Sbohem bože, jedu do Bodie

Během svého posledního poby tu v USA jsem nějaký čas strávil v San Francisku. Zde jsem poznal rodinu Brownových. Slovo dalo slovo, láhev dala láhev – no prostě jsme si padli do oka. Brownovi mě pozvali k sobě na návštěvu. A zde mě čekalo největší překvapení – seznámení s patriarchou rodu panem Jimem Brownem. První, co mě upoutalo, byla kostkovaná deka na kolečkovém křesle. Byla totiž jediné, co bylo vidět. Teprve po chvíli jsme zaregistroval hromadu vrásek, ze kterých se skládal starý pan Brown. Měl na ně nárok. Vždyť podle vlastních slov i slov jeho rodiny mu bylo 98 let. Ale stále mu to pálilo. Seděli jsme společně dlouhé hodiny a vzpomínali na staré dobré časy na Západě, jak mu o nich vyprávěl otec i co zažil on sám. Na život ve starých zlatokopeckých městech na jihozápadě USA, která pamatují jak největší slávu zlaté horečky v roce 1849 a let následujících, tak i pozdější úpadek a někdy i naprosté vylidnění města.Vzpomínal stařík a já mu jen přikyvoval, neboť to měl nejradši. Občas si vypomohl otcovým deníkem. Epizodu z cesty otce Jima Browna z Tusconu v Novém Mexiku do San Franciska v Kalifornii koncem minulého století Vám předkládám. Je poledne. K hranicím Nevady zbývá pouhých 10 mil. Vzduch se sice radostně tetelí nad rozpálenou pouští, ale mně do smíchu dvakrát není. Jedu už kolikátý den. A všude kolem poušť a nic jiného než poušť. Občas kousek trávy, keř. Vodu jsem neviděl, ani nepamatuji. Kůň už toho má taky plná kopyta. Projíždíme už několikátou zatáčkou a překonáváme x-tý vrcholek. Jednoduše řečeno – nuda. Každou chvíli proklínám okamžik, kdy jsem se na tuhle cestu vydal. Náhle se však před námi rozevírá široké, ploché údolí, šedé a suché jako krajina kolem. A uprostřed, jako fata morgána, město. Konečně se snad vykoupu (ááá, ta slastná představa), najím normálního jídla a ne sušeného masa s fazolemi a něčeho napiju. Neváhám ani vteřinu a sjíždím do údolí. I kůň obživl. Už to není ta polochcíplá herka, která sotva vláčí nohy po zemi a občas mě nutí k představě, že ji snad budu muset vzít na záda, ale bujný hřebeček, který pyšně pohazuje hlavou a je najednou plný života. Abych se přiznal, nemám ani páru, kde jsem. Hlava se už zaobírá představou rozkoše, která mě čeká, až se opláchnu a natáhnu na skutečné posteli. Teprve ukazatel u silnice mě vrací zpátky na zem.Bodie! Město se snad nejhorší pověstí na Západě. Průměr jedné vraždy denně. Pěkně děkuji. No, vracet se nemá cenu. Takže: „Sbohem, Bože, jedu do Bodie!” Po prašné cestě se blížíme k prvním domům. Na silnici vidím povalovat se kus novin. Nevypadají nijak moc staře. Pravda, jsou trochu potrhané. Jejich část, jak o kousek dál vidím, byla použita k jinému účelu, než ke čtení, ale snad se ze zbylého kousku dozvím, co je v Bodie nového. „Ááá, Bodie Standard. Tak copak nám píšou? Hmm, samé reklamy a žádná pořádná zpráva. Tak se alespoň, příteli, podíváme, kde si hajneme a kde se napapáme? (Slovní spojení, které, jak mám již odzkoušeno, mého prudce inteligentního koně povzbudí k činnosti). „Máme na vybranou Stewarts Hotel, Arlington, Bodie House, Browns či Occidental. Tak kde?” Jak vidno, mému koňskému příteli je to jedno. Tak se svěříme osudu. Právě jsme minuli první domy Bodie. Nejdříve musíme sehnat solidní ubytování, což znamená kvalitní a hlavně bezpečné. Do města vjíždíme hlavní ulicí – Main Street, takže nemus íme ani moc bloudit. O tom, že se jedná o hlavní ulici, svědčí čilý ruch, plno lidí, drožek a koní. Projíždíme kolem několika hotýlků, které však nepůsobí zrovna důvěryhodně, a tak raději pokračujeme dále. Náhle