Chcete se podívat na Fidži a máte hluboko do kapsy? Fidži není nejlevnější destinací, a dál od české kotlinky snad už letět ani nemůžete. Ale když víte, jak na to a nemáte vysoké nároky, můžete hodně ušetřit. Nečekejte však zázraky, v tomto ráji, kde ještě před sto padesáti lety existoval kanibalismus, není nic zadarmo.
Po měsíčním cestování po Novém Zélandu mi už nezbývalo mnoho úspor na vysněnou „ohřívací“ dovolenou před návratem do Čech. Z tropických rájů jsem se rozhodla pro Fidži jakožto nejlevnější variantu, protože je na trase aerolinek, od nichž mám zpáteční letenku. Sama a bez plánu, vyzbrojena průvodcem Lonely Planet, který jsem si ani nestihla celý přečíst a s domluveným ubytováním na první noc u „známé“ Caroline z Couchsurfingu. Nejen, že za to se neplatí, ale ještě mi to skýtá možnost bydlet u místní rodiny a poznat, jak žijí.
NOC VE SLUMU
Hned první noc zažívám kulturní šok. Caroline mě z letiště v Nadi vede domů. Ale domem bych to rozhodně nenazvala. Lepenkové stěny, okolo spousta psů, na podlaze dospělí, děti, sprcha rovná se kbelík s vodou vedle záchodové mísy. Podlaha většinou z udupané hlíny a záchodová trubka končí hned za stěnou. A v domě není slušné nosit pantofle. To není nejlepší začátek, říkám si. „Nevadilo by ti, kdyby s tebou spala v posteli sestra Anna? Nemá kde spát.“ Je hluboká noc, takže neprotestuji a usínám s Annou, naštěstí ve velké posteli, při debatě o darwinismu. Další překvapení, všichni mladí i staří umějí anglicky, a dobře. Angličtina je úředním jazykem a učí se jí už odmalička. Docela mi to usnadňuje život. Jakožto antropoložka teorii přírodního výběru bráním, ale pro Annu, studentku biblických studií, není žádný argument dost dobrý. S úsměvem kroutí hlavou. V nose mě lechtá vykuřovadlo komárů. Brzy se ozve chrápání ze všech světových stran, jako by kolem nebyly stěny. Připadá mi, že v okruhu deseti metrů musí spát alespoň patnáct lidí, což se ráno ukazuje jako správný odhad. Ranní procházka do města – horko, prach a bláznivá doprava. Vesnice mezi poli s cukrovou třtinou složená z domů podobných tomu „mému“. Neváhám a snažím se co nejrychleji uniknout a zajistit si transport a ubytování na ostrovech. Vidím se na bělostné pláži ovívaná svěží brízou…
Carolinin přítel Noah se vyptává, jaká mám přání, a ještě než si stihnu ve městě něco objednat, přispěchá s nabídkou. Devět dní, tři ostrovy, ubytování, jídlo, doprava. Balíček mi spočítá na bezmála devět tisíc korun, můj strop. Odjíždí se za hodinu. Noah je jeden ze stovek „agentů“ na ostrově, kteří za provizi dohazují klienty ubytovnám. Jejich nabídku nenajdete vždy na internetu a ani tištění průvodci nejdou do detailů. Většina lidí, jež jsem v hostelech potkala, dostala nabídku od podobného agenta či od cestovky na letišti. Ceny se ale hodně liší, záleží na agentovi, jak vás odhadne a jakou provizi si započítá.
FIJI TIME!
Souostroví sopečného původu Mamanuca čítá asi dvacet ostrovů. Z mezinárodního letiště v Nadi jsou nejlépe dostupné, takže slouží jako snadný a relativně levný cíl turistů. Některé neobydlené ostrovy mizí při přílivu pod hladinu. Ty, které oceánu vzdorují, se liší velikostí, počtem rezortů (rezort neznamená vždy luxusní ubytování, tady se tak říká i hostelům) a jejich kvalitou a cenou. Někde najdete fungující domorodé vesnice, na jiných už jen rezorty. Na některé se jezdí jen na výlety, jako na ten, kde se natáčel film Modrá laguna. Beachcomber je na malém ostrůvku, kam se jezdí výhradně za noční zábavou. Party do rána, přes den se mládež rehabilituje u bazénu a večer to všechno začíná nanovo. „Nic pro mě,“ říkám si hned na začátku. Můj balíček zahrnuje čtyři noci na ostrově Mana, tři noci na Malolo a dvě noci na Bounty Island.
