Lidé je považují za něco naprosto samozřejmého. Objevují se v pohádkách, točí se v nich filmy. S větrnými mlýny například svedl svůj legendární souboj potulný rytíř Don Quijot. V nesmrtelné scéně z Pyšné princezny se objevuje Dolský mlýn z Českého Švýcarska. Začarovaný mlýn v Troškově pohádce o princezně ze mlejna stál nedaleko Bavorova. Větrný mlýn v Kuželově se zase stal působivou kulisou v československé pohádce O statečném kováři, kde jednu ze svých posledních rolí před emigrací do Kanady zahrál Pavel Kříž.
Žernov a Arabové
Když jsem před lety navštívil pod Brdy letní tábor experimentální archeologie, ukázali mi na kraji remízku obrovský balvan, nahoře úplně hladký. „To je nejstarší český předchůdce mlýnů na obilí,“ řekl mi tehdy vedoucí táboru pan Tintěra. Šlo o pravěký žernov půjčený z Národního muzea, na kterém si děti vlastnoručně drtily z obilí mouku, aby si samy zkusily upéci placku nebo chleba.
První, kdo na území dnešních Čech kamenné žernovy začal hromadně využívat – a dokonce s nimi obchodovat v mezinárodním měřítku – byli Keltové. Pozůstatky výroby můžeme dodnes nalézt nedaleko Labe pod hradem Opárno. Žernovy odtud putovaly nejen do celé keltské říše, ale velmi žádaným artiklem byly také u Germánů. Jako připomínka bójských kameníků se vesnice u Porty Bohemiky ještě dnes jmenují Žernoseky.
Prvními, kdo si uvědomil výhodu nahrazení lidské dřiny energií větru, byli Arabové. Vědci se dodnes nemohou sjednotit v názoru na to, zda Evropané tento fígl odkoukali nejdříve od Maurů (Arabů okupujících od 8. století Pyrenejský poloostrov), nebo zda zvěsti o bezpracném mletí přinesli do Evropy poutníci putující ke svatému hrobu v Jeruzalémě. Popřípadě se spekuluje, zda informace nepocházejí od prvních křižáků. Protože se ale první zmínka o evropském větrném mlýnu objevuje v první polovině 9. století v Anglii, je pravděpodobnější některá z prvních dvou variant. Ve Francii je první větrný mlýn znám až z počátku 12. století. Z území dnešní Itálie pochází první zmínka o větrném mlýně z roku 1322, nacházel se u Benátek.
Zlatá éra
Větrné mlýny se zpočátku začaly budovat jako pevné, zděné budovy. Později se přišlo na to, že se jejich konstrukce dá upravit tak, aby bylo možno podle větru libovolně natáčet celou střechu. Jako první přišel s tímto vylepšením na sklonku 14. století Brit Rex Wailles.
Počet větrných mlýnů, jak potvrzují i zachovalé rytiny, utěšeně stoupal zvláště v poměrně klidném šestnáctém, a dokonce i sedmnáctém století. Za zlatou éru se ale považuje století osmnácté. Němci ho označují jako „windmühlerenessaince“.
Nejstarší zachovalé větrné mlýny v České republice pocházejí právě z této doby. V roce 1860 vymyslel Američan Halladay větrný motor, jehož konstrukce pak byla zdokonalena hranickým vynálezcem Kunzem. S tímto motorem pak fungovaly některé české a moravské „větřáky“ ještě v době druhé světové války, a dokonce ještě v počátcích éry kolektivizace.
A vítr se do výroby energie vrací. Tento trend ovlivňují ceny ropy a klesající zásoby uhlí. Hledají se místa, kam postavit novodobé větrné elektrárny, a k tomu může pomoci znalost lokalit, kde stávaly ty původní. Podle odborných textů je třeba – pokud má být výroba efektivní – aby jejich lopatky poháněl vítr o rychlosti kolem sedmi metrů za sekundu. Přestože ultramoderní potomci romantických větrných mlýnů jsou schopni vyprodukovat poměrně značné množství čisté energie, veřejnost se k nim staví dost rozporuplně. Nedávno například vyhlásila severočeská víska Bulovka referendum k výstavbě několika větrných mlýnů nad vesnicí. Zahraniční firma nezískala podporu ani přes sliby, že krajina kolem obce nebude jejich stavbou zasažena. Faktem totiž je, že postavit větrnou elektrárnu znamená zasáhnout do krajiny, a její vzhled se pak navždy změní. Životnost větrné elektrárny se počítá při dnešní úrovni technologií zhruba na čtvrt století, návratnost investic je už za několik let.