se po levici objevuje na zdejší poměry dosti neobvyklá stavba – cihlový dům. Dechambeau Hotel. A hleďme! To je přesně to, co hledám.Zastavuji a jdu bydlet. „Stát!” To na mě nevykřikl nějaký pistolník, jemuž by se nelíbily moje kolty proklatě nízko zavěšené, či šerif nebo jeho pomocník, jejichž výzvy by nebylo radno neuposlechnout, ale můj vnitřní hlas. Oči totiž zaregistrovaly vývěsní štít sousedního domu. Pohřební ústav. Brrrr! Spát v sousedství s mrtvolkami. Co když nebudou nebo žtíci dodržovat noční klid a budou mě chodit strašit. I když na druhé straně, hotel skutečně nevypadá špatně. Ale nemohu stát donekonečna na ulici. A tak je rozhodnuto – čelem vzad a pryč. Nasedám na koně a pokračuji po Main Street dále do města. Ještě se ohlédnu po pohřebním ústavu. Sluníčko se opírá do proskleného přízemí. To, co vidím uvnitř, mě naplňuje úžasem. Malá tělocvična s bradly a kruhy. No to je neuvěřitelné! Že by šlo o propracovaný systém plnění stanoveného úmrtního plánu? Ale ten zde zajisté pilně plní místní pistolníci. Hned vedle stojí další pozoruhodná budova – Miners Union Hall. Kulturák místních zlatokopů. Jak jsem pochytil z řeči okolojdoucích, mohu večer navštívit nějaké divadelní představení a pozítří, pokud zde zůstanu, snad dokonce nějaký ples. Pobízím koně, abych se konečně někde ubytoval. Na prohlídku budu mít času dost. Nemusím však jezdit nijak daleko. Shluk dostavníků mi říká, že jsem narazil na to pravé.Grand Central Hotel. Krásná dřevěná budova s krytým chodníkem a – jaký to luxus – terasou v prvním patře. Tak tady chci bydlet. Jen jestli vedle není márnice. To by mi vzalo trochu chuti ke spánku. Naštěstí je vše v pořádku a vedle jsou pouze slušné podniky. Přivazuji koně a jdu se ubytovat. Vcházím prosklenými dveřmi do rozlehlé místnosti. Po téměř celé levé straně se táhne typický nálevní pult. Za ním kmitají dva číšníci v bílých košilích s klotovými rukávy. Na stěně za pultem visí rozměrné zrcadlo, obrazy žen a slavných boxerů. Na pultu stojí krásná kovová pokladna a samozřejmě láhve s alkoholem. Všemu však kraluje nádherně vyleštěná mosazná trouba nejnovějšího módního hitu – gramofonu. Na chvíli sice vzbudím trochu pozornosti mužů postávajících kolem pultu, ale ti se velmi rychle vracejí zpět ke svým sklenicím. Nikoli však číšníci. Jeden z nich ke mně okamžitě přibíhá s uctivou otázkou: „Dá si pán něco k pití?” „Samozřejmě, ale nejdřív bych se rád ubytoval. Mátě něco volného?” „Och, zajisté pane. Nahoře máme krásné pokojíky, jaké snad nemají ani na Východě. Podle oblečení soudím, že máte za sebou dalekou cestu. Přijel jste za obchodem? Nebo hledáte práci?” Trochu moc otázek najednou. „Ne. Jenom projíždím.” „To je škoda. Tady se, pane, peníze dají vydělat velice snadno. Ale také ještě rychleji utratit.” Jako bych to nevěděl. Ale proč nezkusit štěstěnu. Třeba mi bude příznivě nakloněna. „Vy jste místní a já cizí. Řekněte mi, kde si tady můžu dobře zahrát.” „Možností je tu několik. Záleží, co hledáte. Karty nebo něco fajnovějšího?” „Abych se přiznal, je mi to jedno.” „Podívejte, ve městě máme 65 salónů a téměř ve všech se hraje. Ale pro vás bude asi nejlepší jít do těch nejbližších. Přece jenom tady není v noci úplně bezpečno. V takovém případě vám mohu doporučit Swazey Hotel, který je kousek odtud, nebo Sawdust Corner Saloon, který je přes ulici. Hlavně abyste měl dost peněz.”Dobrá rada nad zlato. Kdybych měl dost peněz, tak se takhle netrmácím světem, ale válím si šunčičky doma. Raději však hovor končím a beru si klíč od pokoje. Ještě zavést koně do stáje, odstrojit ho, nakrmit, napojit (ten se