příjemná. V blízkém přístavním městě Los Cristianos si půjčujeme auta, kterými objedeme celý ostrov ve směru hodinových ručiček. Kolem nás se tyčí jen honosné mrakodrapy hotelů lemované desítkami útulných bílých domků. To vše připraveno pro turisty. Na plážích ale moc lidí neleží, protože teplota vody moc lákav á není a navíc fičí silný vítr. Na nás ale z výšky mrká zasněžený vrchol Teide a my opouštíme pobřeží a stoupáme do hor.
POD VODOPÁDY Cílem je rokle Barranco del Infierno. Jsme okouzleni. Všude zeleno, kolem nás agáve, kaktusy, na horizontu prosvítají mezi chuchvalci mlhy siluety borovice kanárské. Kdeže jsou slova přátel, že ostrovy jsou hnědé, bez zelenající se přírody. Rokle končí dvěma vodopády, pod nimi svačíme, vzpomínáme na středoevropské mrazy a myšlenkami se už touláme dalším údolím. Při cestě serpentinami do romantick é vesničky Masca je nutno oprášit řidičské umění. Nemůžeme se vynadívat na lesknoucí se Atlantik a siluetu Gomery na obzoru, sestup soutěskou odhadujeme na slabou hodinku a osvěžení čerstvými pomeranči pomalu jdeme k moři. Po chvíli začíná koryto tekoucího potoka a pak náhle vstupujeme do skalního labyrintu. Soutěska Masca má několik set metrů vysoké stěny, jež meandrují až k mořskému pobřeží. Eurofii ale střídá únava, neboť moře se stále neobjevuje. Po třech hodinách se konečně vrháme do vln mezi vysokými útesy Los Gigantos. Večeříme, zářící měsíc a hvězdy nad hlavou – co si přát více. Vlasta běduje, že jestli to tak půjde dál, nebude mít za chvíli na co natáčet. S Martinem debatujeme o nutnosti stavět stan a lenost vítězí. Nevinný mrak nás ale rychle budí a naše gemma stojí rekordně rychle. Mrak mizí hvězdy zase září. To se za noc ještě několikrát opakuje. Ráno si znovu vychutnáváme klikatou cestu mezi skalami a 800 m do kopce zdoláváme stejně rychle jako sestup. To už nám ale pot z tváře smý- vají přeháňky teplého „májového” deštíku a několikrát obdivujeme duhové spektrum. Ujíždíme dešti k majáku Punto de Teno – nejzápadnějšímu bodu Tenerife. Cestou projíždíme pod dvěma bahnem obarvenými vodopády, odtok pod mostem nestačí přívalu vody a s malou dušičkou projíždíme naší corsou bičující vodní tříští. V knihách se píše, že některé ostrovy nezažijí déšť i několik let, a to umocňuje náš pocit, že prožíváme neobyčejně mokré období. Druhý vodopád padá přímo do moře a barví modř oceánu dočervena. To už zase svítí slunce a my míříme k symbolu „Kanárů” – dračímu stromu „Drago milenaio”. Tento endemitick ý strom má symetrickou, rozložitou korunu. Velkých dračích stromů zde moc není, a proto je o ně dobře postar áno. Stromy jsou staré i několik tisí- ciletí a některé kmeny jsou ukotveny lany, aby lépe odolávaly větru. Dokonce jsme viděli kmen, jehož celý obvod byl nad kořeny doplněn náhradním dřevem.
