Text a ilustrace Jan Dungel, foto Radana Dungelová Na mapě světa ubylo díky české výpravě jedno z posledních nezmapovaných míst. Členové expedice zaměřili v neprostupných pralesích na jihu Venezuely dosud neznámé souřadnice unikátního místa, kde se rozdvojuje řeka Baria na dva samostatné toky. Dobrodružné cesty do oblastí, kam se neodvažují ani místní indiáni, se neobešly bez tajemných zážitků i okamžiků, kdy šlo opravdu o život. Indiáni v oblasti horního toku Rio Negro nazývají vzdálenou a pustou oblast deštných pralesů na jihu Venezuely Corazón de la Selva, Srdcem pralesa. Na většině tohoto území severně od pohoří Serranía de la Neblina lidé nikdy nežili a místo dodnes skrývá mnohá tajemství. Jedním z nich je menší amazonská bifurkace řeky Baria, ze které se odděluje přírodní kanál Maturaca. Nepříliš poutavé slovo bifurkace ve skutečnosti skrývá velmi zajímavou přírodní zvláštnost. Zjednodušeně ji lze popsat jako místo, kde se řeka rozdvojuje na dvě samostatná ramena, přičemž hlavní tok pokračuje původním směrem a oddělený kanál proudí do zcela jiné řeky. V Amazonii se vyskytují bifurkace hned dvě. Větší, rozdvojení řeky Orinoko, je známa již 250 let. Naopak existenci bifurkace řeky Baria dosud dokazovalo jen svědectví nemnoha dobrodruhů, kteří se sem v minulosti vypravili, a do jisté míry i satelitní snímky. Není ale divu, že vzdoruje důkladnějšímu prozkoumání. K tomuto unikátnímu hydrologickému fenoménu dochází v oblasti, která dodnes patří k nejpustším místům v celé Amazonii.
PRVNÍ VÝPRAVA První vážně míněný pokus o proplutí řeky Baria jsem spolu s Ivem Svobodou, Lorenzem Evaristo a Elvisem Largo indiány kmene Baniva, podnikl v roce 2004. Výpravu tehdy vedl zkušený kapitán Fremio Alvarez, osvědčený již z mých minulých výprav. Přestože však má Fremio přátele a známé snad po celém horním toku Orinoka i Casiquiare až po San Carlos, nepodařilo se mu tehdy najít nikoho, kdo by oblast horní a střední Barie znal aspoň trochu, natožpak cestu na jih k pohoří Neblina.
Místní indiáni navíc do „Corazón de la Selva“ odmítají cestovat. Bojí se lesních duchů. Zejména pak všemocného Mawari, o kterém tvrdí, že mluví zvířecím i lidským hlasem. Bez jakýchkoliv map a možnosti navigace (GPS sice funguje, ale bez mapy není k čemu údaje přiřadit), kdy koryto řeky každou chvíli naprosto nepochopitelně mizí v husté vegetaci a nekonečných močálech, nám nepomohlo ani pevné odhodlání, nepřetržité řezání pilou či vyčerpávající sekání mačetami. Bludiště bažin v dusném přítmí pralesa nás po pár dnech nepředstavitelné dřiny srazilo do kolen. Indiáni navíc začali podléhat jakési úzkosti hraničící s psychózou a Mawari se nakonec stal dalším členem expedice, který postupně přebíral velení. Brzy jsme vůbec netušili, kde jsme, a Lorenzo musel vždy ráno vyšplhat na vysoký strom a podle polohy vzdálených hor aspoň přibližně určit náš postup a polohu. Navíc jsme všichni začali trpět nevysvětlitelnými stavy vědomí, ozvěna nočních halucinací se začala projevovat i za bílého dne a často bylo velmi obtížné rozeznat realitu od snu.
Sobota 23. ledna 2004: Kupodivu to není obava z nemoci, uštknutí hadem či z úrazu, které mne zde trápí nejvíce, nýbrž jakási neuchopitelná úzkost umocněná horečnatým sny… Ráno jsem měl velmi zvláštní rozhovor s Ivem. S překvapením jsem zjistil, že také on si stěžuje na tíživé sny, ve kterých se propadá do světa, kde halucinace splývají se skutečností. Docela mě vyvedlo z míry, že stejným nočním martyriem neprocházím pouze já! Kruté noci se navíc opakují s neúprosnou pravidelností, takže se přes den pohybujeme jako mátohy a celý výlet začíná nabývat poněkud přízračné podoby. Dokonce jsme začali podezřívat indiány, že nám do jídla záměrně přidávají halucinogeny. Ti ovšem protestovali a dušovali se tak vášnivě, že aspoň já jsem jim uvěřil, že se ničeho takového nedopustili.