Na druhé straně Krušných hor stojí ale celá řada větrných mlýnů. Důvodem může být argument odpůrců větrných elektráren u nás, že na saské straně fouká intenzivněji než za hřebenem, nebo i daňová podpora výroby této energie v Sasku. Teprve od ledna 2006 totiž platí v České republice státem garantované výkupní ceny elektřiny z alternativních zdrojů, které umožní návratnost vložených investic do 15 let. Díky této novince, iniciované dohodou s Evropskou unií, se má do roku 2008 zvýšit podíl spotřebované energie, vyrobené takto ekologicky čistým způsobem, z pěti procent na osm.
Čechy jako velmoc
Podle dosud dochovaných pramenů bylo na území Čech a Moravy od středověku postaveno přes devět set větrných mlýnů. A to přesto, že v mnoha zemích byly pro využití větrných mlýnů mnohem lepší podmínky. Přírodní, ale i politické. Ve stejném období zde vzniklo podle některých historických pramenů kolem 1600 hradů.
Větrné mlýny budované v Evropě i u nás se dělí na dřevěné a kamenné. Dřevěné byly stavěny hlavně v Německu, zatímco kamenné spíše v Holandsku. Německé větrné mlýny, které mohly otáčet celou svojí stavbou, jsou sloupové, moravské, kozlečí a další. Kamenné větřáky se k nám dostaly z Holandska asi až v 18. století, tedy o několik set let později.
O existenci nejstaršího větrného mlýna na našem území svědčí nález základů jeho stavby z kamenů pospojovaných maltou jen několik metrů od opevnění Padělky u mlýna ve Starém městě u Uherského Hradiště. Mělo se jednat o kamennou podezdívku pod dřevěným základem sloupového otáčivého mlýna. Odhaduje se, že jde o mlýn z poloviny 10. století, tedy mlýn by měl být více než o tři sta let starší než první větrný mlýn v Německu a Nizozemí (1277). O větrných mlýnech se zmiňuje i kronikář Václav Hájek z Libočan, když píše o založení Žatce v roce 718. Jeho tvrzení je ale těžko prokazatelné. Zato prokazatelně první historicky doložitelný větrný mlýn v Čechách stál od roku 1277 na pražském Petříně nedaleko kostela sv. Vavřince.
První mlýny na Moravě se pak objevovaly od počátku 14. století a přibývalo jich jak hub po dešti. Vznikaly hlavně tam, kde byl nedostatek vody a zároveň nebyla nouze o pravidelné a silné větry, tedy kromě Nízkého Jeseníku se objevily i v relativně malé nadmořské výšce v prostoru Moravské brány a úvalu táhnoucího se přes celé markrabství od Slezska až k rakouským rovinám. Je zde doloženo 682 větrných mlýnů, kromě jedenašedesáti většinou dřevěných. Konstrukce umožňovala větřák dokonce přemístit koňmi na krátkou vzdálenost.
V Čechách bylo do 18. století postaveno celkem 195 větrných mlýnů, z toho padesát tři zděných. Ojedinělou konstrukcí mezi nimi vyniká větřák v Příčovech na Sedlčansku.
Většina dodnes známých větrných mlýnů slouží jako chalupy, penziony nebo restaurace, z části zbyly ruiny. Několik našlo své uplatnění jako muzea. V Rumburku se z větrného mlýnu složitým vývojem stala dokonce kaple pravoslavné církve. Podle neúplných soupisů se u nás nachází kolem sedmi desítek těchto technických a architektonických památek.
