Nad rostlinami a živočichy obývajícími korálové útesy zůstává v údivu rozum stát. Zvířata zde připomínají pestrobarevné rostliny a řasy zase živočichy fantastických tvarů. Celý útes je podobný jedné velké rozkvetlé zahradě. Každý čtvereční centimetr útesu je obydlen a mezi všemi organismy zde probíhá skrytý, ale urputný boj o životní prostor. Není proto divu, že jsou rostliny i živočichové žijící na rifu pospojováni neobyčejně složitou sítí vzájemných vazeb a vztahů. Větší loví menšího, kořist se snaží uniknout lovci. Jeden bez druhého by však nemohl přežít. Ještě zajímavější však je, když se dva či více druhů organismů spojí v jakousi „koalici“ a čelí nástrahám života společně. Jednotliví aktéři využívají služeb svých souputníků a na oplátku jim pomáhají v jejich boji o přežití. S postupem času se tyto svazky utužují a získávají na dokonalosti a propracovanosti.
MŮJ DŮM, MŮJ HRAD
Mořské sasanky, živočichové blízce příbuzní korálům, připomínají nádherné pestré květy pokrývající dno korálového moře. Jejich chapadla, působící dojmem křehkosti, se pohupují v mírném vodním proudu vířícím mezi kameny a schránkami korálů. Bezbrannost těchto přisedlých žahavců je však jen zdánlivá. Jak již napovídá jejich jméno, chapadla sasanek jsou vybavena bateriemi žahavých buněk, takzvaných knidocytů. Jejich jed je schopen zahubit jakéhokoli menšího živočicha, který se odváží přiblížit se do jejich blízkosti. Po dotyku cizího organismu se žahavé buňky okamžitě aktivují a zasáhnou vetřelce dávkou palčivého toxinu. Větší ryby se již napodruhé sasance pečlivě vyhnou, garnáti, menší rybky či jiní živočichové, na které síla sasanky stačí, se stávají její potravou.
Na několik málo druhů živočichů však jed mořských sasanek neúčinkuje. Mezi nejznámější z nich patří drobné, sotva patnáct centimetrů velké pestře zbarvené rybky rodů Premnas a Amphiprion patřící do čeledi sapínovitých (Pomacentridae). Díky svému pestrému zbarvení si vysloužily přiléhavé české jméno klauni. Jejich soužití se sasankou došlo tak daleko, že si tyto ryby zvolily žahavou náruč sasančiných chapadel za svůj trvalý domov.
RISKANTNÍ SEZNAMOVÁNÍ
S odolností proti smrtícímu jedu sasanky se klauni nerodí. Vyhlédnou-li si proto některého z neobsazených žahavců za svůj budoucí domov, musí při jeho kolonizaci postupovat velice opatrně. Bezhlavé vplutí mezi chapadla by mělo za následek okamžitou smrt rybky. Klaun i sasanka si na sebe musí zvyknout, a to může trvat celé hodiny nebo i dny. Jakmile je proces aklimatizace u konce a sasanka „svého“ klauna adoptuje, může se sapín bez obav ukrýt do její žahavé náruče. Jak je však možné, že se sasanka naučí klauna tolerovat a nesnaží se jej zasáhnout svými žahavými bateriemi?
Přesně se to ještě neví, všeobecně se však předpokládá, že za to nesou odpovědnost „rozpoznávací“ chemické látky obsažené ve slizu, který klaun vylučuje na povrch svého těla. I sama sasanka totiž musela rozřešit problém, jak zajistit, aby se knidocyty neuváděly v činnost při vzájemném doteku jednotlivých chapadel a polyp tak neútočil sám na sebe. Mořské sasanky patří mezi primitivní živočichy, kteří mají velmi jednoduchou nervovou soustavu. Z tohoto důvodu je mnohem snazší použít chemické rozpoznávání namísto nervově ovlivněných reakcí tlumících aktivitu žahavého zařízení. Celé tělo sasanky je proto pokryto slizem, podle kterého žahavé buňky poznají části těla téhož jedince a při dotyku s jiným chapadlem zůstávají v klidu.