Začínám se obávat o další osud výpravy a pokud to jenom jde, snažím se uklidnit rozrušeného Lorenza i Elvise. Území indiánů Baniva totiž leží daleko odtud a ani jeden z nich v tomto kraji nikdy předtím nebyl. Indiáni neradi opouštějí hranice svých území. Navíc jsou silně pověrčiví. Jsou hluboce přesvědčeni, že nás neustále sleduje Mawari, a Lorenzo doslova tvrdí, že jenom moje hloupost je důvodem, proč se nebojím. „Celý den, každý večer Mawari obchází kolem a mluví na vás zvířecími hlasy. Mluví na vás také hlasy lidskými a vy se domníváte, že to mluví Elvis nebo já. Ale není to pravda, protože my to slyšíme také, a tak víme, že je to Mawari, který tu je s námi!“ zapřísahal se jinak rozhodný Lorenzo, a já jsem pochopil, že situaci musíme brát vážně. I když jsem později slyšel názor, že mohlo jít o účinky pylu halucinogenních rostlin, kterým mohl být prosycen vlhký vzduch pralesa kolem řeky, zůstaly pro mě nevysvětlitelné stavy vědomí velkou záhadou.
DRUHÁ VÝPRAVA
Druhý pokus následujícího roku, tentokrát s mou budoucí ženou Radanou, nás posunul o něco dál k jihu, ale přesto opět skončil neúspěchem. Kapitánskou hůl převzal již zkušený Lorenzo Evaristo, čtvrtým členem posádky se nově stal José Manuel.
Pondělí, 17. ledna 2005: Obávaný Mawari je tu opět! Kapitán Lorenzo mne před Radanou znovu zapřísahal, abych dosvědčil, že jsem ducha slyšel mluvit lidským hlasem již minulý rok. Ostatně, v noci zde o roztodivné zvuky rozhodně není nouze. Často se ozývá hvízdání tapíra a je slyšet jeho halasné kroky. Kolem našich zavěšených hamak obcházejí i jiná zvířata, takže i několikrát za noc vyskočím z lůžka a se svítilnou v ruce se snažím vypátrat, která to jsou. Prales je zde ale tak hustý a bažinatý, že se po tmě neodvažuji pustit dál do jeho nitra, a teprve ráno podle stop zjišťuji, že nás navštívil třeba jaguár. Noční blouznění se pomalu stává součástí výpravy. Stejně jako vloni nás sny po západu slunce navštěvují bez výjimky všechny, a opět se zdá, že jejich obsah je téměř totožný. Minulou noc na mne ze spánku volal José, ale po chvíli se uklidnil a spal dál. Krátké probuzení mi přineslo úlevu, protože se hamaka se mnou již nějakou chvíli pomalu vznášela vzhůru a pak se cik cak natáčela do stran. Celou noc lilo a ráno, když jsme se s hrníčkem kávy choulili u ohně, pustila se Radka do vyprávění svého snu. Popisovala úzkost, ze které se jí svíralo srdce, protože ji celou noc v hamace nadnášelo nějaké zvíře na svém hřbetě. José nejspíš pochopil, o čem mluví, a skočil jí do vyprávění. K našemu překvapení se ukázalo, že měl úplně stejný sen, a že právě proto na mne v noci volal… TŘETÍ VÝPRAVA Novými členy posádky jsou Vladimír Šimek, televizní kameraman proslulý svou účastí na úspěšném objevování pramenů Amazonky, a Alejandro Macho, indián kmene Curipaco z El Niňalu, vesničky na soutoku Pasimoni a Casiquiare. Elvis tvrdí, že Alejandro je zcela jistě jediným žijícím indiánem v celé oblasti, který „omylem“ proplul jak Barii, tak nejspíš i kanál Maturaca. Stálo ho to málem život, ale vrátil se, a tudíž je pro nás ten pravý.