má, když se o něho někdo takhle hezky stará), a pak už jenom vzhůru do pokojíčku. Procházím celou výčepní místností a po strmých schodech vstupuji do prvního patra. V pokoji se opláchnu v malovaném plechovém umyvadélku, natáhnu na železnou postel a vychutnám rozkoš z nicnedělání. Během chvilky usínám. Když jsem se probudil, už se stmívalo. Honem na nohy, ať nic nepromeškám. Kdeže si nejlépe zahraji? Ááá, Swazey Hotel nebo Sawdust Corner Saloon. Tak zkusíme nejdříve ten první. Vyrážím pěšky po Main Street. Během chvilky stojím před hotelem. Ale že by se tento honosný název hodil pro takovou díru, nevím. Ještě se rozhlédnout a… To snad není možné. Márnice. A přímo naproti kasinu. Ale vždyť pohřební ústav, kvůli němuž jsem se napoprvé neubytoval, je jen o necelých sto metrů dál. Vzhledem k velké kumulaci pohřebních a jiných podobných ústavů na tak malé ploše to zde s bezpečností skutečně nebude asi tak růžové. Abych přišel na jiné myšlenky, otáčím se a rychle zapadám do Swazey Hotelu. Uvidíme, jak to vypadá uvnitř. Neuvidíme. V místnosti je tak nakouřeno, že si nevidím pomalu na špičku bot. Navíc je zde doslova přelidněno. Jen s obtížemi se dostávám k jednomu hráčskému stolu. A opět všudypřítomný číšník? „Co to bude?” „Pivo bych si dal.” „Ale jaké? U nás ve městě vaříme tři druhy piva – Bodie, Pioneer a Pat Fahey.” „V tom případě to nejlepší.”Během chvilky přede mnou stojí tři láhve chladného piva. Zůstává mi záhadou, kde v takovém vedru berou chladné pivo. V kapse mi cinká pár drobných. Usedám za stůl a sázím. Kolo se točí, kulička poskakuje a do rytmu s ní i moje srdíčko. Padni. Padni. Padni. Padla! A kupodivu na to správné pole. Získávám dvojnásobek vkladu. Není to sice moc, ale lepší něco než nic. Pokouším štěstí znovu. A znovu. Občas vyhrávám, občas prohrávám. Přesto však dolárků v mé kapse nenápadně, ale přesto přibývá. Už ani nepočítám počet výher ani proher. Už pro mě přestal existovat čas i všechno okolo. Vnímám pouze to ďábelsky se točící kolo uprostřed. Začínám se, vzhledem ke své šťastné ruce, stávat středem pozornosti. Ne že by mi to bylo příjemné. Žízeň, která mě po chvíli přepadá, mě vysvobozuje. Usedám v koutku a pomalu upíjím ze sklenice. Vzduch se stává téměř nedýchatelný. Nenápadně se vytrácím ven. Snad si toho nikdo z hostů nevšiml a nepřijde mi odlehčit do mého nového majetečku. Nevím, jak dlouho jsem v kasinu byl. Ale určitě několik hodin. Zacházím mezi domy, aby mne nikdo neviděl, a přepočítávám svoji výhru. 524 dolarů! Tak tomu říkám výhra. Tolik štěstí musím zapít! Vyrážím do druhého doporučeného místa, do Sawdust Corner Saloon. Neujdu však ani deset kroků a do očí mě uhodí nápis: Hollis Hotel. Žaludek se začíná ozývat, proč jej tedy neuspokojit a nezastavit se v této oáze na rohu Main Street (nechápu, proč zrovna zelená, když jedinou zelení ve městě, kterou jsem viděl, bylo sukno na stole v kasinu) a vcházím do hotelu. Ten se zdá být velmi slušný. Poučen o počtu místních piv a povzbuzen cinkotem v kapse se rozhoduji, že ochutnám všechna. Nakonec svůj úmysl měním. Potácet se podroušen s pěti sty dolary v kapse – to si koleduje o malér. Vybírám pivo podle abecedy – Bodie. K tomu dostávám krásně propečenou krůtičku. Není nad dobrou kuchyni.Po dobrém jídle a pití se mi nechce ani zvednout. Ale zvědavost nedá. Vyrážím na exkurzi nočního života v Bodie. Po pár krocích začínám chápat, proč je Main Street i v tuto pokročilou noční hodinu tak živá. Jeden vedle druhého jsou tu postaveny bary, hotely, salóny, banky a obchody. Výjimku snad tvoří jen červená požární zbrojnice s věžičkou a krásným