„Jak mohou tyto kreatury z doby kamenné existovat v době computerů?
Pokud chtějí Basarwa (ti, co nic nemají) přežít, musí se změnit. Jinak vyhynou.“
botswanský prezident Festus Mogae
Když jsem N!ani/ui a /ui Geao v křovácké vesnici Den/ui spatřil poprvé, nemohl jsem se zbavit dojmu, že si ze mě udělali dobrý den. Otrhané lewisky, trička s nápisem Volleyball Tsumkwe, jeden na hlavě baseballovou kšiltovku a druhý háčkovanou fialovou čapku. Luky jako by pocházely z hračkářské výlohy. Pak jsem je viděl číst v buši. Z nalomené větvičky, ohnutého stébla trávy a nezřetelných otisků kopyt v prachu šli za kořistí s naprostou jistotou. Křováci tak loví již tisíce let…
TI, CO NIC NEMAJÍ
V Namibii jsem měl dvě touhy: proletět se při západu slunce nad dunami pouště Namib a lovit s Křováky. Zatímco pohled z malé Cessny na moře písku byl poměrně jednoduchou záležitostí – stačily dva e-maily s německým podnikatelem a můj měsíční plat, zakusit atmosféru tradičního lovu se ukázalo mnohem složitější. Najít totiž křováckou vesnici, pokud možno nepoznamenanou masovou turistikou, vyžaduje vydat se daleko na severovýchod, napříč celou Namibií, až k samé hranici s Botswanou.
Botswanští sousedé nazývají Křováky posměšně Basarwa – „ti, co nic nemají“. Sanové nebo také Křováci, jak tomuto etniku říká zbytek světa, kdysi obývali území celé jižní Afriky od řeky Zambezi až po mys Dobré naděje. Podle některých etnografů tu žili už před více než dvaceti tisíci lety, jsou něco jako „živé fosilie“. Represivní politikou jihoafrických států byli zahnáni do nehostinných podmínek pouště Kalahari, kde existují jen díky schopnosti přežít bez povrchové vody. Dnes se jejich populace odhaduje na necelých 100 000 členů. Způsobem svých praotců, tedy lovem a sběrem, se ale živí už jen zlomek z nich. Ostatně první křovácká vesnice, do které se 300 kilometrů od městečka Grootfontein dostáváme, nemá k lovu ani oprávnění. Zvěř mohou místní zabíjet pouze na speciální povolenku vydávanou vládou. Lov tu ještě nedávno představoval asi polovinu příjmu bílkovin v potravě Sanů, kteří údajně jedí všechna zvířata kromě krtka a hyeny. Krtka vynechávají z jídelníčku proto, že si tvoří zimní spižírny, jež jsou lehce dostupným zdrojem potravy i pro Křováky, hyenu pro její apetit na ostatky lidských těl. Podle nedávného průzkumu ale zvěř poskytuje už jen necelých 20 % bílkovinného příjmu. Zbytek přichází z vládní výpomoci a z obchodu.
Místní Křováci nám taky hned otevřeným oknem lezou do auta a dožadují se: „Money – money.“ Za skutečnými lovci musíme tedy dál na východ.
ZTRACENI V CIVILIZACI
Oblast Nyae Nyae Conservancy je jedna z posledních, kde asi 25 skupin Křováků žije dodnes životem lovců a sběračů. Samospráva Nyae Nyae je od roku 1998 v rukou tzv. Ju/’hoansi – tedy „opravdových lidí“, jak si místní Sanové říkají. Centrální osada oblasti, Tsumkwe, však navzdory očekávání vypadá jako ušmudlané ghetto chýší ze dřeva a vlnitého plechu, po prašné cestě pobíhají psi, u patníků lelkují skupiny Křováků, kterým ze žalostně potrhaných mundúrů vykukují pouze bosé nohy. Zrovna tak vypadá vesnice Den/ui asi třicet kilometrů bušem na jih.