Soudí se, že v průběhu seznamování klauna se sasankou rybka nějakým způsobem získává sasančin rozpoznávací sliz a obaluje jím povrch svého těla. Mechanismus tohoto přenosu není zatím přesně znám. Podle představ biologů však existují tři základní způsoby, jak by mohl klaun ochranný sliz získat. Nejjednodušší je asi představa, že v průběhu aklimatizace dochází ke krátkým a opatrným kontaktům mezi polypem a rybou, při nichž klaun postupně stírá sekret přímo z povrchu sasanky. Klaun také může být schopen vyrobit si rozpoznávací látky sám podle vzoru sloučenin sasanky, nebo může požírat z povrchu žahavce odumřelé kousky chapadel se slizem, který by ve svém trávicím ústrojí vstřebal a přemístil na povrch svého těla. Není jasné, která z těchto variant je nejblíže pravdě. Zato je však nepochybné, že sasanka poskytuje ochranu pouze „svému“ klaunovi a žádnému jinému. I jinou rybku stejného druhu bez milosti usmrtí, stejně jako její klaun najde jistou záhubu v chapadlech cizí sasanky. Komplikované poznávací chemikálie se patrně v detailech liší i mezi jedinci stejného druhu sasanek, stejně jako například lidské otisky prstů, a jejich nositelka je proto schopna při náhodném kontaktu snadno rozeznat druhého polypa stejného druhu. Proto útočí i na klauna, který nese povrchový sekret jiné sasanky.
Rozhodující úloha ochranného slizu při soužití klaunů se sasankou se zdá být jistá. Zraněná rybka, jejíž rána se ještě nestačila pokrýt slizem, nebo klaun, který byl pokusně svého slizu zbaven, je svou sasankou ihned napadán jako kterákoli jiná cizí ryba. Účinnost slizové ochrany také není trvalá. Oddělíme-li klauna od jeho sasanky na delší dobu, přestane sliz plnit svou funkci a celý pomalý proces aklimatizace musí proběhnout znovu od začátku.
OBOUSTRANNÁ SPOKOJENOST
Za své bezpečí se klaun sasance bohatě odměňuje. Stejně jako sasanka se živí menšími organismy. Zmocňuje se jich bleskovým výpadem z lůna sasanky a se svou kořistí se znovu vrací pod ochranu chapadel. Zbytky potravy, které upadnou při hodování rybky, představují pro sasanku prostřený stůl. Svým pohybem také klaun pomáhá své ochránkyni odviřovat z jejího středu nečistoty a stará se tak o její hygienu. Stejně jako naprostá většina mořských organismů dýchá i sasanka kyslík rozpuštěný v mořské vodě. Proudění vody, které vzniká při plavání klauna, přivádí přisedlé sasance neustále čerstvou okysličenou vodu a odstraňuje „vydýchanou“ vodu chudou na kyslík.
CIZÍM VSTUP ZAKÁZÁN
Vlastnictví sasanky je pro klauna otázkou života a smrti a její získání představuje nelehké období vzájemného zvykání, které pro rybku představuje nemalé riziko. Své hostitelky si proto klauni velice váží a srdnatě ji ochraňují proti všem nepřátelům nebo konkurentům. Odvážně útočí proti rybám několikanásobně větším, než jsou sami, a slitování neznají ani s příslušníky vlastního druhu, kteří by je mohli z jejich domova vypudit. Celý svůj život prožijí v prostoru vymezeném vzdáleností asi jeden metr od své sasanky. Toto své malé teritorium si žárlivě střeží. Na svém území se orientují pomocí výrazných předmětů, které si pamatují.
Kromě jiných ryb klauni od své sasanky odhánějí i pyskouny, kteří jim kradou jikry ze snůšek, a také klipky (čeleď Chaetodontidae), jejichž některé druhy se živí okusováním chapadel sasanek. V některých oblastech klipky dokáží sasanky, jež nechrání jejich pestří nájemníci, úplně zdecimovat. Agresivní klaun bránící svůj domov tak ještě zvyšuje nebezpečnost okolí sasanky, a díky spojení obou organismů si tak polyp i rybka užívají největší možné míry bezpečnosti. To je užitečné i pro klauny, neboť ryby žijící v okolí sasanky se záhy naučí, že je lépe se tomuto místu vyhýbat. Sapíni tak nemusí být pořád na stráži a zbývá jim dostatek času ke shánění potravy či jiným důležitým činnostem klauního života.
