“Napište, že to byl antirozhovor,” řekl mi se smíchem pan Tigrid. Ještě předtím však navrhl, abychom náš rozhovor zahodili. Zastihl jsem ho ve špatné náladě, což mi dal najevo tím, že se mým otázkám snažil – aniž to byl jeho záměr unikat. O to víc mě však provokoval. Hovořil jsem s člověkem, který mi připadal smířený a snad i spokojený s životem takovým, jaký je. Tigrid je pragmatikem, snaží se žít obyčejným životem – dívá se na televizi (Dallas viděl už před pětadvaceti lety) – takže jsem ho po většinu času svými nesnadnými kotázkami dráždil. A možná proto si i chvílemi protiřečil. “Vidíte, teprve teď mě náš rozhovor začal bavit,” řekl, když mi tiskl ruku na rozloučenou. Jak to myslel, se asi už nedovím. Ani to, jaké pocity ho provázejí (naznačoval mi, že mohou být příjemné), když se ze svého okna dívá na židovský hřbitov – maminku i macechu mu spálili v koncentračních táborech.
 Pavel Tigrid |
Působíte velmi vyrovnaně. Pokud vím, pocházíte z rozvedené rodiny a sám jste řekl, že člověk má štěstí, pokud mu rodiče ze života neudělají trauma hned ze začátku. Kde nacházíte svou vnitřní harmonii?
Žádné trauma jsem neměl. Kupodivu jsem po rozvodu byl přiřčen svému otci, což tenkrát byla nevídaná věc. Já jsem svou macechu měl strašně rád.Vím, že byla též Židovka. Naše rodina byla zcela asimilovaná a ateistická. Vy jste do šestnácti let nevěděl, že jste židovského původu. S antisemitismem jste se setkal až za Hitlera.
Pokuste se mi vysvětlit, proč se antisemitismus v lidech tak snadno vzněcuje a jak dlouho ještě může podle vás trvat?
Pokud budou Židé, tak vždycky. Podle toho, co se děje v Izraeli, si dokonce myslím, že bude ještě vzrůstat. Je to velká tragédie. Já nejsem sionista, nemám k tomu žádný vztah, i když Izraeli přeju. Lidé jsou v podstatě rasisté. Víte proč?? Já to samozřejmě přeháním, ale jen pro ilustraci: Kdyby moji sousedi byli Cikáni a začali by pořvávat a ničit, tak bych se asi moc neradoval, ba právě naopak. Ale tím bych se nestal rasistou, ten problém je spíše sociální? Když jsem byl v Americe, tak jsem bojoval za práva černochů – tehdy to bylo ještě nutné – a když jsme vyhráli a oni měli přístup do klubů, koupališť, kam nesměli, tak jsme se radovali, ale pak toho trochu litovali. Oni se v noci opíjeli, křičeli, házeli flašky od piva do bazénu. Sice nás to nezměnilo, ale zklidnili jsme se.
Berete antisemitismus jako prokletí židovského národa?
(utrápeně) To je všechno moc filozofie. Život je dobrý, dokud se žije, a každý je za sebe. Byl bych rád, kdybych měl na náhrobku napsáno: Zde leží pán, který měl kliku a žádného velkého svinstva se nedopustil. Tatínek vás pokřtil, protože se bál o vaši budoucnost v c. a k. Rakousku.
Vy jste v mládí byl víceméně ateistou?
To se nedá tak říct. Naše rodina byla ateistická. Moje prababička byla nejhezčí Židovka v Semilech a okolí. Vzal si jí Kamil Zeman alias Antal Stašek, který s ní měl syna Ivana Olbrachta.
Vy se patrně domníváte, že se lidem daří stále líp a měli by tedy v sobě pěstovat více optimismu…?
Já jsem jako ministr kultury procestoval celou zem. Viděl jsem tolik skvělých lidí… Města jako Znojmo, Písek, Cheb byla za pár měsíců k nepoznání. Lidé nadávají na poměry, ale většině z nich se daří dobře, mnohým lépe než kdy jindy. Hrozně nemám rád, když mi někdo říká, zejména pak intelektuál nebo umělec, že za komunismu bylo líp. Myslím, že je to trapné konstatování.
Na vás je vidět, že se snažíte mít lidi rád?
To víte, že jo, ale taky mě štvou. Nemohu si neodpustit – a vycházím i z rozhovorů s jinými osobnostmi – že se lidé pánubohu moc nepovedli: jsou to jediné živé bytosti, které jeho vyšší řád nerespektují, ač o tom nejvíce mluví? Nechte pánaboha na pokoji, ptejte se sebe. Jste svobodný člověk. A co ze sebe uděláte, záleží jen na vás. Pánbůh má jiné starosti. Asi.
Jaké je vaše životní krédo?
Zase chce něco (otočí se nešťastně na fotografa Jana Škváru, pozn. red.). Mě by nenapadlo o tom přemýšlet. Já přemýšlím, jestli jsem dnes někoho neurazil, jestli jsem někomu neublížil, jestli jsem neudělal nějakou blbost nebo neřekl polopravdu, ale krédo?…
Teď jste mi ho řekl.
To není krédo, ale sebekontrola.Pavel Tigrid – publicista a politik – přerušil studium práv kvůli okupaci. Ještě za války, kdy pracoval jako redaktor BBC a časopisů Kulturní zápisník a Review 42, využil svůj intelekt coby sociální demokrat, ale po přečtení Košického vládního programu v r. 1945 pochopí, že ho čeká těžký zápas s pravděpodobnou prohrou. Ocitá se na seznamu ministerstva vnitra jako jedna z dvanácti nejnebezpečnějších osob ve státě. Od r. 1951 stojí v čele evropské redakce rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Mnichově, za rok na to odjíždí do USA. V r. 1956 zakkládá politicko-kulturní časopis Svědectví, v němž od r. 1960 pokračuje v Paříži. Je autorem knih Politická emigrace v atomovém věku (1968) a Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988). Rok 1990 ukončuje jeho exilovou činnost a prezident Václav Havel využívá jeho zkušeností v roli poradce pro styk s krajany (1990-92). V roce 1994 se stává ministrem kultury a v r. 1996 kandiduje do senátu.