Elvis Largo, který se účastnil již mé první výpravy na Barii v roce 2004, povýšil na kapitána. Radana byla o rok později na Barii také. Situace se tedy zásadně změnila. Jsme bohatší o předchozí zkušenosti a již docela přesně víme, co nás čeká. Díky Vladimírovi jsme také vybaveni sérií satelitních snímků a nejnovějším systémem GPS. Podrobnější mapy sice stále nejsou k dispozici, ale po pečlivé přípravě doma v Česku máme souřadnicemi aspoň přesně vymezenou oblast „tápání“. Sobota 30. června 2007: Jsme již tři dny plavby od posledního lidského sídliště, indiánské vesnice v ústí Pasimoni. Další plavba objemným bongem by nadále byla obtížná. Elvis s Alejandrem již připravují menší člun naložený nejen všemi našimi bágly, fotografickým a filmařským vybavením, ale také základními potravinami a sto třiceti litry benzinu. Podařilo se mi tajně do hromady věcí na palubě zavrtat také několik láhví vína…
Po chvíli někdo v lodi zpozoroval skupinu hoků. Alejandro se chápe pušky a již se po liánách a kořenech drápe na břeh. Ozval se hlasitý výstřel, ale střelec minul a ptáci se hlučně rozletěli po lese! Tak to se mi ještě s žádným indiánem nestalo a jsem z toho docela rozpačitý. Bude nás takový lovec schopen uživit? Ve tři odpoledne se naše cesta zastavila. Přes řeku leží těsně nad hladinou dva mohutné kmeny vedle sebe, o skrumáži větví a šáší plného ostnů ani nemluvě. „Juan, Juan, Juááán“… kvílí pila již nejmíň hodinu a půl. Alejandro teď odpočívá, studuje situaci ze všech stran, dokonce i pod hladinou řeky, až nakonec naznává, že budeme muset loď přes kmeny a větve přetáhnout. Všichni se brodíme po pás, někteří i po krk ve vodě a kousek po kousku tlačíme loď na druhou stranu překážky. Ještě před tím jsme však museli plavidlo co nejvíce odlehčit. Konečně se nám to po soustředěném úsilí a hlasitém hekání podařilo a vyčerpaní, zcela promočení zaujímáme každý své nevelké místo na palubě a jedeme dál. Vladimír má trochu obavy, poněvadž jsme v zápalu boje přišli o dvacetilitrový plastový sud s veškerou zásobou pitné vody, který zmizel kdesi v proudu hluboké laguny. Je mi to líto, ale nijak moc se tím netrápím (až na nelichotivou ekologickou stopu), protože jsem si ve venezuelské Amazonii už dávno zvykl pít vodu přímo z řeky.
Nedlouho před západem slunce opět míjíme krátký úsek pevné země. Je sice zbrázděn hlubokými a úzkými kanály, které vytvářejí celou síť ostrůvků porostlých vysokými stromy, ale jako tábořiště se nám jeví téměř ideální, a tak se chutě vrháme do čištění pralesa a věšení hamak. Rady sice poněkud rozladěně komentuje kolonii velkých černých mravenců veintequatro pod svým lůžkem, ale po celodenním dešti entomologické výbavy pralesa včetně pavouků, housenek a celých rojů žahavých mravenců nikdo jejímu odevzdanému povzdechu nevěnuje žádnou pozornost. „OK, máš v posteli nejjedovatější mravence celé Amazonie, a co má být?“ dala by se reakce zúčastněných shrnout do jedné věty, a tak raději jdeme zkontrolovat vařící kotlík, který ve svých útrobách skrývá čerstvě oškubaného hoka. Alejandro tentokráte trefil dokonce dva krocany různého druhu (pava a paují) a nálada posádky tomu také náležitě odpovídá. GPS napovídá, že jsme se dnes posunuli jen o 35 kilometrů, ale vzhledem k houštinám a padlým stromům v řece je to docela slušný výkon. NAJDEME JI?
Postup vpřed se změnil ve vyčerpávající boj s překážkami, hmyzem a vlhkem. Každý večer jsme pak s nadějí studovali satelitní snímky, a GPS nás vždy opravdu důrazně utěšovala, že Maturaca se musí objevit snad již zítra, a nejspíš za nejbližší zákrutou řeky… Úterý 3. července 2007: Další mokré ráno, všechno je tak zoufale mokré! Pitomá Maturaca stále nikde a obava, že její odtok prostě mineme jako před námi Britové, na nás doléhá stále více. Teprve ranní doušek strýcovy vlčnovské slivovice mě vrátil do přijatelné reality a teď již s Radanou na zádi člunu tiše komentujeme úchvatnou scenerii, kterou před námi vykouzlilo ranní světlo pronikající pralesem. Jeho paprsky se barevně rozlévají zamlženým šerem úplně stejně, jako to dokážou gotická okna v přítmí katedrál. Kanál je opravdu úzký, místy ani nelze rozpažit ruce. Zato jeho břehy jsou teď dva až tři metry vysoké a také zde vládne skoro úplná tma. Voda je téměř černá a tak mělká, že nám nezbývá, než vystoupit z lodi a brodit. Vladimír s Alejandrem a Elvisem vpředu, já s Radanou vzadu, vláčíme loď tunelem k nejbližší zátočině, která je tak prudká, že musíme strhnout část břehu, abychom člun vůbec mohli stočit a pokračovat dál. Suneme se husím pochodem po kolena, místy zcela zrádně a nečekaně i po pás ve vodě.