ODDANÉ MANŽELSTVÍ
Opuštění úkrytu mezi chapadly je pro klauny spojené s velkým nebezpečím. Na potravu mohou trpělivě číhat v dosahu sasanky, horší by to však bylo se sháněním partnera vhodného pro zplození potomstva. Klauni se navíc vytírají vícekrát do roka a toto úskalí by proto museli překonávat až příliš často. Proto je pro ně výhodné mít svého životního partnera neustále po ruce. Každý druh klauna má své oblíbené druhy sasanek, se kterými vstupuje do symbiotického vztahu. Mnohé z nich žijí osamoceně (solitérně) a na jedné sasance není místo pro větší počet rybek. Většina druhů klaunů proto žije v párech. Každý takový pár si za svou společnou domácnost zvolí jednu sasanku a společně ji brání proti vetřelcům.
Mezi klauními manželi panuje naprostá věrnost. Sameček i samička nemilosrdně pronásledují všechny příslušníky stejného druhu s výjimkou svého druha. To ovšem musí znamenat, že svého partnera mezi ostatními jedinci téhož druhu s jistotou poznají a že jsou také schopni si jeho charakteristické znaky zapamatovat. Klauni bývají velmi pestře zbarveni. Je možné, že jejich nádherné zbarvení již na dálku varuje případné nepřátele, že je zbytečné na ně útočit, neboť mají účinnou ochranu. Téměř všechny druhy klaunů mají ve svém zbarvení jeden společný rys – za hlavou každé rybky se po obou stranách těla táhne světlý svislý pruh. Nenajdou se však ani dva jedinci, kteří by měli tento pruh stejný. Může se lišit svou šířkou, délkou, barevným odstínem a také tím, jak se oba pruhy na vrchní straně hlavy stýkají. Bylo pokusně zjištěno, že právě tento pruh patří mezi důležité poznávací znaky klauních manželů. Svého druha si jeho protějšek sice pamatuje, paměť klaunů však není nekonečná. Již po čtyřiadvaceti hodinách odloučení je osamocený jedinec ochoten přijmout nového partnera. Neobejde se to ale bez počátečních zuřivých konfliktů, kdy osiřelá rybka s vervou odhání nového nápadníka a čeká na návrat svého stálého druha. Vrátíme-li právoplatného manžela na místo krátce poté, co se jeho družka sblížila s novým ženichem, neútočí samička ani na jednoho ze samečků. Klauni si tedy mohou pamatovat a rozeznat i více než jednoho jedince současně, a to může mít pro jejich život klíčový význam. Neobjeví-li se však na scéně žádný nový nápadník, je samička schopná rozeznat svého partnera od cizího samce ještě i po měsíčním odloučení.
V životě klaunů ale existuje ještě jedna vazba, silnější než vzájemné pouto manželů – vztah mezi rybou a její sasankou. Vlastnictví sasanky je pro klauny životní nezbytností, jeho udržení je proto prioritou číslo jedna. Odebereme-li ze sasanky jednoho z partnerů, jeho druh jej pravděpodobně nebude následovat a zůstane se sasankou. Vytvoření pevného svazku mezi klauny je tedy podmíněno přítomností polypa zajišťujícího oběma partnerům bezpečí.
