Vězíme v jazyce. Všechno, co myslíme, co vidíme, co cítíme, co hmatáme, co slyšíme a co chutnáme, jsme zvyklí převádět do nějakého nám pochopitelného kódu, do nějakého jazyka. Děláme to natolik automaticky, že si to vlastně ani neuvědomujeme. Krájíme skutečnost svými pojmy na určité uchopitelné úseky a nijak nás to nezaráží, protože jsme tak vedeni od dětství. Od malička přejímáme od svého okolí určité pojetí světa. Jak říká ve své skvostné knize Čtyři dohody toltécký učitel don Miguel Ruiz, jsme tímto zavedeným nenápadným způsobem ochočováni či domestikováni. Jenomže svět, ten živý, pohyblivý, kdesi v nedohledné hloubi i s námi zázračně propojený svět se takovému porcování čas od času vzepře a vymkne se nám z rukou. A předvede se nám z nějakého nového nečekaného úhlu, otevře před našimi užaslými zraky dosud tajenou stránku. V takových chvílích nám bývá dáno nahlédnout, že to, co máme ve svých hlavách, ve svých myslích, je přece jen pouhé pojetí, že je to jen námi tvořený omezený obraz světa, jeden z mnoha možných. A zahlédneme i to, jakými jsme otroky zvyku a mentální setrvačnosti. Naše dosavadní samozřejmosti se rozostří a roztřesou či rozutečou. Je jenom na nás, co s tím uděláme. Zda uvěříme svému zadku, který se leknutím obvykle trochu stáhne, a stáhneme se jako on do vybudovaných jistot, do svých myšlenkových výběhů a kotců, či zda uvěříme své duši, která se rázem otevře jako tato nově otevřená krajina a my se do ní srdnatě vydáme, byť nám zpočátku srdce trochu padá do kalhot.
Někdy stačí málo. Ani polekat se nemusíme. Někdy stačí ono příslovečné vědomí souvislostí. Uvědomit si to fantastické mysterium života! Onu velkolepou vesmírnou hru. A někdy je pomocníkem smích. Nemyslím výsměch či smích na cizí účet. Mám na mysli ohromný, osvobozující smích, který nám svými prudkými nápory a salvami vyráží dech tak mocně, že málem nejsme s to jej chytit a lapeme po něm tak lačně a prudce, až praskají obruče našich nabručených strachů, obav a zvyků. V záblescích takového smíchu se veškerá ta veteš rozpadá.
