Můj kozí dech tu nemají rádi. Nejdřív ten kozel, co mě v horách Dikti nechtěl pustit dál, potom ty babky, které jsem míjel · křižovaly se. Ale i chlapi, kteří se vraceli ze stráně, se pokřižovali. A přitom můj kozí dech je to nejlepší, co na tomhle ostrově mám. Je to Yamaha 125 · enduro. Když si člověk zvykne na to ječení a mečení a naučí se na tu vysokou kozu skákat bez rozeběhu, s vděkem kvituje, že se nenechal zlomit. Stopětadvacítka je lehká, všude se dostane, je to prostě lehce ovladatelná koza, která na hornatou a kamenitou Krétu patří.
Trošku jsem se nazlobil. Když jsem dorazil do půjčovny, kde jsem měl objednanou motorku, chtěli mi dát “full automatic” skútr · takový dámský nákupní košík. Hbitě jsem to čenžnul za terénní stopětadvacítku, přes protesty, že je to pět let stará motorka a že mi na to nemohou poskytnout servis a tohle a támhle a mile se na mě usmívali. Mile jsem se usmíval i já a stál jsem na svém, a ještě ten den jsem se za to musel pochválit.
Vyjel jsem totiž směrem k Lasithi · náhorní planině, kde se to má hemžit větrnými mlýny. A to tou nejkratší cestou. Po třech hodinách jízdy po cestě, která byla označena jako neasfaltovaná, ale udržovaná, což ve skutečnosti znamená ani ne polní, ale spíš horská, terénní, jsem narazil na stádo koz. Ale ten KOZEL! Zřejmě mě považoval za cosi nepřístojného v těchto výškách. Poprvé mě napadlo, že mou motorku považuje za konkurenta. I když stádo se mi celé vyhnulo do stráně, kozel se otočil a nevěřícným pohledem na mě civěl. Nebo nasupeným? Zastavil jsem a vyčkával. On taky. Naznačil jsem manévr za stádem do svahu, tím ho zmátl a proklouzl po jeho druhém boku, zanechávaje za sebou oblaka namodralého dýmu.
Ještě jsem jásal juppia juppia doe, když jsem dorazil na konec. Na konec cesty. Koukal jsem do mapy a nevěřil své naivitě. To, co jsem považoval za přerušení černé linky jen kvůli názvu horského masivu, bylo opravdové. Byl jsem těsně pod hřbetem Selena, za ním plošina Lasithi (vzdušnou čarou sotva pět kilometrů) a stál jem na místě, kde kdysi buldozer dokončil svou práci v drsném a kamenitém svahu, otočil se a jel zpět. Mně nezbývalo, než udělat to samé. Kozel nekozel, enduro neenduro. Motorka není horolezec.
Jako není pravda, že všechny cesty vedou do Říma, tak na Krétě některé cesty nevedou vůbec nikam. O tom jsem se měl přesvědčit ještě několikrát… Ani kozí chlívek tam nebyl… Takhle jsem si mudroval po cestě dolů, když jsem za zády ucítil cosi, co se obrovským tempem valilo po útesech z hor na pobřeží, kde to teplý vzduch zase zdvihal a vrhal proti horám. Mraky se převalovaly přes sebe, jakoby je někdo míchal obrovskou měchačkou. Fascinovalo mě to. Až když za mnou práskl blesk a bez zpoždění jsem slyšel hrom, ve kterém zcela zaniklo mečení mé stopětadvacítky, jsem si uvědomil, že by nemuselo být tak fajn. Uháněl jsem před netušenou bouřkou středozemních ostrovů dolů po cestě zařezané v úbočí co to dá a doufal, že najdu nějaký kozí chlívek dřív, než do mě bací. Ke všemu mi do přilby začaly bubnovat kroupy. Bodejť ne, když už jsem v mraku, který mě dohnal. V tom se už opravdu jet nedá, mlha, kroupy na kamenitém terénu, to tedy ne. Schovávám se pod převis, hrom ať do něj nebací, že tu byl.
LASITHI
Druhý den vyrážím na plošinu Lasithi. Spořádaně, tak jak mi velí červená barva na mapě a bedekr po sice delší, ale určitě průchodné silnici.