PŘÍRODA HRAJE DIVADLO Po několika dnech v civilizaci jsme myšlenkami opět v horách. Ráno projíždíme deštivými mraky směrem ke kráteru Las Caňadas. Má průměr 25 km, jeho prstencovitý hřeben se tyčí 500 m nad dnem kráteru, které je ve výši 2000 m a obepíná vrcholový kužel sopky. Srostoucí výškou se trhají mraky, vlevo se blyští kopule světově proslulé astronomické a meteorologické stanice, která vypadá jako ze světa science fiction a vpravo se souká ze zajetí mlhy souměrný, čerstvě zasněžený kužel Teide. Příroda nám zahrála skvělé divadlo. Aut přibývá a Španělé skotačí, stavějí sněhuláky, koulují se. Není divu, sníh je pro ně stejnou vzácností jako pro nás palmy. Někteří si přivezli pěnové plážové podušky a pokoušejí se klouzat na posledních zbytcích, pod sluncem rychle tajícího sněhu na úpatí hory. Její vrcholov ý kužel je posazen uprostřed kráteru, který je vyplněn obřími balvany ztuhlé lávy, hrajícími mnoha barvami od bílé přes červenou až k černé. Ostrov je podle své dominantní hory i pojmenován. Tenerife totiž znamená v jazyce Guančů „hora sněhu”, původní obyvatelé z ní měli velký respekt a zasněžený vrcholek sloužil námořníkům jako významný orientační bod. Dříve byl vrchol dokonce ještě o asi 1000 m výše a až poslední mohutné erupce strhla vrcholový kužel a upravila tvar ojedinělé hory a jejího okolí do dnešní podoby. I v Kolumbově lodn ím deníku z roku 1492 je zmínka o výbuchu sopky. Poslední sopečná erupce na souostroví byla zaznamená na La Palmě na podzim 1971. Balíme vše potřebné na dvoudenní přechod hřebene. Kromě Teide nás láká kráter sousedního, 3106 m vysokého vrcholu Pico Viejo. Za hezkého počasí vyrážíme k bivaku na Refugio Altavista. Širokou pozvolnou cestu ze štěrkopísku střídá pěšinka zaříznut á do kuželu sopky. S přibývajícími výškovými metry přibývá také oblačnosti a viditelnost se ztrácí. Náhle nás zahaluje mokrý mrak, který přivane silný vichr a dílo dokoná mrazivý vzduch. Během pěti minut jsme obaleni ledovou krustou. Zachraňují nás dvě nedalek é bivakovací místnosti na chatě. Obyčejný horký čaj je náhle lahůdkou, vlévající teplo do promrzlých tělních dutin. Venku zuří vichřice, ale hvězdy přesto září na obloze. Jsme plni oček ávání a chceme vyrazit za rozbřesku. Vichřice neustává, a tak volíme výstup na vrchol Pico de Teide. Zbývajících 400 m výšky do chaty zdoláváme za hodinku, žene nás jen silná vůle, okamžitě se stáváme ledovými postavi čkami, nevidíme vpravo, vlevo, nikdo nemluví. Svištíme do kopce po upravené kamenné pěšině a najednou cítíme sirný zápach unikající ze země pod vrcholem kráteru. Na nedalekém vrcholu jen nejotrlejší z nás vytahují foťáky. Batoh, v němž je kamera, s nám v té sibérii vůbec nepodařilo otevřít. Žádné velké zdržování a 12 olednělých dobrodruhů prchá zpět do bivaku, balí batohy a dole na slune čném jihu ostrova nám vítr na pláži suší mokré svršky. Všichni se shodujeme, že tak náročný výstup dosud žádný z nás nezažil. A pak že na Kanárech je pořád vedro. Stejně jako Guančové už i my máme respekt ze sněhové hory.