SAMČÍ HARÉMY A MATRIARCHÁT NA SASANCE
Některé druhy klaunů osidlují sasanky, které rostou v celých koloniích. Mezi rybami obývajícími sousední polypy tak mohou vznikat sociální vazby. Pro tyto druhy je schopnost rozeznat více jedinců najednou velice užitečná. U klaunů je základní podmínkou určující dominantní postavení v páru nebo skupině velikost těla. Protože je samička mnohem větší a dvakrát těžší než její manžel, stává se neomezenou vládkyní domácnosti. Její olbřímí rozměry nejsou samoúčelné. Čím je samička větší, tím více jiker je schopná naklást, a tím je tedy větší i její rozmnožovací úspěšnost. U skupinově žijících klaunů je v jednom hejnku vždy jediná samice a někdy i více než deset samečků. V takovéto skupině klaunů panuje přísná hierarchie. Samička zaujímá vůdčí postavení a největší ze samců druhou pozici. Nejsilnější sameček si silou vynucuje poslušnost ostatních „výrostků“. Nejvíce agresivní je však na samce zaujímajícího ve společenském žebříčku o jeden stupínek nižší pozici, než má on sám. Takto se agrese přenáší až k poslednímu samečkovi podle stejného principu, který zaměstnanci velkých podniků na nižších postech s oblibou nazývají zákonem padajícího trusu. Nejsilnější nápadník také znemožňuje všem ostatním samečkům pářit se se samičkou a odsuzuje je tak k roli pasivních čekatelů na uvolnění místa. Ačkoli se tak společenství skládá z více jedinců, pohlavně aktivní je jen vůdčí pár. Nejedná se tedy o samčí harém v pravém slova smyslu, ale o monogamii podmíněnou podřízeností.
ANI RYBA, ANI RAK
Neustálé agresivní chování ze strany samičky a silného samce účinně tlumí růst ostatních členů skupiny. Nastolená hierarchie jednotlivých členů hejna je tedy zdánlivě neměnná. Uhyne-li nejsilnější samec, druhý nápadník v pořadí zaujme jeho místo, rychle vyroste a začne plnit manželské a rodičovské povinnosti. Všichni ostatní samečkové pod ním si také automaticky o jedno místo polepší. Tento systém dává naději každému ze skupiny, že na něj jednou přijde řada při předávání genů do další generace potomstva. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, podobné modely používá mnoho živočišných druhů. Klauni si tím zajišťují dostatečnou zásobu samečků vždy připravených zaujmout uvolněné místo v hierarchii.
Mnohem větší problém však nastane, přijde-li skupina o samičku – ta je totiž v každém hejnku jen jedna jediná. Klauni jakožto přísně teritoriální ryby neopouštějí svou sasanku, a najít náhradu za uhynulou vůdkyni se proto zdá být úkolem téměř neřešitelným. Ačkoli osiřelá skupinka žádnou novou rybu nepřijme, jako zázrakem se v ní po několika dnech objeví nová, k rozmnožování připravená samička. Kde se ovšem mezi výlučně pánskou společností najednou vzala? Když vědci zkoumali tento zarážející fakt, přišli na neuvěřitelnou věc – klauni totiž mohou své pohlaví „na požádání“ změnit! Zmizí-li vůdčí samička, největší ze samců rychle vyroste a změní se v naprosto funkční samici schopnou produkovat životaschopné pohlavní buňky – vajíčka. Při analýze pohlavních žláz největších samců klaunů se opravdu ukázalo, že ačkoli ještě produkují spermie, v tkáni jejich gonád se již začínají objevovat zárodky jiker. Stačí smrt samičky, a proces rychlé přeměny pohlaví je ihned odstartován. S tímto zjištěním odpadl i další do té doby nevyřešený problém: všechna mláďata klaunů jsou samčího pohlaví a vědcům se přes veškerou snahu nepodařilo najít ani jednu mladou samičku. Po objevení přeměny pohlaví byla záhada rozřešena – všichni klauni se rodí jako malí samci a v samičky se přeměňují teprve na vrcholu své životní dráhy. Jsou tedy hermafrodity s postupným dozráváním jednotlivých typů pohlavních žláz. Stavu, kdy je jedinec nejdříve samcem a pak samičkou, se odborně říká proterandrický hermafroditismus.
SASANKA NADE VŠE
Všechny životní zvyky klaunů jsou přizpůsobeny jedinému cíli – musí být schopní prožít celý život a vyvést potomstvo v těsné blízkosti své sasanky. Fascinující přeměna samečků v samičky je jen jedno z důmyslných přizpůsobení této situaci. Potkají-li se dva klauni v jedné sasance, nejsou odkázáni na náhodu a lopotné hledání jedince opačného pohlaví. Větší a silnější jedinec se stane samičkou, zatímco menší rybka zastává dále funkci jejího partnera. U druhů žijících v harémech jsou vždy po ruce ryby schopné nahradit samce i samici z vůdčího páru. Stejně tak je zajištěná i budoucnost mláďat. Buď vytvoří na volných sasankách páry, nebo se jakožto malí samečkové zařadí na nejnižší pozici v některé z existujících skupin. A čekání „ve frontě“ se jim jistě vyplatí – vždyť se nemusí těšit jen na úlohu samce číslo jedna. Na vrcholu svých sil se mohou stát i samičkou a tak se na výchově dalších generací podílet o to déle.