Lasithi je úrodná okrouhlá krasová plošina ve výšce 850 metrů nad mořem, sevřená horami. Z jedné strany hřeben Selena (který už znám z druhé strany) s nejvyšším bodem 1550 metrů nad mořem, a z druhé strany pohoří Dikti s výškou 2148 metrů, které je pod sněhem. V údolí, ke kterému vedou jen dvě přístupové cesty, je život uzavřený. Lidé tu léta obdělávali půdu s minimálním spojením s okolním světem a pomocí větrných mlýnů čerpali vodu. Také se tu říká “Údolí větrných mlýnů”. Větrné mlýny jsou “kalotšery”, nepracuje snad ani jeden. Vody je dost (je teprve začátek dubna), a tak se točí jen mlýny u taveren, před kterými vždy někdo stojí a zve vás dovnitř něco pojíst. Jediná silnice vede kolem celé plošiny a přímo vybízí k autokarovým vyhlídkovým jízdám. Malá barevná autíčka z autopůjčoven na pobřeží krouží kolem dokola. Prostě idylka. Turismus tu ale vybírá svou neodvratnou daň. Na pole se na oslech pachtí jen staříci, kteří nejsou moc rádi, když je fotografuji. Jejich ženy, skryté v černém, se křižují, kdykoli uvidí můj prskolet. Jen mladí mi vlídně ukazují, kam mám motorku zaparkovat, ani parkovné po mně nechtějí, když dorazím na konečnou. Dál na horu Dikteo Andro se smí jen na mezcích · a ty kočírují jejich otcové. Ale je teprve začátek sezony, takže mladí točí mezi prsty kapalo s obratností samurajů a stěžují si na nedostatek práce. Kapalo je růženec, který má na Krétě asi každý chlap. Snad ani ne kvůli víře, jako spíš kvůli relaxaci. V Agios Georgios mi to říká mladík, který na návsi vrací strýci pick-up. Je půl čtvrté, slunce má největší sílu a chlapi se scházejí na návsi nachytat teplo, klid a drby. Někteří i spí.
Z Lasithi jsem se vydal nazdařbůh přes Feistos někam k jihozápadnímu pobřeží. Feistos je druhé největší sídlo prastaré mínojské kultury, která ovládla středomoří dávno (2000 let před Kristem) před starověkými Řeky a Římany · právě z Kréty. Jejich ženy nosily odhalené poprsí, v bájích zůstaly vzpomínky na labyrint krále Mínóa a po blíže neurčené katastrofě (snad zemětřesení), která tuto civilizaci smetla z povrchu zemského, čekaly až do konce devatenáctého století na archeology překrásná hlava Mínotaura a lineární písmo, které dlouho odolávalo rozluštění.
Já mám také trochu problémy s písmem. Například Mirés, kam právě vjíždím. Mirés mám já na mapě. moirez je to řecky (a není to azbuka) a jejich transkripce na směrové tabuli je Moirés. V Mirés právě vrcholí sobotní trh · to znamená, že celé centrum a všechny přilehlé ulice, normálně určené k ježdění, se zabarikádují stoly s hromadami šatstva, spodního prádla, bot, zeleniny, železářství, ale také asijskými hračkami, které tu překvapivě prodávají černoši.
Cestou z Mirés mě podruhé zaskočily kroupy. Na ledové ploše jezdit neumím a padám, odnáší to palec. Druhý den si naordinuji odpočinek a vyhledávám větrem chráněné skalisko na pobřeží, kde bych mohl aplikovat “klid na lůžku”. Klid na skalisku si ale také vybral Niko, chytá ryby. Protože široko daleko žádné jiné přístupné skalisko není, usedám kousek od něj. Niko nejraději používá obyčejný prut bez navijáku, asi 5 metrů dlouhý a vlasec má prostě jen přivázaný na špičce. Na druhém konci vlasce má dva háčky, na které sežmoulá kousky veky, nahodí, rybky mu to ožerou, vytáhne, obalí háčky vekou, nahodí, a tak dokola. Začíná mě to zajímat. Mezitím hází špachtlí do vody cosi, co příšerně páchne.
“Kala!” (Dobré!) říká, směje se a ukazuje nejdřív na nos a potom do vody a rukou naznačuje rybu. A už je to tady · tři půlmetrové ryby se objevily pod útesem a začínají oždibovat suchý chleba, který Niko tu a tam hodí na vlnky. Ryby jsou krásně vidět, má to ale nevýhodu, že vidí i ony nás.
