SÁHLA PO NÁS JUGOSLÁVIE

Stojí uprostřed veliké křižovatky. Rozžhavený asfalt odráží horký vzduch téměř tropického letního odpoledne. Slavonski Brod, chorvatské město na hranicích s Bosnou a Hercegovinou mi v tuhle chvíli připadá jako Vernerovo Ocelové město očekávající útok ďábelsk ého profesora. Nikde ani človíčka. Jen my a několik policistů. Ten s vysílačkou naslouchá zprávě. Potom ukáže směrem k řece a vykročí. Jdeme za ním. Po dvou stech metrech zahneme mezi dvě budovy.Vyhneme se díře po dělostřeleckém granátu. Sehnu se po střepině, která leží pár metrů odtud. Ihned ji pustím. Je ještě horká. Spíš ji však odhodím s nepříjemným pocitem, že jsem sáhl na smrt. Ujdeme ještě pár kroků. Za rohem domu je velká travnatá plocha. Na ní leží muž v uniformě chorvatské gardisty. Je nepřirozeně bledý. Po obličeji mu lezou mouchy.. Levý loket má rozpáraný střepinami od granátů, který dopadl asi deset metrů od něho. Muž má přehozený přes trup růžový hadr. Po jeho levém boku leží igelitová taška a rozsypaná jablka jsou zelená a kontrastují s vyprahlou zelení trávy i růžovým hadrem. Policista zapne vysílačku a udává polohu místa, kde teď stojíme. Za dvě minuty zastaví kousek od nás černý pohřební citroen. Dva muži s cigaretami obhlédnou situaci a vytahují z auta plechovou převozní rakev. Položili ji vedle mrtvého gardisty a dají si ještě pár šluků. Pak odtrhnou hadr zakrývající gardistův levý bok. Musím se nadechnout. Z obrovské díry v boku se vyhrnou střeva a další vnitřnosti. Pohřebáci v klidu popotahují z cigaret. Pobízejí mne, abych fotil – „slikaj, slikaj! ” Není to jejich jediný kšeft. Odhodí nedopalky, Jeden uchopí mrtvolu za nohy, druhý za ruce. Šoupnou člověka, který ještě před dvaceti minutami žil, do rakve. Sesbírají vyhřezlé vnitřnosti a zaklapnou víko. Zadní dveře černého auta se zavřou….Funebráctví je kšeft, který frčí za každého režimu. Narodit se můžete, ale umřít musíte. Válka ovládá Slavonski Brod už pátý měsíc. Město leží na hranicích již samostatného Chorvatska a ještě nesamostatn é Bosny a Hercegoviny. Část města leží za řekou Sávou. Dnes ji ovládají Chorvati. Není tu jediný neporušený dům. Každá nese stopy požáru, bombardování dělostřeleckou palbou nebo raketami. Na některých domech je výrazná nápis – Hrvatski dom- Upozornění, že tu žil chorvatský majitel. A že se sem jednou vrátí. Pokud ovšem není už na pravě boží. Na plotech některých domků visí uniformy vojáků srbské armády. O jejich osudu není nutné dělat si iluze… Tady za řekou taky žijí lidé. Je tu trochu bezpečněji než v centru na druhém břehu. Dělostřelecká palba srbských vojáků se už několik týdnů soustředí tam za řeku, co centra. V nejhorším padají granáty do řeky. Na bosenské straně města teď žijí hlavně gardisté. Opuštěné domky jim slouží jako dočasné domovy. Odtud vyrážejí do první linie, vzdálené pár stovek metrů od řeky. Fronta se tu táhne klikatě kolem města. Někde jsou Chorvati zaklínění do linie srbských pozic, jinde zabíhá srbský klín do pozic chorvatských. Život je určován dělostřeleckou palbou a střídáním dne s nocí. Když uslyšíte v dálce zahřmění, počítáte čtyřicet, až pětačtyřicet vteřin. Pak granát dopadne. Od zahřmění na vybranou. Buď uposlechnete zvuku sirén, které se rozeznějí vždy po výstřelu ze srbských pozic a varují nepozorné, že vzduchem letí k městu smrt a utečete do nejbližšího krytu nebo alespoň průchodu. Nebo unaveni několikaměsíční válkou rezignujete a řeknete si, že právě vám se smrt vyhne. Ale i relativní bezpečí průjezdu vám může být houby platné. Můj kamarád Miloš měl v jednom okamžiku na vybranou. Naštěstí zapadl do vchodu, kde bylo napsáno, že tu prodávávají Foto – kino. Jako fotoreportére ho to zachránilo. Vedlejší průjezd, kde se chtěl původně ukrýt, pár vteřin poté přestal existovat…Když nelítají vzduchem granáty, objeví se na ulici lidé. Spěchají z bodu A do bodu B. Občas projede auto rychlostí za normálních podmínek pokutovatelnou. Ale dopravní strážníci tu neexistují. Vyjdete-li na ulici, je to vaše osobní riziko Mátě sedět doma. Jenomže několikaměsíční schovávání se a vysedávání doma vás přivede buď do blázince, nebo taky do márnice – to v případě, že vám spadne na hlavu dělostřeleck ý granát nebo raketa. Kulky z kulometů a samopalů až do města obyčejně nedoletí. Ty si vybírají svou daň v první linii… Sedím na dně okopu. Nad hlavou krásné letní nebe plné jasných hvězd. Už hodně dlouho jsem takové noční nebe neviděl. Která je ta moje, říkám si. Miro, asi dvaadvacetiletý chorvatský gardista sedící vedle mě, páskuje náboje do svého samopalu. Střídavě plní normální náboje a svítící. Okop je necelé dva metry hluboký. Každou chvíli slyším nepříjemné zasvištění. To jsou srbské kulky. Pokaždé se instinktivně přikrčím. Svist nad našimi hlavami není filmový. Dokud však hvízdot kulek slyším, je to v pořádku. Znamená to, že mne kulka už přelétla. „Až nic neuslyšíš, znamená to, že jsi mrtvý,” směje se Miro. Pak se vykloní ze zákopu. Pokyne mi. Ukáže rukou někam do tmy. Podává mi samopal: „Chceš si vystřelit na četníka?” Četník – tak říkají Chorvati srbským vojákům. Srbové zase říkají Chorvatům Ustašovci. Ale Chorvati se k tradicím Ustaši hlásí docela hrdě. Za poslední světové války vyvraždili chorvatští Ustašovci statisíce Srbů. Ale to je přece tak dávno. Teď se mezi sebou vraždí novodobí četníci a ustašovci. Na nejednom z opuštěných domů v bosenské části města je nápis – Mi Ustaši! Je to totéž jako Hrvatski dom. Vrtím zamítavě hlavou, že na četníka střílet nebudu. Tohle není moje válka. Co jste vlastně za lidi. Zabíjíte pro zábavu? Miro se zapře o zadní stěnu okopu a začne střílet. Nejdříve jednotlivě, pak přehodí páčku a vysype na srbské zákopy, vzdálené dvě stě možná tři sta metrů, zbytek zásobn íku. Prázdný odloží, nasadí další a pošle třicet kulek stejným směrem. Střílí zdánlivě pánu bohu do oken. Ale každý střelce na obou stranách fronty ví, kde leží jeho protivník. Mají v paměti jako v počítači zakreslený každá okop, každá bunkr. Střílejí v nadějí že se něco ujme…