Po nějaké době kanál viditelně mohutní napájen nesčetnými stružkami a potůčky, kterými proudí voda z nitra pralesa. Také zde občas musíme řezat padlé stromy. Já jsem při klučení houštiny přišel o mačetu, kterou nenávratně pohltil proud. Je to zahanbující, protože od této chvíle si ji budu muset pořád půjčovat… Stejně náhle a bez varování se kanál změnil v řeku se silným proudem vody. S úlevou naskakujeme do člunu. Elvis nakopl motor a poměrně svižně postupujeme vpřed. Pralesní klenba nad námi se rozestupuje stále víc a my se prodíráme prudkým proudem řeky, která je teď široká dobrých patnáct metrů. Je to naprosto nečekané a je nám jasné, že se něco děje. Takřka vzápětí se před námi rozevírá široké údolí a v dáli se po celém obzoru z pralesa vzpíná masiv pohoří Neblina! Na modravém pozadí hor krouží velký dravý pták. Dokonale umocňuje dojem nesmírnosti a nekonečnosti prostoru, který jakoby vstoupil dovnitř mých útrob. Jsem tak uchvácen nádhernou scenerií, že jen stěží potlačuji pohnutí a také úlevu, že pralesní horor minulých dnů máme nejspíš za sebou. Tedy aspoň prozatím… Jako uhranutí zíráme na další a další vrcholy, které se postupně noří z pralesa, zatímco Elvis zápasí s kormidlem ve vlnách teď již opravdu mohutné a dravé horské řeky. Náhle se však proud opět zklidnil a aniž jsme to stihli nějak komentovat, vpluli jsme zcela zřetelně do koryta jiné, ještě širší řeky, která teče proti nám z jihu na sever. Elvis ztišil motor, Alejandro na přídi se nebývale vzrušeně vztyčil a paží ukazuje, že toto je ta Maturaca, kterou hledáme, a že nedaleko odtud proti proudu je „campamento Charles“, jak nazývá bývalý tábor z osmdesátých let minulého století expedice venezuelské nadace pro rozvoj přírodních věd FUDECI, jejíž členové se sem přepravovali helikoptérou.
Je mi jasné, že nejsme na žádné Maturace, ale stále na řece Baria, která musí pramenit přímo před námi v kaňonu sevřeném svahy hor. Odpovídá to i situaci na satelitních snímcích, na kterých je horní úsek řeky i její pramen pod vrcholem Nebliny naprosto zřetelně patrný. Navíc známe přesné souřadnice tábora FUDECI, a tak o naší poloze nemůže být pochyb. V duchu se utěšuji. To, že má Alejandro poněkud neujasněné pojmy, ještě nemusí znamenat, že neví, kde je Maturaca! Třeba řeku opravdu proplul, ale zná ji pod jiným jménem… Mé myšlenky se rychlým samospádem řítí dále: zkušenost minulých dnů mne utvrdila v názoru, že v pralesní nivě, kterou jsme právě překonali, se Baria rozlévá do desítek, možná stovek ramen a kanálů, které mezi sebou izolují stovky bažinatých ostrůvků. Nadto je víc než pravděpodobné, že si proud vody, posilován nepřetržitým deštěm nad Neblinou, každým rokem razí nové a nové cesty, a vytváří tak jakousi neproniknutelnou vnitrozemskou deltu, která je v neustálém pohybu. To asi bude jeden z důvodů, proč tato část venezuelské Amazonie nikdy nebyla osídlena lidmi a dodnes patří k nejpustším místům celé Amazonské pánve.