zvonem. Pokračuji v chůzi a zvědavě nakukuji do rozsvícených oken podniků. Už mě však z toho neustálého caprtání začínají pobolívat nohy. Což tak na chvíli nechat spočinout svému tělu v nějakém slušném podniku. Penízky jsou, tak proč ne? Jako na zavolanou se objevuje další podnik – tolik vzpomínaný Sawdust Corner Saloon stojící na rohu Union a Main Street. Uvnitř je ještě dost zákazníků zápasících se svou sklenkou. Aspoň nebudu pít sám. Stoupám si vedle dvou mužů zabraných do rozhovoru. Ani si nevšimli, že jim přibyl posluchač. „A já ti říkám, že DeRoche to udělal. A zasluhuje odměnu. Konopnou.” „Ale vždyť nemáš pravdu. Sám jsem slyšel, jak šerif říkal, že to ještě není jistý.” „Jistý, jistý. Sám moc dobře víš, jakej je DeRoche darebák. Já ti říkám, že jsou to jen řečičky. Však uvidíš, jak to s ním dopadne.” Zajímavý rozhovor. Jen tak ještě vědět, o čem či spíš o kom se baví. „Já si myslím, že ho osvoboděj.” „To je právě to, co se nesmí stát. Udělal už hodně lumpáren, ale to, že zabil Johnyho Treloara, to už je moc.” „Ale vždyť ti znovu říkám, že to není jistý. To, že všichni tvrdí, že to udělal, ještě nic neznamená. Vždyť ho nikdo při tom nechytl ani neviděl. Přesto ho zavřeli do basy a teď kousek od nás čeká, jak to s ním dopadne.” „Ty se ho ňák zastáváš. Uvidíš, že stejně nakonec žádnej soud nebude. DeRoche je vinnej a basta.” Hovor je najednou přerušen hlukem. Do místnosti vbíhá muž. „Už si pro něho jdou. Pojďte taky.” Všichni nechávají sklenice stát a vyrážejí ven. Nevím sice, o co se jedná, ale vyrážím také.Dav několika desítek lidí se valí po Main Street. Tu náhle odbočuje doleva a zastavuje před dřevěnou budovou stlučenou z prken. Městské vězení (spíš bych však hádal, že se jedná o větší kozí chlívek). Už mi dochází, co se děje. Lid si žádá svoji krvavou oběť – Josepha DeRoche. Po chvilce je obviněný, teď však už odsouzený, vyvlečen z vězení. Brání se, ale není mu to nic platné. Nikde nevidím šerifa ani jeho pomocníky. Možná však, že pouze sundali šerifské hvězdy. DeRoche je mladý, asi tak 25letý muž. Celý se třese a neustále prosí, ať ho nechají. Chvílemi je mi ho líto. Co však sám zmůžu proti přesile několika desítek rozdivočelých lidí. A neustále přibývají další a další. Dav ho strká po Main Street. Najednou se všichni zastavují. Že by se na poslední chvíli objevila záchrana? Bohužel ne. Ba právě naopak. Lidé se rozestavují kolem lešení, které se používá k vytahování vozů při jejich opravě. Teď je mu však přisouzena hlavní úloha v dalším dějství této tragédie. Tlačenicí jsem vystrčen až do první řady, takže vše vidím ze vzdálenosti několika metrů jako v divadle. Hrůzném divadle. Desítky rukou a nohou DeRoche mlátí a kopají. Je celý od krve a sotva stojí na nohou. Najednou se objevuje ruka s lanem. Nejradši bych zmizel, ale stojím jako přikován a nemohu se ani hnout. Fascinovaně sleduji dění před sebou. Lano je přehozeno přes trám na lešení a spuštěno téměř až na zem. Na konci se houpá smyčka. Několik rukou strká DeRoche ke smyčce. Už se ani nebrání. Nevím, jestli si ještě vůbec uvědomuje, co se s ním děje. „Ochotné” ruce uvazují smyčku kolem krku. Jiné „ochotné” ruce se chápou druhého konce lana. Hej rup! A tělo se křečovitě zmítá ve vzduchu. Po chvilce však ochabuje a splihle visí na konci lana. Konec představení. Dav se rozchází uspokojen tím, jak potrestal viníka. Soudce Lynč dnes skončil svoji práci.Nikoho nenapadne, že, jestliže je pravda to, co říkal muž v salónu, že není jisté, že to DeRoche udělal, oběsili nevinného. Podle nich to byl lump a darebák, a basta. Nějak mě přešel humor. Většina „spravedlivých” šla svoji účast spláchnout do barů v okolí. Teď se budou vzájemně trumfovat ti, kdo mu dal víc ran, a oslavovat ti, kdo ho vytáhli. Na to nemám žaludek. Jdu se raději projít. Nohy mě samovolně vedou zpět k městskému vězení. Všude kolem je ticho. Nikdo by nehádal, že tu před chvílí dala průchod své „spravedlnosti” lidská lůza. Zítra to zase budou ctihodní obchodníci, pracovití horníci a milující otcové rodin. Otáčím se na podpatku a rychle se vracím zpět do hotelu. Musím se vyspat. Zítra vypadnu z města. Probouzím se ráno celý rozlámaný. Vůbec jsem se nevyspal. Neustále jsem musel myslet na toho, který šel spát včera chvíli přede mnou, ale už se nikdy neprobudí. Dnes musím odjet. Scházím dolů a dávám si snídani. Nikdo nemluví o ničem jiném, než o včerejší noci. Není to zrovna nejlepší námět k rozhovoru při snídani. Dozvídám se, že DeRoche už odřízli a odvezli na místní hřbitov. Ale nebude prý pohřeben uvnitř hřbitova, ale za plotem ohraničujícím hřbitov, na tzv. Boot Hill, jako zločinec. Je mi z toho nanic. Vyrážím jen tak nazdařbůh do města. Cestou nakoupím zásoby na zpáteční cestu. Bloumám po Green Street. Místo obchodů zde převažují domky ctihodných občanů. Vypadá to, že jsem se dostal do lepší čtvrti, mezi místní honoraci. Před jedním z domků zahlédnu dokonce pokus o zahrádku. Teď už chápu, proč Green Street (Zelená ulice). Je to pravděpodobně jediný udržovaný kousek zeleně v celém desetitisícovém městě. Před kostelem zahýbám doprava na Union Street a poté na Prospect Street.Toulám se jen tak bez cíle, abych přišel na jiné myšlenky. Po chvíli se najednou nápadně mění etnická skladba obyvatel čtvrti. Místo zarostlých tváří potkávám hladké kulaté obličeje s výrazně šikmýma očima a dlouhým zapleteným copem. I řeč se stává nesrozumitelnou. Dostal jsem se do místní čínské čtvrtě. Je to nepřehledné bludiště malých dřevěných domků (což je honosný název pro zapáchající boudy). Stovky čínských přistěhovalců se zde živí, jak se dá. Prádelny, herny, obchody. Nejsem zde však jediným bělochem. I jiní potřebují vyprat či nakoupit. A zde, jak vidím, se dá koupit prakticky vše. Včetně opice, kterou mi jeden šikmooký obchodník nabízí. Při zpáteční cestě míjím Bonanza Street. Ulici plnou malých domků. Červené lucerničky u některých dveří hovoří více než výmluvně. Teď přes den vypadá mrtvě, ale dovedu si představit, jak to tady žije v noci. Pouze včera v noci však dámy měly nepřekonatelného konkurenta, který dav vzruší víc než jejich služby. Smrt. Pouze pár metrů je odtud totiž městské vězení. Cestou zpět se zastavuji v holičství na Main Street, neboť můj zjev spíše straší, než aby vzbuzoval důvěru, a pak hladce oholen a nebezpečně krásný vyrážím na nákup. Na zpáteční cestu budu potřebovat zásoby fazolí a masa. Na rohu Main Street a Green Street narážím na obchod pana Boona. S překvapením zjišťuji, že pan Boone je přímý potomkem slavného Daniela Boona, objevitele Kentucky. Dokupuji si i potřebnou zásobu střelného prachu a olověných kulek (člověk nikdy neví). Zabalený nákup odnáším zpět do hotelu. Vyvádím koně a vedu ho do místního koňského servisu, který je naproti Boonovu obchodu. Potřebuje nové obutí. Mezitím, co se bude koníček přezouvat, jdu si odpočinout před cestou. Cestou k hotelu, naproti požární stanici, míjím Wells Fargo Express Office. Kancelář slavné dostavníkové společnosti Wells Fargo. Ta mi vnukne zajímavý nápad. Vzhledem k tomu, že mám dost peněz, proč nepohovět svým prodlouženým zádům a nevydat se na zpáteční cestu jako pán – dostavníkem.Od myšlenky není daleko k činům. Vcházím do budovy ostře sledován