ŠANSONY S VŮNÍ BAREV

PTAL SE: PAVEL BERGR
Obrazy ještě voní terpentýnem a daramou. Ze změti expresivně nahozených barevných skvrn se vynořují kontury starých architektur a vytvářejí kulisy pro dramata lidských vášní a osudů. Rozevlátá gesta figur se prolínají s filigránskými detaily lidských tváří. Obrazy mnohovrstevnatých významů a skrytých jinotajů. Syntéza tvarů, barev a dynamické emocionální výpovědi. Jsme v pražském ateliéru malířky VIKTORIE CHALOUPKOVÉ. · · ·
Pro tvá plátna je typická určitá mnohoznačnost. Prolínají se na nich úryvky a střípky příběhů s fragmenty historických architektur. Výsledkem je jakýsi kaleidoskop dojmů a vzpomínek, reality a snů. Je to taková koláž mýho života, takový šansony o lásce, nenávisti, lhostejnosti, lidských citech. Malováním ventiluji své pocity, strach nebo stesk, radost, touhu, tíseň. Obrazem vyprávím příběh, vyprávím ho někomu neznámému. Je to takový hádání z kávový sedliny. Nanáším barvy, které vystihují momentální stav mojí duše. Skládám je k sobě a začnou se objevovat tvary, jako v nějakým psychotestu. V nich hledám utajené významy. Do těch vznikajících tvarů promítám kulisy svých příběhů a v kulisách ožívají postavy a tváře. Obraz je hotov, když všechno co je ve mně, je na plátně a já jsem prázdná.
Úplně na začátku čeká na stojanu ještě prázdný nedotčený formát. Přistupuješ k němu s nějakou konkrétní představou, skicou? Obraz začínám jako hádanku, jako jinotaj, protože kdybych měla přijít s jasnou, konkrétní myšlenkou a přenýst ji na čistý plátno, to bych brala jako příliš vykonstruovaný, definitivní. Maluju naprosto spontánně, nech ám se okouzlit náhodou, nahodilostí, okamžitým nápadem. Mým znamen ím jsou Ryby, takže jsem spíš tajnosnubná, miluju temný hlubiny. Astrologie vůbec mi připadá velice vzrušující, a k tomu tématu se občas obracím v obrazech měsíčních znamení. Inspirují tě mýty a legendy, dramatick é příběhy z různých epoch. Jejich tématem jsou často velké vášně a tragické osudy. Příběhy z mytologie, ale i třeba Shakespearových her, srovnávám s dnešním životem. Orfeus a Euridika, ten obraz je povzdechem nad tím, jestli by současný muž byl schopen jít do podsvětí za svojí láskou a podstoupit rizika, jaká podstupoval Orfeus. Orfeus měl loutnu. Dnešní muž má walkmana, satelit, video a automobil. Bardi, co zpívají dívkám pod oknem, jsou ohrožený druh. Dnešní Euridiky zase tráví čas ve fitnesu, studují cizí jazyky a běhají po butikách. Přesto však chovám naději, že Orfeové ještě nevymřeli, jen musí najít svou Euridiku.
Na tvých obrazech z poslední doby se často objevuje motiv masky, škrabošky, klauniády. Všichni hrajeme nějakou komedii, přetvářka je všude kolem nás. Věřím, že mám jisté zkušenosti, a tak se leckdy podaří za ty masky nahlédnout. Škraboška nemusí skrývat jen zlobu a podlost, často ji nacházím u lidí křehkých a zranitelných. Nosí masku, aby svou zranitelnost skryli hluboko na dně, utajenou, schovanou před světem. Malý cirkusový stan, který se téměř ztrácí na pustém, nekonečném horizontu, to je jeden z tvých starších obrazů. Co pro tebe symbolizuje cirkus? Cirkus je pro mě symbolem klamu, triku, šalby a kejklířství. Všechno v tom hlubokým obrovským prázdnu. Osamělost a nostalgie v kontrastu s falešným pozlátkem tohoto světa. Malý ostrůvek děje uprostřed nekonečného prázdna.
Zaujal mě obraz s velkým ženským torzem, na jehož obzoru je malá silueta Dona Quijota. Kam kráčí..? A není to tak v životě, že ženy jsou tou krajinou, po který cválá ten upachtěný Don Quijote na svým orvaným koni? Nemám ráda donkichoty, pro mě to není postava až tak romantická, spíš politování hodná. Je to chudák, kterej se pachtí na tý členitý krajině ženskýho těla a neví, kde vlastně je.
Teď je nasnadě otázka,jak se díváš na feminismus? Jsem nejemancipovanější odpůrkyně emancipace. Ženy jsou samy proti sobě. Měly by být krásné a ne emancipované. Feminismus může vést až ke kastračnímu komplexu mužů, takže postupně tady budeme mít velice křehké muže, velmi tvrdé ženy a pak nevím. Bude konec světa. Po nedalekém viaduktu s rachotem projel vlak. Nemáš chuť nasednout a od všeho odjet? Jsou letní večery, kdy se začíná stmívat, a to mám potom potřebu nasednou do auta a jet rovně za obzor a dál a dál a zastavit až někde na sklonku noci na neznámým místě s neznámejma lidma. Únik, útěk, pot řeba tajemna, dá se to vyčíst i z těch obrazů. Poslední zrníčko touhy po dobrodružství, který člověku zůstane, když už si myslí, že je naprosto rozumnej.