Ale kde je ta zatracená Maturaca a stále nepolapitelná bifurkace? Náhle mě zachvacuje panika: co když jsme Maturaku opravdu minuli? Vždyť to mohl být kterýkoliv z početných odtoků v labyrintu nivy… To by pak byla bifurkace prakticky neobjevitelná! Poslední nevyslovená myšlenka mě přinutila ke lstivému výslechu Alejandra. Nevyvracel jsem mu jeho mylné přesvědčení, že jsme již dávno na řece Maturaca, jenom mě zajímalo, zda ví, kudy teče dál do Brazílie. Alejandro se plaše rozhlédl kolem, a pak rukou ukázal do nedaleké laguny se stojatou vodou po našem pravoboku. Její světle čajové zbarvení a naprosto hladká hladina však svědčí o tom, že voda nejen neteče, ale je také velmi mělká. A to se mi nezdá. Alejandro navíc navrhuje, že nás odveze do „campamento Charles“ a on pak spolu s Elvisem budou Maturaku hledat. Až ji najdou, tak se pro nás vrátí. S tím rezolutně nesouhlasím. U toho přece nemůžeme chybět! KONEČNĚ U CÍLE
Později téhož dne jsme zjistili, že asi půl hodiny plavby dolů od bývalé základny FUDECI se Baria stáčí na východ, zatímco k severu se od řeky odděluje asi pět set metrů dlouhá laguna. Na jejím konci jsme objevili mohutnou, ale vratkou bariéru z kmenů a větví padlých stromů. Když se mi spolu s Alejandrem podařilo tuto přírodní překážku na vodě po vystoupení z lodi překonat, vnořil jsem se do pralesa. Alejandro odmítl pokračovat dál, a tak jsem se do temného tunelu lemovaného porostem vysokého bambusu spustil sám. Z místa, kam jsem sestoupil, bylo jasně patrné, že z laguny vytékal místy jen pár decimetrů mělký a snad metr, či metr a půl široký potůček. Asi po padesáti metrech jej napájely další dvě stružky vytékající také z laguny. V tomto místě se ke mně připojil Vladimír a později i Rady. Vladimír se pak vrátil do lodi a já jsem s Radanou pokračoval bystřinou ještě asi sto metrů dále, ale situace zůstávala víceméně nezměněna. GPS tvrdí, že asi sedm a půl kilometru odtud je brazilská hranice a k peřejím Hua, pod nimiž se Maturaca brzy mění v normální řeku protékající územím indiánů Yanomamo, to může být vzdušnou čarou o deset kilometrů více. Jsem přesvědčen, že jsme právě objevili výtok řeky Maturaca neboli druhou amazonskou bifurkaci! Vladimír místo zaměřil GPS, a jsme tak první lidé, kteří tento geografický fenomén zmapovali. Přesné souřadnice bifurkace jsou: 00°50’29” s. š. 66°14’44” z. d. BOJ O ŽIVOT
Sobota 7. července 2007: Alejandro opět řeže kmen dalšího stromu (kolikátý už?) s mohutnou korunou vklíněnou do porostu na břehu řeky. Na jedné z vratkých větví nad vodou šplhá Vladimír s foťákem v ruce. Jsme s Radkou v lodi, sledujeme jeho počínání s jistými obavami. Pak se to stalo. Vladimír padá, snaží se zachránit fotoaparát, a zcela nechráněným levým bokem naráží na větev pod ním. S obličejem pokřiveným bolestí se ještě po větvích dopotácel do lodi. Ukryl fotovýbavu do svého kufříku a pak ztratil vědomí. Jeho padající bezvládné tělo se mi podařilo zachytit těsně nad vodou. Vladimír má v obličeji zlověstnou šedou barvu a nedýchá. Nereaguje vůbec na nic.
Alejandro zděšeně skočil do vody a se slovy „je mrtvý!“ mizí v lese. Elvis jen nepřítomně zírá a bez hnutí se choulí na zádi lodi. Pokouším se pumpovat Vladimírovi hruď. Rady ho pleská po tváři, došlo i na umělé dýchání. Konečně a s obrovskou úlevou pozorujeme, že se začíná chytat a slabě dýchá. Rychle přerovnáváme věci na palubě. Rady se podařilo i ve stísněném prostoru pomocí spacáku a našich batohů vytvořit provizorní lůžko. Vladimír je již při vědomí, ale působí zmateně a znovu „odchází“.
