Napsal TOMÁŠ JOHÁNEK
Když se Václav Havel stal na konci roku 1990 prezidentem tehdejší Československé socialistické republiky, chtěl dovést tuto zemi pouze ke svobodným volbám. Rozhodně netušil, že bude v prezidentské funkci ještě sedm let poté, že se stane svědkem rozdělení Československa a že bude de facto prezidentem tří států. V den oslav studentského svátku- 17. listopadu 1989 – byl Václav Havel na své chalupě na Hrádečku. Hned druhý den se vrátil do Prahy, aby se postavil do čela právě vzniklého Občanského fóra. Když bylo počátkem prosince OF požádáno, aby navrhlo svého kandidáta na funkci prezidenta, padlo okamžitě jméno Václava Havla. Sám Havel kapituloval po naléhání svých nejbližších přátel se slovy, že je ochoten na krátký čas přijmout prezidentskou funkci. Na shromáždění v Den lidských práv 10. prosince 1989 byl V. Havel poprvé přivítán jako kandidát na prezidenta. Oficiálně se jím stal 29. prosince jednoznačnou volbou obou komor tehdejšího Federáln ího shromáždění. Jako nový president mohl V. Havel počítat s až nekritickým obdivem velké většiny Čechů a rovněž disponoval velkým množstvím sobě oddaných spolupracovníků.
Jejich výběr se však později ukázal v některých případech jako velmi nešťastný. Po nástupu do svých funkcí se postupně vzdalovali od reality života do té míry, že znamenali pro V. Havla výrazné ohrožení jeho popularity. Prezident byl několikrát na základě svých poradců obviněn, že nemá rozumný úsudek. Havlův nástup na Hrad přinesl doslova převrat všech dosavadních zvyklostí v prezidentské kanceláři. Projevilo se to i v první cestě prezidenta Havla do zahraničí. Zatímco předchozí prezidenti mířili na východ, Havel jel opačným směrem – do Německa, s nímž chtěl od počátku začít budovat přátelské, sousedské vztahy. Výraznými změnami prošla i prezidentská kancelář a letní sídlo prezidenta v Lánech. Václav Havel dlouho trvaval i na jisté neformálnosti. Po svém úřadu se nejčastěji pohyboval ve vytahaném svetru a džínách. Vzhledem k tomu, že ústavní pravomoci prezidenta nedovolovaly výrazněji se angažovat na poli vnitropolitickém, soustředil se na činnost v oblasti zahraničněpolitické. Tam také Václav Havel několikrát překvapil.
Při návštěvě Washingtonu v roce 1990 odmítl finanční podporu na zmírnění následků období transformace od amerického Kongresu, když požádal pouze o podporu morální. Podobně se zachoval i v Londýně. „Nechceme peníze, chceme poradit, potřebujeme zkušenosti, chceme se naučit tvrdě pracovat,“ řekl při setkání s významnými britskými průmyslníky. Sympatie si získával i svými schůzkami s lidmi, kteří bojovali či stále usilují o změnu poměrů ve společnosti. Kontroverzní reakce ze zahraničí však vyvolalo Havlovo pozvání tibetského dalajlamy do Prahy. Kvůli setkání s britskou skupinou Rolling Stones byl V. Havel schopen v roce 1995 odložit oficiální uvítací akt při zahájení státní návštěvy Austrálie. V roce 1990 také Havlovou zásluhou navštívil Čechy papež. Dobré vztahy se snažil udržovat i se sousedními zeměmi – především s Maďarskem a Polskem, i když právě tyto snahy občas narážely na nepochopení ze strany naší vlády, která preferovala vztahy s Německem. Jednou z oblast í, kde se Václav Havel angažuje i v současné době, je otázka českoněmeckých vztahů. Několikrát se na různých úrovních omluvil za surové zacházení s Němci v období tzv. „divokého odsunu“, což mělo často za následek velmi kritické reakce našich politiků i prostých občanů. Rok 1991 přinesl rozpad OF, vznik nové pravicové strany – ODS a hlavně potlačení role disentu ve společnosti. Václav Havel se tak postupně dostával do izolace spolu s dalšími disidenty.
Tento trend potvrdily i parlamentní volby v roce 1992. Jejich vítězem se stává pravicová ODS a na české politické scéně se objevuje další výrazná osobnost v podobě současného premiéra Václava Klause. Volby rovněž vyhrotily další závažný problém, jímž byl narůstající slovenský nacionalismus. Havel si uvědomoval svou popularitu v Čechách i na Moravě, ale s podporou na Slovensku nemohl, vzhledem k sílícím snahám po samostatném Slovensku, počítat. Prvním kolem projevu nacionalistických vášní byl „boj o pomlčku“ na půdě Federálního shromáždění, kdy se na dlouhých, až do noci trvajících jedn áních debatovalo o novém názvu Československa. Po výrazném úspěchu HZDS v parlamentních volbách na Slovensku se slovenský nacionalismus začal stupňovat a osud federace byl zpečetěn. Když 1. ledna 1993 vznikl nový stát – Česká republika a měl být zvolen jeho nový prezident, padlo opět jméno V. Havla. Ten však velmi váhal, rozmýšlel se, zda se nemá raději vrátit k divadlu. Vzhledem k tomu, že nebyl na české politické scéně žádný jiný kandidát, který by měl podporu jako V. Havel, nakonec souhlasil. Prezidentem ČR byl zvolen 26. ledna 1993 po až těžko pochopitelných útocích republikánských poslanců na půdě Poslanecké sněmovny.
Vzhledem k tomu, že Ústava ČR opět neposkytovala prezidentovi náležité pravomoci, obrátil V. Havel svou pozornost opět na mezinárodní scénu. Svými projevy na téma budoucnosti evropské bezpečnosti, globálních problémů současného světa a světové demokracie si dokonce vysloužil neoficiální úvahy o své možné kandidatuře na post generálního tajemníka OSN. V. Havel však tuto možnou kandidaturu okamžitě odmítl s tím, že se necítí být kompetentn í stát v čele této světové organizace. Na počátku roku 1995 se V. Havel opět aktivněji zapojil do česko-německých vztahů, když se ve své přednášce v Karolinu veřejně omluvil za vyhnání sudetských Němců po roce 1945 z Čech. Spolu se svým německým partnerem Richardem von Weizsäckerem a pozd ěji Romanem Herzogem iniciovali vznik společné česko-německé deklarace, jejímž cílem by mělo být narovnat vztahy mezi oběma zem ěmi a oprostit je od problémů minulosti. Letošní rok zasadil V. Havlovi těžkou ránu v podobě smrti jeho ženy Olgy. V. Havel však dokázal přejít i přes tuto velkou životní překážku a zmobilizovat všechny své síly ve prospěch České republiky. Červnové parlamentní volby mu daly příležitost vyniknout, přes omezené kompetence, i na domácí politické scéně. Připadla mu role zprostředkovatele při jednání o sestaven í nové vlády a podobě nové Poslanecké sněmovny. I jeho zásluhou byla Sněmovna sestavena bez větších problémů a již měsíc po volbách se mohla ujmout svých pravomoc í i vláda. Vývoj prezidenta Václava Havla během sedmi let od prosince 1989 do září 1996 lze výstižně charakterizovat jednou větou: Z nesmělého a tak trochu neobratného Václava Havla na konci roku 1989 se stal prezident ČR těšící se důvěře občanů naší země a sklízející ovoce své práce zejména na mezinárodním poli.