Z enklávy malých dřevěných chýší nápadně vystupuje pouze červeno-žlutý laminátový skelet školy, kde civilizaci připomínají jen tikající nástěnné hodiny. Dvacet malých Křováčků tu číst, psát, počítat a náznakům angličtiny učí mladý Foma N!avi. Zvláštní důraz je kladen na mateřštinu, roztomilý jazyk plný pomlaskávání, k jehož fonetickému přepisu mi chybí znaky na klávesnici. Malí Křováci mají i výuku ekologie a ochrany životního prostředí. Křováci vždycky žili v souladu s přírodou, za celých dvacet tisíc let neměli důvod svůj způsob života nijak dramaticky měnit. Až půtky s kolonizátory z nich udělaly psance ve vlastní zemi. Nájezdy turistů je pak přiměly svléknout bederní roušky. V moderním světě však přesto nemají šanci. Podprůměrně vybavené základní školy, které jsou jen ve větších vesnicích a docházet do nich znamená několik hodin cesty, navštěvuje jen malé procento křováckých dětí. Středoškolské vzdělání je u Křováků vzácné jako kapky deště na Kalahari. Častým neduhem křováckého školství je bohužel také fyzické trestání dětí, a dokonce sexuální zneužívání.
S OTRÁVENÝMI ŠÍPY NA PŘÍMOROŽCE
Dva lovci N!ani/ui a /ui Geao na nás čekají před školou. Přisedají do auta a navigují nás několik desítek kilometrů travnatou stepí k pláním Nyae Nyae. Oblast spravují místní Křováci, a tak je lov věcí pouze jejich rozhodnutí. Jenže první kilometry oba bušmeni jen olupují a okusují zaschlou smolu keřů, „ozobávají“ různé bobule, vyrývají jedlé kořeny a hlasitě se baví. Činí to s neskrývaným potěšením. Já s Pavlem v těžkých kožených botách a s batohy plnými objektivů je slepě následujeme křovím. Občas vyplašíme nějakého ptáka či malého kopytníka, ale Křováci se evidentně nevzrušují. Začínám z toho být mírně rozladěný.
Když už se smiřuji s tím, že naše výprava nebude lovecká, nýbrž pouze sběračská, mizejí oba mladíci jako na povel v trávě. Bleskově odhazují pestrobarevné čepice, do úst vkládají dva šípy, třetí zaklesnou do tětivy luku. Nechápu. Široko daleko nevidím jediný náznak živé zvěře. Krčíme se s Pavlem na bobku v suché trávě a tiše vyčkáváme, co se bude dít. Najednou se ozve divoký praskot suchých větví a z houští vyrážejí tryskem tři dokonalá těla přímorožců afrických. Hned za nimi oba lovci, v běhu vytahují šípy z úst, přikládají je k tětivám luků a vysílají k prchajícím antilopám jeden jedovatý pozdrav za druhým. Než se usadí zvířený prach, stačí mi lovci i zvěř zmizet ze scény. Až teď mi dochází, že luky musejí být skutečně co nejmenší, aby s nimi lovci mohli manipulovat v hustém porostu. Je mi ale záhadou, jak mohou kratičkým, patnáct gramů vážícím šípem zasáhnout v běhu prchající zvěř. Šíp není nic jiného než stonek suché trávy, na který je připevněna dřevěná nebo kostěná násada s hrotem a vrstvou jedu. Násada zůstane uvězněna v těle oběti, zatímco zbytek šípu odpadne. Ten lovci najdou a mohou znovu použít. Pověstný jed Křováci připravují z hadího jedu smíchaného s kaktusovou šťávou nebo z drcených škorpionů a pavouků či z larev dřepčíků a stromové smoly. Tak jako kurare i křovácký jed zvíře usmrtí, jakmile se dostane do krevního oběhu. Z trávicího traktu lidí se však nevstřebává, a tak pozření otráveného zvířete nepředstavuje pro lovce