Jsme opravdu vystrašení, ale musíme se tvářit, že máme situaci pod kontrolou, jinak nám indiáni jednoduše zdrhnou. Jsou si neochvějně jisti, že se nám mstí Mawari za naši cestu do srdce pralesa, a že Vladimír stejně umře. Elvis hází do řeky kameny, které jsme si pod Neblinou nasbírali na památku: „Vracím je zpět Mawarimu a prosím, aby ho nechal žít,“ šeptá s pohledem upřeným do pralesa. Také Alejandro se vrátil a k mé velké úlevě se za pomoci pily snaží dokončit započaté dílo. Konečně se cesta uvolnila a můžeme pokračovat v plavbě. Netušíme, co nás čeká v příštích okamžicích. Vladimír se silně třese, je stále v mrákotách a při krátkých návštěvách „u nás“ je zjevně dezorientovaný. Je nám jasné, že od této chvíle se náš návrat mění v boj o holý život…
Uběhla další hodina, všichni sekáme mačetami i sekerou jako diví, Alejandro s pilou pracuje s maximálním nasazením. Snažíme se teď beze slov a soustředěně vyprostit ze sevření pralesa co nejrychleji. Skáčeme do vody, přetahujeme loď přes padlé stromy, ale již odpoledne doslova padáme vyčerpáním. Nutně musíme najít kousek pevné země a zřídit tábor. Až za soumraku jsme konečně narazili na pevný břeh, mohu-li tak nazvat vysokou bahnitou nudli s takřka kolmými stěnami vnořenými do temné vody. Z dřevěné podlahy lodi jsme Vladimírovi v blátě u kmene stromu zřídili provizorní, ale docela bytelné lůžko. Opatrně ho přenášíme nahoru, sténá bolestí, ale snaží se pomáhat, jak může. Beru to jako dobré znamení.
Když jsme ho však uložili do spacáku, opět začal ztrácet vědomí, silně zbledl, a teď se třese v nekontrolovatelných záchvatech. Svolávám poradu a v podstatě Elvisovi i Alejandrovi přikazuji, aby okamžitě připravili loď k další plavbě. Mám vážné obavy, že tady Vladimír dlouho nevydrží. Musíme se ho pokusit zachránit stůj co stůj. Pojedeme i v noci! Jednoduše musíme dosáhnout mateřské lodi co nejdříve a pokud se nám to podaří včas, věřím, že vše nakonec dobře dopadne… Elvis i Alejandro jsou tak zaskočeni nenadálou situací, že se nezmohli ani na slůvka protestu. Záhy vyplouváme do tmy, jen za svitu baterek. Cesta nocí je velmi nebezpečná. Hysterické kvílení pily se nese pustým pralesem a agresivně přehlušuje hvízdání všudypřítomných žab.
Navzdory elektrickým úhořům, jejichž hadovitá těla se tu a tam líně převalují v proudu, se znovu a znovu vrháme do vody a přetahujeme loď. Rady občas mluví na Vladimíra, aby se ujistila, že je v pořádku, a také ho chrání před útoky nízkých větví, které by ho mohly strhnout do řeky. Modlím se, aby vydržela pila, a jen při pouhém pomyšlení na možné důsledky jejího selhání mne jímá čirý děs… Uběhlo dalších šest sedm hodin, je krátce po půlnoci a Alejandro v kuželu světla baterky ukazuje cosi modrého. Je to naše mateřská loď! Je to neuvěřitelné, pořád to jaksi nechápu, ale je to prostě tak. Za nějakých čtrnáct či patnáct hodin jsme překonali úsek plánovaný nejméně na dva dny.
Poté, co jsme Vladimíra uložili do spacáku na podlaze našeho bonga, které mi teď připadá tak velké, prostorné a vůbec úžasné, kontrolujeme také naše šrámy. Jsme potlučení, plní podlitin a zvláště Alejandrova záda jsou poseta rudnoucími otoky. Navíc je vidět, že se sotva drží na nohou. Situace je stále vážná, ale vzhledem k našemu stavu rozhoduji, že již jednoduše není v našich silách pokračovat dál, a souhlasí s tím i Vladimír. Ten, jak se zdá, se přece jen cítí lépe a navzdory prudkým bolestem začíná reagovat a komunikovat s okolím. Ostatně, Radana již Alejandrovi i Elvisovi naordinovala nějaká sedativa a Ibalgin na ztišení bolestí. Oba utahaní hrdinové si pověsili své hamaky a bez jídla i dalšího okamžitě usnuli. Zaplavil mne pocit vděčnosti, a tak trochu i na jejich počest otevírám flašku našeho nejlepšího vína… EPILOG
Po sedmi dnech plavby, asi 1500 kilometrů od onoho nešťastného místa, kde Vladimír upadl, jsme se v sedm večer ubytovali v hotelu Amazonas v Puertu Ayacucho. Vladimír je konečně s Radanou a přítelem Javierem v nemocnici. Vyšetření potvrdilo, že je již mimo nebezpečí, má to dokonce zdokumentováno na rentgenových snímcích. Vzhledem k trýznivým bolestem se ale zdá, že jeho skutečný zdravotní stav tomu úplně neodpovídá. To se, bohužel, také potvrdilo po příletu do Prahy – rentgen z nemocnice v Ayacuchu totiž snímal zdravou polovinu hrudi.