Z Port Denarau u Nadi vyjíždějí všechny trajekty a čluny. Noah mě doprovází (taxík platím samozřejmě já), aby mi dal vouchery na ubytování i transfery. Cestou si musím vyzvednout v bankomatu téměř celou částku. Na některých ostrovech nelze platit kartou a jezdit jinam pro hotovost je drahé. Kupuji si velké balení vody, dobrý nápad, který mi ušetří hodně peněz. Doklady vyplním s majitelem „cestovky“ na kapotě jeho superdrahého bouráku přímo v přístavu. Platím zálohy na ubytování a plnou cenu převozů. Provize je už zahrnuta, mají to dobře promyšlené. O pár tisíc lehčí, jen s pár papíry v ruce čekám na loď. „Ani bych se nedivila, kdyby nepřijela nebo kdyby předplacené hostely neexistovaly,“ ťukám si na čelo, jak snadno se mohu nechat odrbat za mého plného vědomí. Po hodinovém zpoždění člun konečně přijíždí. V poledním slunci s dalšími cestovateli se během netrpělivého čekání poprvé setkávám s termínem Fiji time, který pak budu slýchat každý den. „Kam bys spěchala? Relaxuj, jsi na Fidži!“ Chtějí tím říct, že se na hodinky nedívají. Jak co přijde, tak to přijde. Zajímá mě ale, proč je všechno vždycky pozdě a nikdy dříve?
Na každém ostrově nás vítají domorodci s písní na rtech a kytarou. „Bula!“ Stokrát denně omílané slovo. Je to pozdrav a znamená „život“. Personál si nás odvede do jednotlivých ubytoven. Na ostrově Mana jsou hned tři hostely vedle sebe. Můj, Sereana, ani nemá nápis. Ubytování ve společné místnosti (asi deset postelí) je čisté, ale velmi skromné, studená sprcha, jídlo už jsem měla lepší a ani s množstvím to nepřehánějí. Okolní hostely na tom byly o něco lépe a organizovaly si i večerní program. Vše je ale přístupné všem, a tak se výhody dají kombinovat. Od „cizích“ tedy využívám internet, bezpečnostní skříňku, půjčovnu šnorchlů a kajaků a volejbalové hřiště. Na žádném ze tří ostrovů, jež jsem navštívila, nejsou restaurace ani obchody. Proto všechny hostely nabízejí ubytování se stravou v ceně – tři jídla denně.
JAK SI KDO USTELE…
Ubytování v Malolo Beach Resort je o dost luxusnější. Tenhle podnik rozlezlý po kopcích nad pláží byl postaven pro stejnojmennou australskou show a za slušnou cenu poskytuje nadstandardní služby. Několik známých mě varuje před „bedbugs“, štěnicemi. Ukazují mi štípance a peláší na jiné ostrovy. Stavím personál do latě, jen co se vylodím a oni pak můj pokoj (dvoulůžkový, který mám, mimochodem, celou dobu sama pro sebe) hned dvakrát vystříkají speciálním sprejem. Pobývají tu i starší lidé (pronajímají si o něco dražší „bure“ – chajdy na pláži) a je tu i pár rodin s dětmi. Pláž je ale tristní, plná ostrých kamenů a na mělčině je tak jemný korálový prach smíšený s vodou, že je voda jako mléko. V pěší vzdálenosti žádná lepší není. Půjčuji si tedy každý den kajak a poznávám okolí. Protější Castaway Island mě přitahuje jako magnet. Aniž tuším, že je to ten ostrov, kde se natáčel film Trosečník s Tomem Hanksem, zamilovávám se do jeho pláže s azurovou zátokou, kde jediné stopy v písku jsou moje a místních plážových koz. Mým favoritem co do ubytování ale zůstává poslední navštívený ostrov – Bounty. Je tak malý, že ho obejdete pěšky za dvacet minut a celý ho okupuje jeden rezort. Nic nepřekáží výhledu na východ i západ slunce za horizont oceánu. Dobré jídlo, čisté palandy a čilý večerní život na jedné straně, ale klid kdykoliv po něm zatoužím na straně druhé.