žádné nebezpečí. Stejně tak škrábnutí o špičku šípu není nebezpečné, protože Křováci nanášejí jed na šíp až za kovové hroty. Zřejmě vědí proč – proti jejich jedu neexistují účinné protilátky. A ještě jedna zajímavost. Toulce na šípy, původně pracně zhotovované z kůže a stromové kůry, nyní nahradily moderní plastové roury. Ostatně tak prý rozeznáte opravdové lovce od prodavačů cetek – umělohmotné toulce totiž mnohem lépe a déle snášejí putování trnitým bušem. Z přemýšlení mě vytrhují lovci. Jeden z vypálených šípů zasáhl přímorožce do hrudi, ale jed působí pomalu. Lovci se rozhodují nechat zvíře skonat a nazítří jej vystopovat. KŘOVÁCKÉ ČTENÍ V BUŠI
Ve vesnici rozdělávají po setmění mezi chýšemi oheň. Možná pro ukrácení dlouhého večera, možná pro uchování tradic, nebo prostě jen z potřeby se zahřát. Ženy a děti sedí na zemi v prachu a zpívají o šťastném lovu, o nešťastné lásce, o naději i beznaději, o svých předcích. Muži v rytmických pohybech, s nohama až pod kolena omotanýma vyschlými kokony, které vydávají chřestivé zvuky, tančí kolem ohniště. Vráskami pokreslené tváře Křováků mihotavě osvětlují plameny. V té atmosféře nám nedělá problémy uvěřit, že se během tance dostanou vyvolení do transu, v němž nabývají schopnosti komunikovat se zemřelými, uzdravovat nemocné, vracet se do minulosti a nahlédnout do budoucnosti.
Probouzíme se do mrazivého rána. V našem kvalitním spacáku je tak akorát, nepochopím, jak v děravých boudách a potrhaných svršcích mohli Křováci přečkat noc. Hned po probuzení se také opřou o svoje chýše a absorbují paprsky slunce. Po snídani, tj. pár lesních bobulích s čajem a obligátní cigaretě ze suchého listí a novinového papíru, vyrážíme znovu na lov.
Vedeni stopami kulhající antilopy, které nemám šanci v kamení, štěrku a trávě rozeznat, a kapkami krve, které občas zahlédnu i já, se dostáváme na kraj hustého porostu. Tam přestal přímorožec krvácet, a tak jedinými známkami jeho křivolakého pohybu bušem jsou tu nalomená větvička, tam ohnuté stéblo trávy či otisky kopyt v prachu. Přesto jdou stopaři najisto. Mám pocit, že pokud by Sanové viděli udusaný fotbalový trávník den po zápase, byli by schopni rekapitulovat zásadní okamžiky utkání. „Tak jako vy čtete v knihách, my čteme v buši,“ vysvětlují mi stručně své umění. Znamená mj. najít v buši, kterým se přehnalo tisícihlavé stádo, z nejasných kontur stopy raněného kusu, zjistit jeho fyzický stav, několik kilometrů jej sledovat a odhadnout, kam asi tak může dojít a kde skoná.
Náš přímorožec zhasnul pod větvemi trnovníku. Křováci si beze slov rozdělují úlohy. V mžiku hoří oheň a tělo sudokopytníka ztrácí pod najisto vedenými noži a údery malé sekyrky noblesu. Pásy červeného masa věší lovci na keře, aby je slunce vysušilo, další kousky házejí do žhavého uhlí, aby je po pár okamžicích ještě polosyrové netrpělivě snědli. Nakonec si nad plameny ohřejí i kosti a vysají z nich morek. Později najdou svoje uplatnění i kůže, šlachy, rohy a kopyta.
A když je vše upečeno, usušeno a naporcováno, rozhostí se kolem ohně příjemná atmosféra, lovci se posadí do trávy, ubalí si retko a nechají je kolovat. Poživačně vypouštějí z úst cigaretový kouř a nerušeně si vychutnávají úspěch lovu…
