Mladík v pruhovaném tričku se malými dvířky protahuje do paty štíhlého minaretu sarajevské Gazi Husrev-begovy mešity. Po točitém schodišti stoupá na ochoz (šerefe), zdobený kamennými stalaktity, a cvičeným hlasem odtud svolává k jedné z pěti denních modliteb. Živí muezzini jsou v moderním islámském světě spíš jen součástí pohádek Tisíce a jedné noci. Vytlačily je elektrické ampliony, jejichž ázán, volání k modlitbě, se k uším věřících dostane i přes hlomoz rušných měst. To ovšem neplatí o Sarajevu. Ve městě atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu a městě Zimních olympijských her roku 1984 je Alláh převeliký. Po poslední krvavé válce ještě o něco větší.
ROZDĚLENÉ MĚSTO
Od svého založení osmanskými Turky bylo Sarajevo vždy hlavně muslimské město, v předvečer válečného konfliktu v Bosně a Hercegovině ale mělo jugoslávský charakter. Spolu s bosenskými muslimy, tvořícími asi polovinu obyvatel města, tu žila čtvrtina Srbů, Chorvaté a poměrně velká část lidí hlásících se k jugoslávské národnosti kvůli národnostní nevyhraněnosti nebo proto, že žili ve smíšených manželstvích.
Když padly v dubnu 1992 první výstřely, byli proti válce příslušníci všech sarajevských národností. Po uvolnění srbského obklíčení koncem roku 1995 zůstalo město rozdělené na část převážně muslimskou a část srbskou. Hranice přitom sleduje původní bojovou linii, procházející na některých místech přímo mezi jednotlivými sídlištními bloky. V turistických informacích na ulici Zelených baretů dnes prodávají prostorovou mapu válečné situace v Sarajevu s vyznačenou bojovou linií a místy největších lidských obětí srbských minometných granátů a kulek snajperů. V centru města zbyly na některých z těchto míst tzv. sarajevské růže – paprskovité díry po granátech zalité po válce symbolicky červenou hmotou. Za 15 dolarů můžete také absolvovat tříhodinovou vyhlídkovou cestu, která vede kolem „sarajevské Hirošimy“ v západní části Sarajeva. Zcela zdemolované paneláky a rozstřílené fasády nejsou příjemným pohledem.
Granáty vyslané z jednoho z okolních kopců spálily na popel i Národní knihovnu, postavenou v pseudomaurském stylu v době rakousko-uherské okupace. Schraňovala ohromné množství dnes nenávratně ztracených jedinečných orientálních rukopisů. Během více než tříletého obléhání srbskými vojáky přišlo o život 12 tisíc obyvatel města. Lesy nových svítivě bílých náhrobků na rozlehlých sarajevských hřbitovech jsou toho smutným mementem.
Daytonskou mírovou dohodou zůstalo Sarajevo hlavním městem muslimsko-chorvatské Federace Bosny a Hercegoviny, zatímco některá jeho předměstí či spíše připojené obce připadly Republice srbské (v Bosně a Hercegovině jsou tak dva územní celky: Federace Bosny a Hercegoviny s hlavním městem Sarajevem má 51 % celkového území, Republika srbská vlastní 49 % území a jejím hlavním městem je Banja Luka). Velká část Srbů po válce město také opustila a Sarajevo se tak stalo „muslimštějším“. Ulicím, přejmenovaným za královské Jugoslávie mezi světovými válkami po srbských hrdinech, se v mnoha případech vrátila jména význačných bosenských a sarajevských muslimů sarajlijů. Hranice mezi oběma částmi není fyzicky nijak vyznačena, pocítil jsem ji však při hledání spoje Sarajevo-Bělehrad. Znuděný pokladní na obrovském, zcela prázdném sarajevském vlakovém nádraží nechápavě kroutil hlavou a nakonec mě odkázal do jedné ze srbských předměstských obcí, které Srbové souhrnně nazývají „Srpsko Sarajevo“.
Osm let po skončení války, ve které průměrně každý obyvatel Bosny a Hercegoviny ztratil někoho z rodiny, ale Sarajevo působí překvapivě rušným, téměř bezstarostným dojmem. Lidé se procházejí na korzu, pod velkými slunečníky usrkávají z šálku husté a sladké espreso, z kafe-barů duní evropská i balkánsko-orientální diskotéková hudba. Červená barva sarajevských růží přitom uprostřed toho společenského ruchu pomalu bledne. Jen na turistické výlety se jaksi nechodí. Nádherné horské masivy kolem Sarajeva, pokrývající téměř celou centrální Bosnu, jsou kvůli minovému nebezpečí nepřístupné. Mapy minových polí mají k dispozici ve všech turistických informacích.