Španělsko vede
Ačkoliv by to řekl málokdo – jedničkou v provozování větrných mlýnů je dnes Španělsko. Už ve středověku jich tu stálo několik tisíc – dnes dodají ročně do elektrické rozvodné sítě energií zhruba pro jeden a půl milionu obyvatel. Nejvíce jich najdeme na jihu země, na pobřeží Galicie, na Kanárských ostrovech a na Baleárech.
Velkou podporu má energie získávaná čistým způsobem také na Novém Zélandu, v Německu, USA, Velké Británii a Dánsku. To drží dokonce primát ve výrobě a exportu větrných mlýnů a je autorem ambiciózního projektu samozásobování ostrova Samsö ekologickými druhy energie, respektive přechodem na tento způsob výroby čisté energie.
V Holandsku se dodnes slaví Národní den mlýnů (Molentag). O zachování a údržbu těchto staveb se v Nizozemí stará několik sdružení (například Naturmonument, Wissinks Molen) a nadací (Nadace Edwina van Heeka a De Overijsseelse Molen). Díky nim například stojí v Usselu 203 let starý Wissinkův větrný mlýn, pojmenovaný po svém zakladateli mlynáři Janu Wissinkovi. Je celý ze dřeva, zakotvený kamennými kvádry, do kterých je vyryta historie mlýna. V roce 1972 byl téměř zničen velkou bouří.
Jiným unikátním holandským větřákem je téměř třicet metrů vysoká kamenná stavba v Lonnekernu z roku 1851. Je „omítnut“ slámou.
S romantickými větrnými mlýny, tyčícími se proti zapadajícímu slunci, se často setká také ten, kdo nelituje času a toulá se kolem řeckých ostrovů na lodi. Větrné mlýny se budují i v takových exotických destinacích, jako je kaňon Aralvoymoshi na Indickém poloostrově, kde bylo dosud vztyčeno na využití monzunových větrů skoro jeden a půl tisíce větrných elektráren.
Jak se mlelo
Základem jsou dva kameny položené na sebe. Do mezery mezi nimi se sypalo obilí a díky otáčení horním žernovem, nazývaném běhoun, se zrno drtilo, přeměňovalo na mouku a ta vypadávala dole ze soukolí. Kameny musely být velmi přesně opracované. Na vnitřní straně měly jemné drážky, kterými se odváděla od středu ke krajům rozdrcená mouka nebo šrot. Když se po čase drážky ucpaly a obrousily, mlynář je musel nechat znovu vysekat.
Mlynářský žargon obsahoval spoustu roztodivných a zvukomalebných slov, za kterými se skrývalo pojmenování různých součástek a dílů větřáku. Například pohyblivému korýtku, kterým padala vyrobená mouka do velkých dřevěných truhel, se říkalo hasačert. V mlýnech dále rotovaly, vrzaly a skřípaly oškrdy, přemelice, kypřiče, vrtely, korčáky…
Mletí mouky ze žita (rež), pšenice (žito), kukuřice (turkyň) a ječmene využívali hlavně drobní zemědělci, malí sedláci a chalupníci, kterým vyhovovala menší cena, než kdyby si mouku nechali mlít v průmyslových parních nebo válcových mlýnech, a nevadila jim tmavší barva mouky. Kromě mzdy dostával mlynář z každého metráku mleté suroviny zhruba 6 kilogramů mouky. Přesto mlynáři nikdy nepatřili k boháčům. Pod Beskydami dokonce vytvořili mlynáři v roce 1939 společenstvo, díky kterému mohli určovat ceny za mletí v celém regionu: za umletí 100 kil žita si například účtovali 14 Kč (dnešních asi 100 Kč) a navíc 4 procenta naturálního deputátu. Ještě v roce 1960 si poslední funkční moravský mlýn ve Skaličce účtoval za šrotování 5 Kč za metrický cent obilí. Je zajímavé, že až do 19. století se obilí v pytlech málokdy vážilo, běžnější byl pouhý mlynářův odhad na vrtle, respektive půlvrtle a čtvrtvrtle, který se nikdo neodvážil zpochybnit. Při dobrém větru pak stačil větrný mlýn umlít metrický cent zrna z ječmene nebo ovsa za dvě hodiny, u žita to trvalo až dvakrát tolik. Šrotování tuny zrna pak zabralo celý den.