Tím, že klauni žijí na sasankách v párech či skupinách a jsou schopni přeměny pohlaví, se vyhýbají mnohým rizikům života na útesu. Kdyby každou sasanku obývala jen jedna ryba, vystavovali by se klauni zbytečnému nebezpečí. Při hledání sexuálního partnera by musel každý z nich na dlouhou dobu opustit svého polypa a vzdát se tak jeho ochrany. I kdyby se vyhnul veškerým nástrahám rifu a našel v jiné sasance dalšího klauna, nebylo by zdaleka jisté, jestli se jedná o rybu požadovaného pohlaví. Hledání partnera by se tak ještě prodloužilo. I kdyby byl nalezený protějšek opačného pohlaví, zdaleka by ještě nemusel být připraven k rozmnožování. Samotný akt páření by byl pravděpodobně také spojen s nemalými těžkostmi. Sasanka obývaná domácím klaunem by nepřijala příchozího nápadníka, a zplození potomstva pod ochranou jejích ramen by proto pravděpodobně ani nebylo možné. Sasanek také není na útesu neomezené množství. Mohlo by se proto lehce stát, že klaun vracející se ze záletů by svůj domov našel obsazený jinou rybou. Život v párech a přeměna pohlaví však všechna tato rizika odbourávají.
RODIČOVSKÉ POVINNOSTI ODDŘE MANŽEL
Na rozdíl od ostatních sapínovitých ryb se na svatebních rituálech podílejí oba partneři. Nejdříve si vyhlédnou a vyčistí místo, kam samička později naklade své jikry. Obě rybky poté nad trdlištěm dělají jakési stojky na hlavě, vibrují rychle celým tělem a vzájemně se při tom dotýkají. Toto chování má oba partnery patřičně stimulovat k nadcházejícímu výkonu. Samička začne klást jikry na dno moře a sameček je ihned oplodňuje mlíčím. Na konci jejich snažení je vybraný kousek útesu pokryt několika stovkami načervenalých vajíček. Rodiče svou snůšku umisťují těsně vedle nožního terče sasanky pod ochranu jejích jedovatých chapadel. Od této chvíle přebírá břemeno péče o mladé sameček. Hlídá snůšku před dravci a svými ploutvemi přiviřuje vyvíjejícím se zárodkům čerstvou okysličenou vodu. Pouze při velkém nebezpečí mu přichází na pomoc jeho silnější partnerka. Asi po deseti dnech se z vajíček vykulí potěr. Líhnutí začíná zvečera či v noci a malí klauníci okamžitě odplouvají vzhůru do volné vody, z dosahu lovících sasanek a lilijic. Po několika dnech si začínají mladí klauni hledat svoji vlastní sasanku. Buď mají štěstí, najdou neobsazeného polypa a vytvoří zde s dalším klaunem vlastní domácnost, nebo se přidají do některé existující skupiny a čekají na svou příležitost. Silnější samečci svou agresivitou tlumí jejich růst, takže nově příchozí představují pro starší členy skupiny jen malou potravní konkurenci.
SILNĚJŠÍ VYHRÁVÁ
Ve světě klaunů má agresivní chování klíčový význam v utváření vztahů mezi jednotlivými členy skupiny ovládané dominantní samicí. Brzdí růst samečků – čekatelů a také znemožňuje nejsilnějšímu samci přeměnit se v samičku. Silně agresivní sklony jsou také užitečným nástrojem pomáhajícím při ochraně domovského okrsku klaunů. Rejstřík projevů agrese je u těchto ryb poměrně pestrý. Zahrnuje čelní i boční varianty útoku, kousání či údery ocasní ploutví. Zcela v rozporu se zažitou představou o němosti ryb jsou klauni také schopni vydávat výstražné lupavé zvuky.
