O dívkách z tohoto kraje se říkávalo, že mají dukáty nejen na krku – nosily se tu totiž náhrdelníky ze zlatých dukátů, ale i v truhle, a tyto peníze že věnují na svůj kroj. Kroj z jihočeských Blat byl totiž stejně výstavní a bohatě zdobený jako zdejší zděné domy.
Obce Vlastiboř, Záluží, Svinky, Komárov, Zálší a Vesce obepínají téměř v pravidelné kružnici soběslavská Blata, která byla ještě v nedávné minulosti jedním ze zdrojů bohatství místních obyvatel. Jejich hlavním zdrojem obživy bylo samozřejmě zemědělství, ovšem v zimě si mohli sedláci a hospodáři přivydělat prodejem “borků”. Borek je kus vyrýpané rašeliny, připomínající tvarem cihlu. Rašelinu dobývali – “píchali” – ručně pomocí “želízek” z nedalekých Blat a prodávali jako palivo. A tak se blatští sedláci stali jedněmi z nejbohatších, což se kromě jiného odrazilo na krásném zdobení jejich usedlostí, které dnes známe jako jihočeské nebo selské baroko.
 Záluží |
Barokizující ráz průčelí statků ovšem nijak neurčuje stáří staveb – formy rustikálního baroka pronikaly na jihočeskou vesnici ve větší míře až od poloviny 19. století. Vždyť například v Záluží u Vlastiboře, kde je dnes zachována celá řada blatských statků, byla ještě v roce 1828 zděná pouze kaplička a ostatní stavby byly dřevěné.
Bohatě zdobené štíty blatských statků mají na svědomí domácí zedničtí mistři, jejichž rukopis je dodnes čitelný. V okolí Soběslavi působili zedníci z rodiny Šochovy ze Zálší, Patákovy z Vlastiboře, Dušákovy z Neplachova, Frejtovy a Aujezdských z Nedvědic. K nejvýznamnějším mistrům patřil František Šoch, kterého po roce 1862 vystřídal Martin Paták. Tehdy procházela celá tato zemědělsky úrodná oblast obdobím prosperity a její obyvatelé se snažili honosností svých usedlostí ukázat svoji zámožnost.
Blatské statky jsou vždy umístěny čelní stranou obytného stavení k návsi či cestě. Jejich půdorys je ve srovnání s výzdobou velmi prostý, většinou obdélníkový – naproti obytnému stavení stojí patrový špýchar a obě stavby jsou spojeny zdí a vjezdem do dvora. Celé průčelí je zdobeno štukami a zedníci i majitelé si obvykle dávali pozor na to, aby celek výtvarně ladil. Nejvíce zdobené byly štíty, které bývaly buď jednoduché trojúhelníkové nebo vykrojené do ladných oblouků známých z barokních staveb. Výzdoba štítu byla rozmanitá – od poměrně jednoduchých štítů členěných prostými pilastry s volutami až ke složitějším ornamentům s římsou, pilastry, olemováním štítu a stylizovaným kyticím v květináčích či vázách, monstrancím, geometrickým vzorům a letopočtům vzniku stavby. Tato štuková výzdoba byla často barevně podtržena – vlastní omítka bývala světle modrá, žlutá nebo jasně červená.
Dnes jsou stavení – až na řídké bílé výjimky – žlutě omítnuta. Rybníky uprostřed návsí odrážejí modrobílé jihočeské nebe a žlutobílé štíty usedlostí, které ještě dnes obývají starousedlíci. Většinou ve statku bydlí dvě generace a společnými silami se snaží uchovat originální nápady zednických mistrů ze Soběslavska. Do roku 1989 jim s péčí o výzdobu štítů pomáhal stát, dnes zůstali se svými domy sami. Téměř. Jsou totiž i nadšenci, jimž ponurá krása blat a důstojnost rozlehlých usedlostí učarovaly. Patří mezi ně loutkář Václav Vaněk, který v kovárně v Záluží vybudoval malý skanzen. Také čerstvě omítnutá kaplička na návsi je jeho dílem. Vysvětluje mi, jak to bylo s barvami na domcích: “Barevné byly statky až do války. Pak Němec barvy zakázal a průčelí byla bílá. Po válce načervenalá a nakonec se to ustálilo na žluté, která je tu dodnes. A myslím, že těm domům, nebi a přírodě nejvíc sluší.”