“Ssst!” naznačuje Niko, abychom se přikrčili. Vytahuje z ruksaku opravdový prut s navijákem, pod jehož splávkem se výhrůžně ježí tucet háčků. Zmocňuje se mne také napětí. TEĎ! Jedna z nich najíždí na naši návnadu a v poslední chvíli uhne stranou. Niko se nervózně zasměje a ukazuje, že asi uviděla splávek a že se lekla. Ještě chvíli trvá souboj naší netrpělivosti a jejich opatrnosti, než se jedna z ryb nachytá. “Čifalopulo!” Niko se směje a ukazuje na rybu. Nerozumím mu, ale rozumím jeho radosti. Niko má sice všechny prsty pravé ruky kratší o jeden článek, ale usmívá se, mávne rukou a říká, že už je to dávno.
“Jezus,” je pozdrav, se kterým se vchází do kafeneie. Je to kavárna, kterou najdete v každé i sebezapadlejší vísce. Chlapi se tam scházejí, když zrovna nemají nic na práci. V kafeneii, kde jsem zastavil na tsai (čaj), je majitel, který vypadá spíš jako německý lékárník, než jako čistokrevný Řek. Zdání klame, má syna asi patnáctiletého, který způsobí rozruch, když smykem zabrzdí Datsuna s náhonem na všechny čtyři před kafeneií. Nabere si od táty jakýsi pytlík a jako hrdina prochází nenadále oživlým sálem, plným hlasitého smíchu a uštěpačných poznámek. Skočí do náklaďáčku a mizí stejným stylem, jako se objevil. Táta se usmívá.
“Matala, Matala,” říká Aristi, který se se mnou dal do řeči v jiné kafeneii v Silas.
“Matala, tam musíš jet,” říká. “Tam je pěkně, všichni tam jezdí, tam jeď!” On pije rakhi (pálenku) a já svůj tsai. To moje pití je dvakrát dražší.
Dobrá, tak tedy Matala · a opravdu, hezčí místo jsem na Krétě snad neviděl. Matala je osada kolem přírodního zálivu, chráněného před větrem pískovcovými stěnami. V dobách krále Mínóa sloužil jako přístav pro 10 km vzdálený Feistós, v římské době pro Gortys. Z té doby jsou v pískovcových stěnách přístavní zátoky pohřební jeskyně, ale také jeskynní obydlí prvních křesťanů, kteří se tu schovávali. Dnes se na jemném písku zátoky povalují první turisté, aby nachytali bronz. Místní v zimních bundách na ně koukají z přilehlých teras barů, které za několik měsíců ožijí nočním životem. Cestou sem jsem viděl ukazatel, kde byl umně vyveden západ sluníčka nad oceánem a nápis, hlásající, že tímto směrem je very nice view to sea. Neodolám a pobídnu své enduro po pěšině, táhnoucí se svahem přes hřeben. Nahoře je kus skály a na ní stojí umělohmotná židle (jedna), očividně obrácená čelem k západu. To mě dostalo, takže skládám z Yamahy batoh a sháním se po dříví. Překvapením však dnes není konec, protože objevuji téměř stejnou zátoku, jaká je za kopcem v Tamale. Jenže bez hrobek, tedy bez turistů, potažmo bez diskoték. Alespoň z dálky to tak vypadá. Měním plány, rychle uvazuji batoh zpět na motorku a pouštím se úvozem k tiché zátoce. Cestu mi zahradí koza, která na první pohled vypadá hrozivě. Tak tedy vypínám motor a čekám, co bude. Stádo přešlo, za ním se šourá stařík a s pýchou mi říká, že ono nehnutě stojící zvíře se jmenuje Kirči a že mu musel sundat rohy, protože to je kozel very, very zlý. Plácnul skoro stejně velkého kozla přes zadek a oba spokojeně odešli. Večer ze spacáku koukám, jak moře polyká rudý kotouč slunce a přeji si, aby ho ráno zase vyplivlo. Je duben, docela teplo, řeckými hitparádami frčí písnička “Spikin”, zatímco po večerní obloze frčí špinavá hrouda zmrzlého sněhu. Zdá se mi, že chvost komety xxx tady na Krétě září daleko jasněji než doma. Bodejť ne, vždyť na každém prospektu se dočtete, že Kréta je ostrov slunce.