Vnitřní otoky, které vážně ohrožovaly Vladimírův život, však zjevně polevily. I když čtyři zlomená žebra, jež objevil až nový rentgenový snímek v Praze, se jen tak zklidnit nedala. Nicméně prozatím má Vladimír předepsané nějaké léky na ztišení bolesti, proti zánětu i na uklidnění. A také doporučený klid na lůžku, což zní poněkud ironicky.
Užíváme si nebývalého luxusu a dobrého jídla v restauraci – konečně jsme v „nenáviděné“ civilizaci!
BIFURKACE V AMAZONII
● Termínem bifurkace se označuje takové rozdvojení řeky, při kterém oddělený tok směřuje jako samostatné rameno do zcela jiného povodí. Tato geografická zvláštnost se v Amazonii vyskytuje hned dvakrát, a to v případě řek Orinoko a Baria.
● Od řeky Orinoko se nedaleko bývalé misie Tama Tama odděluje přírodní kanál Brazo Casiquiare. Zatímco Orinoko směřuje dál k oceánu, kanál Casiquiare teče k jihozápadu, kde se vlévá do řeky Rio Negro.
● V případě řeky Baria se jedná o méně známou bifurkaci na nejzazším jihu Venezuely. Zatímco hlavní rameno se vlévá do řeky Pasimoni, a ta pak do zmíněného kanálu Casiquiare, oddělený kanál Maturaca se stává součástí povodí Amazonky.
● Tímto dvojím propojením povodí Orinoka a Amazonky vzniká nejrozsáhlejší říční systém naší planety o rozloze více než osm milionů kilometrů čtverečních. Odvodňuje bezmála polovinu jihoamerického kontinentu s takřka homogenním ekosystémem tropických stálezelených deštných pralesů.
● Označení bifurkace se ujalo již v časech výpravy, kterou do této oblasti podnikli kolem roku 1800 Alexander von Humboldt a Aimé Jacques Alexandre Goujaud Bonpland. Byli první, kdo věnoval odborný vědecký zájem bifurkaci řeky Orinoko.
DOSAVADNÍ POKUSY
● Zatímco o propojení povodí Orinoka a Amazonky kanálem Brazo Casiquiare se ví již od poloviny 18. století, historie objevování menší bifurkace řeky Baria se samostatným odděleným ramenem Maturaca je mnohem skromnější.
● Jak vyplývá ze spisu Alexandra von Humboldta „Cesta do rovníkových krajů Nového světadílu“, místní indiáni věděli ještě před příchodem prvních Evropanů i o tomto druhém propojení, a výpravě mapující rozdvojení Orinoka o něm řekli. Přesto trvalo dalších osmdesát let, než kanálem Maturaca propluli členové brazilské Hraniční komise Dionýsio Evangelista de Castro Cerqueira a José Jardim y Erman Stradelli s indiánským doprovodem. Skutečnosti, že objevili druhou amazonskou bifurkaci, však nevěnovali větší pozornost.
● Z literatury je znám tragický, ale přesto úspěšný pokus o proplutí Barie a Maturaky bratry Adánem a José Quiňonovými s doprovodem v roce 1933. Žádný z cestovatelů však polohu bifurkace nezaměřil. ● Poslední expedici, která si vytkla za cíl znovu objevit místo, kde se Maturaca odděluje od Barie, vedl v 80. letech minulého století Brit Redmond O’Hanlon. Po marném úsilí a bloudění v labyrintu močálů ve stínu pohoří Serranía de la Neblina však svůj záměr vzdali. Hlavní zůstává Orinoko O hlavním propojení povodí Orinoka a Amazonky kanálem Casiquiare, který se odděluje od Orinoka a jako samostatný tok ústí do řeky Rio Negro, přinesl první věrohodné svědectví již v roce 1639 jezuitský misionář Cristóbal de Acun~a. Soudobí odborníci však existenci bifurkace ještě dlouho poté zpochybňovali. Mezi nimi i slavný rodák z Trutnova páter Samuel Fritz, autor velkolepé a velmi přesné mapy Amazonky z roku 1691.
