Stávám se neviditelnou součástí přírody, zcela očištěn od světských starostí, bez počítače a mobilního telefonu, bez civilizace. Jako černé perly na stříbrném koberci vypadají tetřívčí kohoutci, kteří se teď v rosou pokryté trávě bedlivě rozhlížejí po okolí, aby zjistili, jestli je někde na okraji loučky pozorují samičky…
 Tokající tetřívek v charakteristické pozici. |
RANNÍ ZÁZRAKY VE FLÁJÍCH
Od roku 1993 jezdím pravidelně začátkem května do Krušných hor, které jsou dnes u nás nejvýznamnější lokalitou výskytu tetřívka obecného. Obývá zde řídké, břízou, olší a jívou porostlé okraje lesů. S oblibou vyhledává pole, vřesoviště a lesní holiny, jež mu poskytují dostatek potravy, především pupenů, listí a jehněd bříz a olší, i lesních bobulí. Nepohrdne ani hmyzem, který je nejdůležitější složkou potravy především u malých kuřátek. Stavy tetřívčí populace u nás v posledních desetiletích značně poklesly a výrazně se zmenšila i plocha jeho rozšíření. Zatímco v letech 1973-1977 se jeho stavy odhadovaly na 2500 kohoutků, činí celkový odhad kohoutků z loňského sčítání 800 až 1000 jedinců, na Krušné hory pak připadá téměř 45 % celkové populace v ČR.
Zpočátku jsem jezdil na jedno z vyhlášených tokanišť v blízkosti Černého rybníka nedaleko přehrady Fláje. Horská louka s mysliveckým políčkem, ukrytá mezi vzrůstajícími smrky a břízami v těsné blízkosti státní hranice, byla lákadlem pro tetřívčí kohoutky ze širokého okolí. Od března do půli května se sem denně, ještě za tmy, slétali kohoutci, aby se s prvním vyjasněním na obzoru ozvali svým úvodním trylkem milostné písně, ostrým
“tšu-chššš”. Přitom vždy nadskakují a hlasitě třepou křídly. Následuje působivé “bublání”, vysoký klokotavý hlas připomínající bublání potůčku, kterým kohoutek obhajuje obsazenou část tokaniště. Kohoutci přitom spouštějí křídla na zem, roztahují ocas, čepýří peří a natahují hlavu k zemi. Pokud se k sobě přiblíží dva kohoutci a ani jeden dobrovolně neustoupí, dochází k tvrdým soubojům.
K pozorování tetřívků používám přenosný skládací kryt. Konstrukce z hliníkových tyček je potažená celtovinou. Na povrchu celty mám našité pásy gumy, za které vždycky nastrkám materiál z okolí tak, aby s ním co nejvíce splynul. Kryt stavím večer a brzy ráno, ještě za tmy, mohu zasednout a čekat. V tu chvíli se stávám neviditelnou součástí přírody, malého zázraku probouzejícího se nového dne. Jakmile se obzor na východě začne zlehounka rozjasňovat, ozvou se první noty ranní symfonie. Skřivani hlásí svému okolí, že nový den přichází. S přibývajícím světlem přibývá i počet druhů ptáků, kteří také chtějí světu oznámit, že tu jsou a že jaro je tu pro ně. Tetřívčí kohoutci se v zarosené trávě bedlivě rozhlížejí po okolí, zda je někde na okraji loučky pozorují samičky. Připadají mi jako černé perly na stříbrném koberci.
Nová stavba v jejich blízkosti jim nevadí, dokonce se mi jednou stalo, že rozvášněný tetřívek vylétl na střechu mého krytu a z místa, odkud měl pěkný rozhled, tokal téměř čtvrt hodiny. Nebezpečná je však přední čočka teleobjektivu, která se v protisvětle může zalesknout a tetřívka vyplašit. Také příchod lišky nebo prolétnutí dravce znamená konec ranního představení. Pokud jsem u sebe neměl fotoaparát, ale vzal jsem si jenom dalekohled nebo videokameru, naskytla se mi většinou nádherná podívaná na tetřívčí námluvy. Nebylo výjimkou pozorovat na tokaništi třeba dvanáct kohoutků, střídavě bojujících o přízeň v mezi sedících a jakoby nezájem projevujících slepiček.
 Tetřívek na okraji tokaniště v okamžiku, kdy na malou chvilku ustoupila mlha do údolí. Předtím byl jen slyšet. |
ČEKÁNÍ NA TETŘÍVKA
Obrat však nastal, když jsem se rozhodl tetřívky fotografovat. Mlhy, drobný déšť, vítr a snižující se stavy tetřívků v následujících letech poznamenaly mou každoroční snahu. Svou roli v neustále klesajícím stavu tetřívků sehrála i účinná vakcinace lišek proti vzteklině, po které se jejich počet výrazně zvýšil. Také zarůstající původní biotopy, krkavci a v neposlední řadě i houbaři a “borůvkáři” způsobili, že byl tetřívek v roce 1992 zanesen do seznamu silně ohrožených druhů.
