“V této zvláštní zemi je tolik různých ras, pokud jde o vzezření, jazyk a zvyky, že snad tak nemůže být podobné v žádné jiné části světa.” Na slovech sira George Scotta popisujících Barmu roku 1899 se dodnes mnoho nezměnilo.
Díky geografické poloze vedly již od nepaměti dnešním Svazem Myanma migrační cesty, po nichž se přesunovaly skupiny různého etnického původu z Indie, Tibetu a jihozápadní Číny směrem k jihu. Mnoho z nich našlo svůj domov ve zdejších rozlehlých a nepřístupných horách. Zde, izolovány od okolního světa přírodními a v posledních desetiletích i politickými bariérami, si uchovaly až do současné doby mnoho ze svých tradic a zvyků. Konečným výsledkem je komplikovaná mozaika více jak 120 etnických skupin skládajících Myanmu dnešních dnů. O šanském státě pak platí v neztenčené míře to, co bylo řečeno o celé Myanmě. Je možné zde nalézt komunity zastupující všechny tři hlavní jazykové skupiny: mon-khmerskou, která přišla jako první před skupinou tibeto-barmskou a thajsko-šanskou.
NA POMEZÍ ČTYŘ ZEMÍ
Východošanský Kengtung je ideálním a také pro zahraničního návštěvníka jediným možným východiskem pro cesty do vesnic horských kmenů, jako jsou Akha (též nazývaný Kaw), Eng, Gon, Lahu, Wa a další. Kotlina města s blízkým předhůřím je již delší dobu kupodivu relativně klidná a bezpečná. Neplatí to však o jejím vzdálenějším okolí, které je místem ozbrojených střetů, jejichž důvody mohou být poněkud nepřehledné. Od bojů vedených ve jménu národního osvobození proti vládním jednotkám až po přestřelky spojené s kontrolou opiového obchodu.
Kengtung, považovaný za nejkrásnější šanské město, je velmi odlišný od všech ostatních, které jsme viděli. Domy jsou zděné a výstavnější. Kulturní tradicí je spojen s thajským Chiang Mai. Muži nenosí lounčje, ale kalhoty, běžně se jezdí na motocyklech, stejně jako v nedalekém sousedním Thajsku, jehož vliv je zde vidět na každém kroku.
Poskakující terénní automobil je jedinou možností, jak si zkrátit dlouhou cestu rovinou mezi poli od města až k úpatí hor. Svítání a východ slunce přicházejí v okamžiku, kdy projíždíme rýžová pole. Z mlžného oparu nad vodní hladinou vystupují siluety stromů, pasoucích se zebu a vodních buvolů, vzdálené obrysy hor. Předjíždíme zachumlané postavy žen spěchajících s plnými koši na trh do podhorské vesnice Ka Thai obývané šanskými Gony, nebo také Khüny, jak jsou někdy označováni. Ti tvoří v tomto regionu etnickou většinu. Trh je i naší první zastávkou. Nakoupíme zde jídlo a ovoce na celý den a trochu se porozhlédneme. Mezi stovkami příchozích objevujeme oblečením výrazně odlišné ženy Akhů. Svoji největší pýchu, pokrývku hlavy s mnoha stříbrnými ozdobami a mohutným stříbrným štítem na temeni, ukrývají ještě pod tmavými kapucami. Jsou zde i ženy Palaungu v červených proužkovaných sukních a s řadami stříbrných pásů kolem boků.
SVOBODNÍ A NEZÁVISLÍ
Další scénář se s určitými obměnami opakoval po celou dobu našeho pobytu v Kengtungu. Doprovázeni dvěma průvodci ovládajícími jazyky horských etnik jsme vždy několik hodin stoupali k vesnicím kmenů Lahu, Akha, Eng a Wa. Úzké stezky vedly horskými údolími kolem teras čekajících žíznivě na letní monzun, aby se pak změnily v rýžová pole. Jindy se zase příkře šplhaly do hustě porostlých strání, často poškozených vodní erozí, která zanechávala v červených tropických půdách četné a hluboké rýhy. Nakonec nás dovedly až k prvním vesnicím, nejčastěji na hřebenech a vrcholcích hor. Již z dálky nás vítal štěkot psů. Mezi domy, zbudovanými na kůlech, volně pobíhají vepři, psi a drůbež, v nižších polohách i skot. Ocitáme se mezi neobyčejně srdečnými, pohostinnými lidmi, kteří jsou svým způsobem naprosto svobodní a nezávislí. K životu jim stačí velmi málo a to, co potřebují, si většinou musejí umět udělat sami. Postavit dům, utkat látku a ušít oděv, vykovat mačetu, zhotovit keramické nádoby či černý střelný prach. Jejich ženy nosí po staletí stejné oblečení a ozdoby. Milují barvy, a je-li oděv tmavý, musí být doplněn alespoň barevnou výšivkou. Někteří stále žijí polonomádským způsobem a hranice zemí nevnímají, protože opodál v Laosu, Číně nebo Thajsku jsou přece hory naprosto stejné a všude je život nelehký. Po několika letech, když půda ztratí úrodnost, jdou dál.
Většinou jsou animisté a žijí v jakési tiché dohodě se svými duchy, kteří určují řád jejich života. Do některých vesnic již přišli misionáři a v iluzi, že pro ně konají dobro, jim vnucují svou víru. Tím přispívají k tomu, že lidé horských kmenů přicházejí o své kořeny. Jejich duchovní hodnoty a zvyky mizí již teď, a to nejsou ještě vystaveni náporu turistů, který bezpochyby s pádem vojenského režimu v Yankounu nastane.
 Málo početní Engové jsou řazeni mezi nejrychleji mizející etnika. Tuto vesnici v horách poblíž Kengtungu si postavili před třiceti lety. |
“Zde je hranice mezi světem lidí a říší duchů,” ukázal náš průvodce Sai Win na jednoduchou dřevěnou bránu klenoucí se přes cestu, když jsme se přiblížili k vesnici Kat Wo. “Pozůstatky mrtvého psa přivázané tam nahoře drží lesní duchy v uctivé vzdálenosti. Každý Akha tudy musí při návratu z lesa projít, aby se očistil. Žádný cizí návštěvník se nesmí brány dotknout. Musel by následovat očistný obřad za účasti celé vesnice.”
Kmeny Akha, Wa, a zřejmě i jejich velmi vzácní bratranci Engové, mají též velký respekt před vodními duchy, kteří se zdržují poblíž vodních toků. Staví si proto vesnice na nejvyšších svazích a hřebenech. Vodu pak přivádějí akvaduktem z bambusových kmenů z velkých vzdáleností. Jeden takový jsme viděli v engské vesnici Pan L. Vysvětlení tohoto na první pohled bizarního počínání může být prosté. Kde je voda, mohou být komáři. Kde jsou komáři, může být malárie. A proto dál od vody.
Nejnákladnější část oblečení mají ženy Akhů umístěnou na hlavě. Čepec, jehož kostra je z bambusu, pokrývají našité korálky, stříbrné ozdoby a různé barevné doplňky. Staré stříbrné mince ještě z koloniálních časů se nosí buď zavěšené v původním tvaru, anebo jako kuličky sletované ze dvou z mincí vytepaných polokoulí. Nosí poměrně krátkou sukni, avšak spodní část nohou mají krytou modrými nebo černými kamašemi, chránícími pokožku před útoky pijavic v období deštů.