Do map poprvé bifurkaci Orinoka zakreslil významný geograf své doby Guillaume De l’Isle (1675–1726). Ke konci života ale změnil názor a pravdivost svého zjištění sám popřel. Po roce 1737 však pronikaly portugalské lodi stále častěji proti proudu Rio Negro na sever a nevyhnutelně také do kanálu Casiquiare, o čemž však plavci neměli nejmenší tušení. Milou ironií té doby je historický záznam, ze kterého plyne, že když páter José Gumilla (1686–1750) posílal dopis do Evropy, ve kterém ctěnou odbornou veřejnost ujišťoval o dokonalém oddělení povodí Orinoka od Amazonky, putoval jeho list z Orinoka na jih právě kanálem Casiquiare. Když v roce 1743 podnikl legendární výpravu proti proudu Amazonky Francouz Charles Marie de La Condamine, setkával se s názory, které poukazovaly na propojení Orinoka a Amazonky, stále častěji. A než se La Condamine stačil vrátit do Evropy, prokázala jiná výprava otce Manuela Romana existenci Casiquiare coby řeky spojující obě povodí.
Vědeckou epochu objevování a zkoumání amazonských pralesů na horním Orinoku započal Alexander von Humboldt. Obtížnost takového záměru v tehdejších podmínkách, kdy nebyl k dispozici lodní motor, navigace GPS, vhodné oblečení a jiné, musela být pro dnešní cestovatele takřka nepředstavitelná. Von Humboldt však byl odhodlaný a všestranně erudovaný přírodovědec, který se řadil po bok největších duchů své doby. Na své slavné cestě do tropické Jižní Ameriky v roce 1800 objevil a popsal nespočet nových druhů živočichů i rostlin, prozkoumal, popsal a zmapoval dosud neznámé kraje a svá bádání a úvahy shrnul v knize Cesta do rovníkových krajů Nového světadílu.
Kanál Brazo Casiquiare je od svého odštěpení z Orinoka až po ústí do Rio Negro (Rio Guainía) dlouhý asi 225 kilometrů. Na své cestě na jihozápad přibírá nejvíce přítoků z levé strany. Jsou to především řeky Coramoni, Pamoni, Pasiba, Siapa a Pasimoni. Celé povodí je dosud pokryto souvislým porostem původního deštného pralesa s minimálním lidským osídlením, zvláště v horní části toku. V posledních letech jsem Casiquiare od bifurkace až k Rio Negro i zpět proplul sedmkrát. V době dešťů je tu velmi obtížné najít sebemenší kousek pevné země k přenocování, nemluvě o takových drobných záludnostech, jako je například běžná, a v případě střevních infekcí i poněkud naléhavější potřeba odskočit si na toaletu.
Za nízkého stavu vody, kdy v zimě a z jara vrcholí období sucha, je však situace naprosto odlišná. Na četných plážích, skalách nořících se z vody, ostrovech či místech v pralese je bezpočet malebných a až kýčovitě romantických míst k táboření.
Navíc směrem od bifurkace dolů k jihu přibývá levostranných přítoků s „černou“ vodou a tak se i původně „bílá“ voda postupně mění v typicky pralesní čajovou a s tím nepochybně souvisí i citelný úbytek bodavého hmyzu. Ve srovnání třeba s Orinokem je v tomto ohledu Casiquiare úplnou oázou klidu a jsou zde místa, kde člověk může zvláště po západu slunce, kdy ustává aktivita jinak dotěrných muchniček, bez obav odložit oděv, vnořit se do teplých vln řeky a plně vychutnat rudý západ slunce nad pralesem.
Jan Dungel
*1951 Přírodovědec, malíř a ilustrátor, grafik, cestovatel. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, krátce působil v Biofyzikálním ústavu Akademie věd. Od zoologie unikl k umění. Působil jako divadelní výtvarník, ilustroval na čtyřicet knih. Nejraději se věnuje malování zvířat. Za svými modely nechodí do muzea ani do zoo, ale do pralesa, savany a na břehy tropických řek.