ALLÁH JE TU MOCNÝ
V úzkých uličkách staré sarajevské Baščaršije, ale i mezi paneláky sídlišť se občas naskytne obraz patřící spíše do Íránu: mladý muž s mohutným plnovousem v tesilových kalhotách se ženou zahalenou podle islámských předpisů. Takový jev by v jedné ze zemí bývalé Jugoslávie asi málokdo čekal.
V socialistické Jugoslávii nebylo nikdy náboženství pronásledováno tak, jako v jiných zemích východního bloku. Nápadné projevy, jako například právě zahalování muslimských žen, se však netolerovaly. Rozpadem Jugoslávie náboženská omezení padla a během následné války se bosenští muslimové v reakci na radikální projevy sousedních národů přimkli více ke svému náboženství. To, co představoval pro Srby srbský a pro Chorvaty chorvatský nacionalismus, mohl pro bosenské muslimy představovat jedině islám.
Reislamizaci bosensko-muslimské společnosti pomohly do jisté míry také aktivity zemí islámského světa. Již během války se na straně bosenských muslimů angažovali souvěrci z islámských zemí, mudžáhidové, kteří bojovali v řadách armády Bosny a Hercegoviny. Po válce financovaly bohaté islámské země a islámské dobročinné nadace obnovu mešit, zakládaly kulturní a náboženská centra, poskytovaly finanční pomoc. Podílely se ale také na výstavbě nových rodinných domů pro muslimské rodiny vyhnané ze svých původních bydlišť. Saúdská Arábie například financuje dosud probíhající rekonstrukci Gazi Husrev-begovy mešity, na kterou během války dopadlo asi 60 minometných granátů a poškodilo kopuli, minaret a interiér. Sám saúdský král Fahd ibn Sa’úd zase nechal postavit na jednom ze sarajevských sídlišť ohromnou moderní mešitu a s ní spojené islámské kulturní centrum s knihovnou a přednáškovými sály. O několik panelových bloků dál nechali podobný kolos postavit Indonésané.
Faktem je, že bosenské mešity se od konce války při modlitbách, především páteční džumě, nebývale plní věřícími, na hadždž, tradiční pouť do Mekky, odjíždí každým rokem více bosenských muslimů, četné halal mesnice prodávají maso z rituálně zabitých zvířat. V knihkupectvích se dají koupit překlady arabských islámských myslitelů, včetně těch radikálních, a existuje také celá řada specializovaných obchůdků s muslimskými potřebami: korány různých velikostí, růženci, náboženskými nahrávkami, šátky a oděvy pro muslimské ženy.
Renesanci prožívá také islámské školství, jehož kostru tvoří střední náboženské školy – medresy. V době socialistické Jugoslávie fungovala v Bosně a Hercegovině pouze jedna, sarajevská Gazi Husrev-begova medresa. Během devadesátých let však bylo obnoveno dalších pět medres po celé zemi. Kromě náboženských předmětů se zde vyučuje také arabština a turečtina a rovněž veškeré běžné světské předměty. O studenty a studentky, které chodí do školy řádně muslimsky oblečené, nemají medresy nouzi a počítá se s obnovením dalších škol. Absolventi medres působí například jako imámové v mešitách nebo učitelé předmětu náboženství na státních světských školách.
Islámské hodnoty však rozhodně neuznává celá bosenská společnost. Naopak i mnozí muslimové se na aktivity arabských zemí, zejména Saúdské Arábie, dívají jako na import a vnucování přísné ortodoxní podoby islámu, která je bosenskému prostředí cizí. Ostatně je to vidět na odvážně oděných dívkách na sarajevském korzu a na bezpočtu podniků a barů, kde se příjemně posedí u půllitru sarajevského piva nebo láhve dobrého červeného. Právě tahle různorodost je na Sarajevu osvěžující. TURECKÉ MĚSTO
Sarajevo, podobně jako ostatní velká města na území Bosny a Hercegoviny, založili během rozšiřování své říše na Balkánský poloostrov osmanští Turci. To se ostatně odráží i v samotném názvu: turecké Saray-ovasi znamená pole kolem saráje, tedy paláce, který si zde v polovině 15. století postavil místní osmanský hodnostář. Na místě sevřeném svahy kolem údolí řeky Miljacky se museli Turci, zvyklí na hornatou anatolskou krajinu, cítit jako doma. Sarajevo se stalo hlavním městem bosenského sandžaku, později pašaliku, tedy osmanské provincie. Již od svého vzniku tak bylo městem orientálním, jehož charakteristickým rysem je ostré rozdělení na dvě části: čaršiji, určenou k obchodování, provozování řemesel a vůbec veřejnému životu a mahaly, čistě rezidenční čtvrti.