Tetřívci zmizeli i ze svého oblíbeného tokaniště a sporadicky se objevovali po jednom, nejvíce po dvou na různých plochách ve flájské oboře. Místa, která si vybírali k toku, se ale nacházela na velmi rozsáhlé ploše a nedalo se dopředu odhadnout, kde se ráno tetřívek objeví. Stejně tak tomu bylo i začátkem loňského května. I když malá změna tady přeci jen byla! Poprvé po několika letech jsem měl znovu skutečně krásné počasí. Ranní chlad netrval dlouho a sluníčko hřálo i přes den dost silně. Vystřídal jsem s krytem již několik možných stanovišť, ale výsledek se stále nedostavoval. Tetřívky jsem sice viděl, ale vždycky to bylo na velkou vzdálenost. Až mě jednou ráno upozornil oborník, že kdykoli jede do obory, zvedne jednoho tetřívka nedaleko cesty na celkem malé pasece. Bylo rozhodnuto, zbývaly mi už jen dva dny dovolené a navíc za mnou přijel kamarád z Klubu fotografů přírody, aby také zkusil štěstí. Večer jsme si postavili kryty a ráno, ještě za tmy, jsme zasedli. Sotva se začalo rozednívat, přiletěl tetřívek. Promenádoval se po louce, pšoukal, bublal, poletoval. Nádherné představení. Ale daleko… Vydržel až do plného sluníčka a zdálo se, že ani nezaregistroval slepičku, která prošla v těsné blízkosti kolem našich krytů, zanechávajíc za sebou v rose výraznou stopu. Samozřejmě jsem nevydržel a nafotil jsem několik filmů, vždyť to bylo poprvé po mnoha letech, kdy jsem měl opět možnost pozorovat tok za optimálních světelných podmínek. Hned v pondělí ráno jsem poslal filmy ke zpracování a v úterý jsem konečně držel diapozitivy v ruce.
 Tokající tetřívek při fázi, které se říká “pšoukání”. |
“Je to pěkný, ale je malej,” řekla nahlas moje přítelkyně to, co jsem si uvědomoval, ale nechtěl připustit. Měla pravdu. Tetřívek fotografovaný na vzdálenost nějakých padesáti metrů byl na diapozitivu sotva čtyři milimetry veliký, ale jak jsem si ty snímky prohlížel, uvědomil jsem si, že tokal celou dobu ve stejných místech! A oborník mi říkal, že ho tam vídá pravidelně! Bylo mi jasné, že musím znovu do obory. Po nekonečném týdnu jsem v pátek konečně přijel na tokaniště a podle diapozitivu jsem našel to správné místo. Kryt jsem postavil asi osm metrů od terénní vlny, kde se tetřívek zdržoval nejvíce, s ohledem na směr vycházejícího slunce, abych měl to správné boční světlo. Pečlivě jsem kryt zamaskoval, ukotvil proti větru a odjel na chatu. Ani jsem nemohl dospat a ráno ve tři hodiny jsem konečně seděl v krytu a čekal na svůj velký okamžik. Obloha plná zářících hvězd dávala tušit příchod dalšího slunečného dne. Napjatě jsem sledoval přibývající světlo na loučce přede mnou a netrpělivě očekával přílet tetřívka. Přiletěl s rozedněním a začal tokat v místech, kde stály naše kryty minulý týden. Téměř hodinu se tam předváděl a já už se pomalu loučil s myšlenkou, že přiletí blíž. Sotva se však první sluneční paprsky dotkly okraje louky, uprostřed toku se zarazil, zvedl hlavu do výšky, podíval se směrem k mému krytu a rozletěl se přímo ke mně! Tak přeci, přesně na to místo, kde byl minule! V první chvíli jsem se bál v krytu i pohnout. Tetřívek seděl a s krkem nataženým vzhůru sledoval pečlivě okolí. Po chvíli se však uklidnil a začal se předvádět. Jako by věděl, že ho někdo fotí, pózoval přímo ukázkově! Měnil jsem filmy, střídavě jsem používal telekonvertor, abych udělal detaily, potom zase kratší objektiv, aby byl zasazený v krajině. Když odletěl a já se podíval do brašny, kam jsem odhazoval exponované filmy, uvědomil jsem si, že jsem právě dostal od přírody velikou odměnu za mou mnohaletou trpělivost.