Žádná idylka
Život na mlýně měl odjakživa daleko k pohádkové idylce z knížek a televize. Ne nadarmo měli majitelé větrných mlýnů, mlynáři a někdy i jejich chasa vždy významné úlevy na daních nebo alespoň deputátní výhody. Žít nebo pracovat tady bylo i dost nebezpečné, jak potvrzují zprávy dochované v archivech nebo obecních kronikách. Například při požáru větrného mlýna v Dolních Nětčicích za první republiky zahynul v plamenech jeho mlynář, v Boškově na okraji dnešního vojenského prostoru Libavá zase skončil provoz větřáku tehdy, když jedna lopatka urazila mlynáři hlavu.
K úrazům docházelo také při zkouškách odvahy, kterými procházela mlynářská chasa: adept se nechal přivázat na lopatku mlýna a pak otáčet nahoru a dolů… V Cholticích na Opavsku se zase vypráví, že ještě po válce na zdejším větřáku zahynula malá holčička – zamotala se jí do lopatky sukně, mlýn ji vytáhl do výšky a látka pak povolila.
Velmi častými jsou také mlynářské pověsti o koze, kterou mlynář přivázal ke křídlu a zapomněl na ni, když začal mlít. Uškrtila se. Specifickým fenoménem byly i mlynářské pověsti a legendy, které často šířili krajánci putující od mlýna k mlýnu a přivydělávající si různými drobnými pracemi.
V Bzové na okraji křivoklátských lesů například majitelé větřáku, přebudovaného na rodinný dům, dodnes tvrdí, že slyší každý den ráno chodit někoho po schodech do prvního patra, kde kdysi byla hlavní část mlýnského soustrojí. Jindy se zase podle paní Olgy Rauscherové chvějí v pokoji v přízemí listy květin – a to přesto, že všechny okna i dveře v místnosti jsou zavřené. Mimochodem, zdejší větrný mlýn patří mezi nejstarší v Čechách.
Pro mlýny platil soubor pravidel a zásad, který se v průběhu staletí prakticky vůbec neměnil. Nejdůležitější z nich bylo mlynářské „desatero“, které se zachovalo například v Kuželově a ve Velkých Těšanech. Nedodržovat ho bylo téměř stejným hříchem jako porušit boží přikázání.
Velkou slávou pro mlýn a lidi kolem něho bylo první mletí. Vše bylo slavnostně vyzdobeno a spuštění otáčivého mechanismu lopatkového soustrojí se odehrávalo po nezbytných modlitbách a dalších ryze stavovských rituálech.
Zrovna tak do života lidí na mlýně vnášely nový prvek různé svátky a slavnosti. Například se věřilo, že Mikuláš 5. prosince sjíždí i s dárky z oblohy na lopatku mlýna, a proto mlynář musel ten večer křídla mlýna řádně zabrzdit.
Dřevěný větrný mlýn
l Většinou dvoupatrová stavba prakticky vždy čtvercového půdorysu a průměrné velikosti kolem 13 metrů.
l Základem byl mohutný dubový sloup zvaný „otec“, jemuž pomáhaly nést tzv. sedlo na jeho horním konci další čtyři silné vzpěry – říkalo se jim apoštolové. Jen tato část mlýna byla stabilní, vše ostatní se otáčelo. Na horním konci byl nosný trám zvaný „dědek“ nebo také „štrajchholce“, na kterém spočívala mechanická část mlýna „babka“.
l Aby se „babka“ na „dědkovi“ volně otáčela, musel mlynář několikrát ročně stykové plochy natírat neprosoleným sádlem.
l V přízemí byl prostor pro hospodářské nářadí, k mlýnskému zařízení vedlo kryté schodiště. V některých větřácích existovala ještě šalanda, též „jizbečka“, která sloužila mlynáři pro krátký odpočinek mezi mletím. Kostra mlýna byla pobíjena prkny z měkkého dřeva napuštěnými karbolínem, která kvůli otáčení a případnému stěhování mlýna končila asi 20 cm nad zemí.
l Otáčení mlýna kvůli nejlepšímu využití větru zajišťoval vůzek nebo také „kozlík“, který se skládal ze svislé tyče a vodorovné páky.
l Mezi mlýnskými trámy byla vklíněna 6,5 metru dlouhá voj (nazývaná také vocas), k jejímuž dolnímu konci byl přivázán provaz. Při otáčení mlýna pákou se lano navíjelo na svislou tyč kozlíku, který se po nasměrování mlýna do správného směru zajistil k jednomu z kolíků, které vyčnívaly z obvodu mlýna – to aby mlýn zase někam neujel.