CESTA POKRAČUJE Další den vstáváme hodinu před svítáním a dominantní kopec v kráteru fotíme za skvěle jasného, i když mrazivého počasí. U nejznámější atrakce kráteru, útesů Los Roques, si počkáme na ranní sluníčko a pak fotíme Teide přes známou skalní jehlu zvanou „královnin střevíček”. Ale to už přijíždí pět autobusů nacpaných turisty a my prcháme k měsíční krajině Paisaje Lunar. Nejdříve přejdeme hřeben kráteru a ze sedla pod horu Guajara pokračujeme mezi balvany a obřími sosnami. Náhle se z mlhy od námi vynoří obrovské hlady jemné černé škváry. Mlha se valí po černých dunách a my si připadáme jako astronauti. Najednou se mlha rozhodne, že nám ukáže zajímavou rokli. Skalní útesy, vykukující z černého úpatí mnohobarevné hory, jsou opravdu působivé. Druhou, zcela odlišnou část Paisaje Lunar, objevujeme taky jen díky dobrotě mlhy. Bíložluté skalní věže bizarních tvarů silně připomínají tureckou Kappadokii. Naposledy se pokloníme sopce, vrac íme auta a lodí plujeme na nedalekou Gomeru. Vlny jsou úctyhodné a trajekt se citelně houpe. Vystupujeme na pevninu a linkový bus zvaný na Kanárech „guaguas” nás veze po horské silnici přes polovinu ostrova do Údolí velkých králů – Valle Gran Rey. Cestu si děláme přesnou představu o tom jak ostrov vypadá. Obdivujeme temperamentního řidiče Fernanda, svou zelenou Scanii famózně ovládá a sklízí naši pochvalu. Naplánovali jsme přechod Gomery z jihu na sever. Kuželovitý ostrov je rozeklán po celém obvodě desítkami „barancos”. Gomera je opakem Tenerife, téměř žádní turisté, klid, místní lidé se živí hlavně zemědělstvím. Možná je to tím, že Gomera je jediný z obydlených ostrovů, který nemá letiště. Je však rájem horských turistů, tedy nás. Od mořských útesů stoupáme roklí Barranco de Argaga proti proudu potoka, v některých tůních se koupeme a obdivujeme několik vodopádů. Při prudkých výstupech s těžkými bágly z nás leje pot a slunce pálí. Pozvolna opouštíme soutěsku a vítr nás nutí rychle najít nocleh na větrné pláni. Ráno jdeme kolem stolové hory Fortaleza k pralesu v NP Garajonay. Stejného jména je i nejvyšší hora ostrova, vysoká 1487 m. Mezitím jsme překvapeni nejen typem hřbitova v Chipude, ale hlavně stářím domorodců. Průměrný věk je mezi neuvěřiteln ými 80 až 90 lety. Rakve pozůstalých se ukládají do připraven ých patrových „regálů”. Na počasí máme ale smůlu, na vrcholu není inzerovaný rozhled na okolní ostrovy, ale pouze na 10 m vzdálené kamarády. Procházíme svěže zelený vavřínový prales, protkaný potůčky. Těšíme se na vodopád Salto de Agua, ale vody moc nepadá. Zato se otevírá panoráma na údolí Hermigua, jemuž vévodí skalní špice San Pedro. Většina roklin je lemována terasovitými políčky „andinos “, jejich původ i četnost si nic nezadá se známým peruánským údol ím Colca. Sestupujeme k moři, ale brzdí nás časté ochutnávání čerstvě natrhaných pomerančů. Malebná botanická minizahrada upozorňuje na světové ojedinělé rostliny z Gomery a přilehlé návštěvní centrum zaujme kromě map, fotek a informačního systému na počítači hlavně preciznim pryskyřicovým modelem ostrova. Se soumrakem přicházíme na pláž v údolí Vallehermoso. Spíme na bezkonkuren čně nejromantičtějším místě v mém cestovatelském životě. Útočiště jsem zde nalezli v bývalé strážní pevnosti na sklaním útesu, o který se za hlasitého burácení rozbíjejí třímetrové příbojové vlny a vítr, proh ánějící se mezi okny zříceniny, zde dotváří kulisu strašidelného hradu. Naší touhou je popřít teorii, že útesy Los Organos s kamennými „píšťalami” jsou vidět jen z lodě. Oceán stále běsní a my se prodíráme strastiplně mezi keříky a roklemi k vysněné skále. Teorie je bohužel pravdivá a ani nemusíme být přímo na skále. Ono dostat se až na útes je fuška i pro horolezce. To nám ale nemůže zkazit stále dobrou náladu. Navíc dopln íme zásoby pomerančů, autobus nás po vyhlídkové silnici přiveze na molo do San Sebastianu a po půldenním odpočinku na pláži nás čeká už jen cesta domů. Ale poslední zážitek je ještě před námi. Představte si pořádnou letní průtrž mračen u nás. Leč pro ostrovany není liják často vídanou událostí. Provazce vody bičují přístav a nerad bych byl v té chvíli ve vyšších poloh ách. Vlny jsou obří, trajekt s obtížemi nadvakrát přistává a má hodinové zpoždění. V našich novinách se pak cestou vymrzlým autobusem mezi Prahou a Brnem dočítám o barvitě vylíčené ničivé vichřici na ostrovech.