Kde však existuje nepokrytá agrese, tam také musí vzniknout vzorec chování, který ji pomáhá tlumit. Při nepřítomnosti takového tlumiče by byli slabší jedinci ve vážném ohrožení zdraví nebo i života ze strany silnějších ryb. Jako mnoho jiných živočichů, i klauni si pro gesto podřízenosti ze široké nabídky svých životních projevů „vypůjčili“ chování vyjadřující pobídku k rozmnožování. Sexuální aktivita a agrese totiž nejdou dohromady a vzájemně se vylučují. Při napadení se proto slabší jedinec okamžitě postaví na hlavu a začne se chvět jako při přípravách na páření. Tento postoj se ve většině případů nemine účinkem a silnější ryba svůj útok zastaví. Takto se chovají samečkové vůči svým družkám i slabší samci před silnějšími. U některých druhů klaunů toto životně důležité gesto ovládají již mláďata pouhý jeden centimetr velká.
OBRNĚNÍ FILTRÁTOŘI A ZAHRÁDKY NA STŘEŠE
Soužití se sasankami není výsostným vynálezem klaunů. Podobně se chrání například i mladí komorníci druhu Dascyllus trimaculatus patřící spolu s klauny do stejné čeledi. V dospělosti však dávají ryby tohoto druhu ochraně žahavých chapadel sbohem a žijí ve volné vodě v okolí korálů. S mořskými sasankami se sblížili i živočichové patřící do naprosto odlišných skupin. Malí bílí, červeně kropenatí krábci rodu Neopetrolisthes se skrývají v pralese smrtonosných ramen a v bezpečí zachycují z proudící vody drobné částečky své potravy. Stejně jako klauni žijí na sasance nejčastěji v párech a také u nich bývá samička větší než její partner. Jejich ochranná vnější kostra je poměrně slabá, úkryt mezi chapadly je pro ně proto velice důležitý. Pro své bělavé zbarvení i křehkost si vysloužili přízvisko „porcelánoví krabi“.
Naprosto odlišný způsob společné existence se sasankami zvolili někteří poustevničtí krabi. Tito korýši vyhledávají opuštěné schránky mořských plžů, které jim slouží za pevný úkryt před jejich nepřáteli. Někteří z nich nechávají své ulity porůst řasami a houbami, aby se tak stali co nejvíce nenápadnými. Vrcholem jejich vynalézavosti je použití menších mořských sasanek jako živých štítů chránících je před dotěrnými dravci. Krabi pomocí svých klepet úmyslně vysazují sasanky na střechy svých obydlí a využívají tak jejich ochrany. Ani žahavec na tom však nijak neprodělá. Pomocí posouvání svého příchytného nožního terče se sice sasanka může pomalu pohybovat po mořském dně, vozit se na poustevníčkově ulitě je však nesrovnatelně rychlejší a mnohem pohodlnější. Poustevníčci, kteří se živí drobnými živočichy a mršinami, nejsou také žádnými vybranými stolovníky. Při porcování chutných soust jim od klepet odletuje mnoho útržků tkáně kořisti. Tyto částečky potravy vznášející se ve vodě okolo raka sasanky usazené na jeho příbytku hbitě vychytávají.
Vzájemně prospěšné soužití více druhů organismů neboli symbióza má v přírodě téměř nekonečné množství podob. Samy mořské sasanky hostí ve svém těle malé jednobuněčné zelené řasy rodu Zooxanthella, které spotřebovávají odpadní látky jejich látkové přeměny pro svou fotosyntézu a na oplátku poskytují svým hostitelům organické molekuly, které s pomocí slunečního záření vyrábějí. Neustálá potřeba vítězit v závodě o zachování rodu nutí organismy, aby se spojovaly do oboustranně výhodných aliancí usnadňujících jim přežití a úspěšné rozmnožení. Výpravy po stopách této spolupráce přinášejí zajímavé poznatky a zjištění odkrývající netušené souvislosti, které mezi sebou spojují jednotlivé příslušníky rostlinné i živočišné říše.
Michael Fokt
Fotograf, publicista a přírodovědec.
Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Již od studentských let pracuje jako žurnalista a fotograf přírody, přispívá do odborného tisku. Příroda ho fascinuje a tvrdí o ní, že je to obrovská živoucí galerie pod širým nebem.