ozbrojeným strážcem (hlavně nekýchnout, nebo mě ten potrhlý pistolník snad zastřelí). Ke svému úžasu se dozvídám, že dostavník odjíždí zítra ráno od Carson City, odkud se už snadno dostanu do San Franciska. Neváhám a rezervuji si místo v dostavníku. Vyzvedám koně (kdyby tak fešák věděl, že zpátky poběží bez zátěže mých několika desítek kil) a odvádím ho zpět do stáje hotelu. Teď si ještě naposledy vyrazím do města užít, a pak hupky dupky do pelíšku. Ráno mě čeká dlouhá cesta. Cestou uložím na jeden den peníze v Bodie Bank, neboť není bezpečno nosit tolik peněz u sebe. Někdo by si se mnou mohl dát závod v běhu nebo, nedej Bože, ve střelbě. Banka stojí – no samozřejmě, kde jinde – na Main Street, kousek od „mého” hotelu. Patří panu Benedictovi. Sympatický člověk. Ale hlavně, že mi ochrání moje penízky. Cesta za kulturou mě vede do Miners Union Hall. Už je otevřeno. Na tabuli stojí napsáno, že dnes hrají „Deset nocí v baru”. Hmmm, název nezní zle. Teď ještě jaké bude samotné představení. Vcházím dovnitř. Jejda, to je pěkný šantán! Rozlehlý sál plný židlí a stolků. Přestože hra začíná až za dvě hodiny, trousí se už první diváci. Od jednoho z nich se dozvídám, že dnešní hra patří mezi místními k nejpopulárnějším. Ale že by se mi chtělo čekat? Vracím se pomalu zpět, když tu mě zaujme jeden podnik. Philadelphia Beer Depot. Stojí hned vedle kanceláře Wells Fargo. Již několikrát jsem kolem něj prošel, ale ani jednou jsem jej nenavštívil. Až nyní. Je to zvláštní. Do jeho dveří vchází jak slušně oblečení občané, tak i vandráci. Pochopím teprve, když vejdu dovnitř. Je to ten nejroztomilejší salón v Bodie. A jídlo, jaké si lze jenom přát. Tak tady zůstanu.Sedím a sleduji hukot kolem sebe. Někdo si dá jen skleničku a jde, někdo si poručí sendvič a jiný tady prosedí celý den. Ani jsem si nevšiml, jak čas pokročil. Až pohled na pýchu majitele podniku, obrovské stojací hodiny (tedy jak ty sem dostali?), mi připomene, že ráno odjíždím. Takže poslední sklenku, a hopla do peří! Ráno mě budí sluníčko a neodbytní permoníci v mojí hlavě. Nevím, který druh piva jim dodal energii, protože jsem několikrát vyzkoušel všechna. Opatrně se zvedám a nořím rozbolavělou hlavu do chladné vody v umyvadle. Trochu to pomáhá. Oblékám se a scházím dolů. Obligátní snídani dnes pro jistotu vynechám Čeká mě dlouhá houpavá cesta dostavníkem. S koněm přijíždím k bance, vybírám uložené peníze a vracím se zpět ke kanceláři Wells Fargo. Dostavník je už připraven. Asi povezeme nějaký větší obnos, neboť nás budou doprovázet ozbrojení strážci. V kanceláři se dozvídám, že je-li v dostavníku přepravována vyšší částka než 500 dolarů, vždy ji musí doprovázet ozbrojená eskorta. Aspoň budou i moje penízky v bezpečí. Jednou prý takhle přepravovali 500 000 dolarů pro Standard Company (majitel místních zlatých dolů) a dostavník doprovázela eskorta 6 ozbrojených mužů. Dva na kozlíku, dva na koních vepředu a dva na koních vzadu. Je čas vyrazit. Přivazuji koně k dostavníku a sám nasedám. Kromě mě ve voze sedí ještě tři cestující. Obyčejní obchodníci. Jak vidět, cesta nebude příliš vzrušivá. Ozvalo se zapráskání biče. Koně zabrali. „Sbohem, Bodie, jedu do San Franciska!” · · · Sám jsem později Bodie navštívil a přesvědčil se, že to, co jsem četl v zápiscích starého pana Browna, je pravda. Bodie je dnes jedno z tzv. „Ghost Townů” – Měst duchů. Do dnešních dnů se zachovalo však už jen pouhých pět procent všech staveb z celého města. Přesto i ten zbytek vypovídá o velikosti a slávě tohoto nejdivočejšího města na americkém Jihozápadě, od roku 1962 státního historického parku.