OCEÁN MÍSTO TELEVIZE
Přestože páry jsou nejobvyklejší, potkávám i dost single cestovatelů z celého světa. Převažují jednoznačně Angličané. Ať už ve dvojici či na vlastní pěst, můžete si užít překrásný oceán s korály, kam oko dohlédne. Kajakování je úžasné, a když není velký vítr a vlny, můžete pozorovat veškerý ten čilý pestrobarevný ruch pod vámi. Se šnorchlem a brýlemi jako byste se ponořili do obřího akvária s vlažnou vodou. Domorodá osada blízko rezortu přináší vzácnou zkušenost – vidíte, jak lidé žijí, co kdy dělají (moc toho není), jak vypadá jejich škola a kostel (většinou jsou křesťané) – ale má to i nevýhody: mně například vesničtí psi ukradli pantofle hned první noc. Vesničané vás mohou pozvat na kavu – místní, ne příliš chutný nápoj z kořene pepřovníku. Připravuje se jako čaj, ale za studena, kdy je jemný prášek v obrovského pytlíku máčen a ždímán do velké dřevěné misky. Je to společenská událost, pije se rituálně z jednoho putovního kalíšku. Kava má lehce omamné účinky. Nebudete po ní opilí, já jsem jí vypila docela hodně a kromě lechtání na rtech jsem měla jen střevní potíže o několik hodin později. K nejvíc vzrušujícím zážitkům patří setkání se žraloky: plavu si se šnorchlem za korálový útes a najednou je pode mnou, vlní se u dna, párkrát švihne ocasem a je pryč. Asi půl metru dlouhý. Můj první žralok! Vzrušením se mi mlží brýle. Hejno „baby“ žraloků vídám potom často ze břehu, když si v mělké vodě hledají snídani. S miniaturními ploutvičkami trojúhelníkového tvaru nad hladinou proplouvají hejna rybiček, které se nezdají přítomností predátora zdaleka tak rozrušené jako já.
DETEKTIVKA BEZ ROZUZLENÍ
Překvapilo mě, jak velký je rozdíl mezi tím, jak se země prezentuje a realitou. Chudobné domy, bláto, prach. Dvacetiletá Laisa ze slumu, kde jsem přebývala, má malého syna a Nový Zéland je pro ni vysněnou zemí. Telefon si chodí nabít do zásuvky na letišti, dvacet minut chůze. Pak hodinu surfuje na internetu ve městě a při zpáteční cestě si nabitý telefon vyzvedne. Přesto je jako všichni, které jsem potkala, vyrovnaná a spokojená s tím, co má a kde žije. Mnoho Fidžijců se snaží na turismu „trhnout“, co se dá. Ilustrují to již zmínění „agenti“, ale také následující zápletka. Po první noci odjíždím na ostrovy a Caroline mě ujišťuje, že moje krosna s věcmi, které oněch devět dní nebudu potřebovat, je u ní v pokoji v bezpečí. Beru si tedy jen to nejnutnější. Po devíti dnech mě má vyzvednout v přístavu, ale nečeká tam a telefon nezvedá. Aniž vím adresu, dopátrám se alespoň přibližné polohy. Polem cukrové třtiny dospívám k tušenému cíli. Caroline nikde. Noah doma ale je. Překvapilo ho, že jsem našla cestu, načež se nenápadně vypaří. Jdu si sbalit batoh a zjišťuji, že mi pár věcí chybí, včetně padesáti amerických dolarů. Hledám Caroline, aby mi to vysvětlila. „Caroline? Ale ta je tady!“ ukazují na dámu přebujelých tvarů, jež právě doplétá proutěnou podložku. Je to Noahova sestra. „A dívka, která mě sem přivedla?“ ptám se zmateně. „Ale to je Tapou, Noahova přítelkyně, ta tu nebydlí!“ Takže Tapou mě přivede do cizího domu, lže i o tom, jak se jmenuje a zatímco jsem na dovolené, prošacuje mi (pravděpodobně s Noahem) batoh a vezmou si, co ráčí. V duchu jim nadávám do kanibalů. Dostává se mi omluv od všech členů rodiny, prosba, ať zůstanu do rána a pozvání na společnou večeři.