Čaršija se postupně rozrůstala na obou březích řeky Miljacky a tvořily ji úzké uličky s malými přízemními dřevěnými obchůdky a dílnami, zvanými duŤany. Jednotlivá řemesla se po orientálním způsobu soustřeďovala vždy do určité ulice, které dodnes nesou názvy podle tohoto rozdělení. Sarajevská Baščaršija, tedy hlavní či centrální čaršija (baš je turecky hlava, hlavní), je také kulinářským centrem města, kde můžete ochutnat Ťevab, hromadu pečených šišek z mletého masa vložených do mastné rozpečené chlebové placky, a orientální cukroví jako baklavu, halvu a další nesmírně sladké dobroty. Z orientálního dědictví si Bosňané uchovali také přípravu kávy. Bosanska kahva se servíruje na tácku v mosazné džezvě, s malým koflíčkem, sklenicí vody a často i s kouskem sladkého lokumu, tureckého cukroví připomínajícího želé. V moderních podnicích pro mladé ale bosenská káva není „in“ a pije se zásadně espreso italských značek.
Vedle duŤanů jsou na Baščaršiji i veřejně prospěšné monumentální stavby, postavené zámožnými lidmi. Nejvíce se v tomto směru vyznamenal osmanský místodržící Gazi Husrev-beg, sídlící v Sarajevu v první polovině 16. století. Po něm se dodnes jmenuje Gazi Husrev-begův bezistan, příjemně zrenovovaný krytý orientální bazar s moderním zbožím i s obchůdky s výtisky koránu a náboženskou literaturou. Vedle stojí Gazi Husrev-begova mešita s nádherným šadrvanem – fontánou pro rituální omývání před modlitbou – a sahat-kulou, čtyřbokou hodinovou věží s arabskými ciferníky, která pomáhala určovat časy pěti denních modliteb. Naproti stojí schovaná, kopulkami pokrytá Gazi Husrev-begova medresa. Čekrekčiho mešita, nejstarší dosud stojící sarajevská mešita s kopulí, má na sobě přilepené duŤany, které bývaly součástí vakufu, tedy náboženské nadace, z níž byl provoz mešity financován.
Na čaršiji se nebydlelo, obytné domy se stavěly v rezidenčních čtvrtích, mahalách, zakládaných systematicky na obou svazích nad údolím Miljacky. Každá mahala musela mít svoji hlavní ulici, 30-40 domů, mešitu, mekteb, kde se děti učily koránu, pekařství, zelináře a holiče. Domy byly vůči vnějšímu světu uzavřené, nanejvýš měly do ulice okna, zakrytá dřevěnou vyřezávanou mříží. Paní domů tak mohly pozorovat ruch v ulici, aniž byly spatřeny. Uvnitř dvora se rozprostíral malý ráj: pnoucí voňavé růže, vinnou révu a ovocné stromy doplňovala malá fontánka či potůček, který stékal ze svahů dolů a postupně protékal všemi zahradami. Dodnes je v těchto čtvrtích množství malých kašniček, kterým se říká česma a jsou příjemným osvěžením. V moderní době se město rozšiřovalo opačným směrem od starých čtvrtí, a tak dnešní stará část stále odpovídá rozsahu Sarajeva z doby jeho největšího rozkvětu v 16. století.
Mimochodem ani tehdy tu nežilo mnoho etnických Turků. Sarajevo mělo v osmanské době multikulturní atmosféru. Bylo samozřejmě převážně muslimské, ale muslimy se v té době stávali také Slované, kteří do města přicházeli z okolních krajů a islám přijímali ze společenských a ekonomických důvodů. Sídlily tu ale také komunity katolických Dubrovničanů, pravoslavných Slovanů i Židů, kteří se po vyhnání ze Španělska koncem 15. století usazovali v různých městech osmanské říše.
Kolem Baščaršije se dnes jednosměrně otáčí tramvajová trať a spojuje ji se vzdálenými sídlišti v západní části města. Důvěrně známé letité československé tramvaje, za války rozstřílené, byly opraveny a vzhledem k nedobré hospodářské situaci země budou zřejmě Sarajevany vozit ještě dlouho.