Zděný větrný mlýn
l Ať už holandského, nebo německého typu, mívá zvláště na Moravě zásadně kruhový půdorys a kónický, nahoru se zužující tvar. Dolní obvod má mnohdy přes 20 metrů a kamenné mlýny jsou často vysoké i 15 metrů.
l Do mlýna se vstupovalo obdélníkovými dveřmi v přízemí, které se vždy zabezpečovaly proti vniknutí nežádoucích osob.
l Vnitřní stěny byly v přízemí omítnuty a pokud chybělo podsklepení, byla podlaha hliněná. Zde většinou bydlela mlynářova rodina. Do prvního patra, které bylo prosvětleno několika okny, vedlo dřevěné schodiště. Mlýnská konstrukce byla prakticky totožná se zařízením dřevěných mlýnů.
l Do dalšího patra vedl už jen klasický žebřík. Patro bylo zakončeno kuželovitou nebo jehlancovitou střechou, která nepatrně přesahuje obvod zdí mlýna. Stála na kolečkách pohybujících se po kolejnici, aby se mohla podle potřeby otáčet i s ojí větrných lopatek. Má někdy výšku i přes 3 metry.
l Dříve byly střechy pokryté šindelem (dnes spíše lepenkou nebo taškami) a byly zakončeny korouhvičkami, na kterých bylo vročení mlýna. Na rozdíl od dřevěných větřáků se do kamenných mlýnů někdy vešlo kromě zařízení na mletí obilí i další, buď na šrot, nebo na drcení kostí.
l Délka lopatek u holandských větrných mlýnů se pohybuje mezi 7 a 9 metry. Až na jedinou výjimku – bývalý větřák u Horního Podluží – neměly české a moravské mlýny více než čtyři lopatky. Větší počet lopatek byl typický spíše pro Středomoří.
Mlýny a špionáž
l Doba, od kdy byl větrný mlýn v provozu, se většinou dá snadno zjistit, protože letopočet takzvaného „vročení“ je u dřevěných mlýnů vysekán do jednoho ze základních trámů, u zděných větřáků je pak vytesán do kamene u vchodu. Číslice je někdy doplněna i iniciálami majitele nebo řemeslníka.
l Pokud mlýn v době bezvětří stál, bylo možno podle nastavení jeho lopatek rozšifrovat, zda se v mlýně neodehrává něco mimořádného. Například postavení lopatek na kříž znamenalo, že v rodině mlynáře někdo zemřel. Údajné předávání špionážních informací Prusům pomocí tajných signálů stálo život i majitele mlýnu Eduarda Köhlera z Horního Vítkova.
l Ještě v dobách německé okupace 1939–1945 nacisté kontrolovali polohu větrných lopatek na větřácích v obavách, že by jimi mlynáři pracující v československém odboji mohli předávat zprávy spojeneckým letcům.
Mlynářské desatero:
l U jednoho mlynáře mlíti budeš.
l Nebudeš haněti jméno mlynáře ani jeho mlýny.
l Obilí přivezeš v den mletí.
l Cti mlynáře a chasu jeho, abys dobře ve mlýně semlel.
l Nikdy nevztáhneš ruku na mlynáře a jeho chasu.
l K panu mlynáři i jeho chase chovej se slušně.
l Co tvé ve mlýně není, sobě bráti nebudeš.
l Nebudeš mluviti proti mlynáři a jeho mlýnu.
l K manželce pana otce buď slušný,
zvlášť je-li pěkná mlynářka, může být pěkná výražka. l Nežádej si mlíti to, co patří mlynáři.
