Je vůbec namístě dnes mluvit o jižní Venezuele stále ještě jako o “ztraceném světě”? Dnes, kdy jednu z jejích nejatraktivnějších částí – Gran Sabanu – protíná asfaltka, na diamantové řece Caroní stojí jedna z největších přehrad světa a jména jako Canaima, Salto Angel a Roraima, dříve lákavě tajemná, se stala symboly turistického rozmachu Venezuely? V následujícím textu se s tímto rozporem pokouší vyrovnat autor, jehož kvalifikací je kromě toho, že pracoval ve Venezuele šest let jako geolog, i fakt, že se zabývá ztraceným světem Guayanské vysočiny (jejíž součástí jsou všechna zmíněná místa) prakticky od své první návštěvy těchto končin v roce 1974.
KONTINENT STARÝ SKORO DVĚ MILIARDY LET
Původce výrazu “ztracený svět”, anglický romanopisec Arthur Conan Doyle, měl při jeho zavedení na mysli pouze plošiny nejcharakterističtějšího prvku vysočiny – stolových hor. Díky dokonalé izolaci od okolní krajiny se na nich podle Doyla i jiných autorů mohly udržet relikty pravěkého života. Zajímavé je, že existuje spor o to, co bylo Doylovi inspirací pro ideu ztraceného světa. Podle většiny autorů jí byl první dokumentovaný výstup na nejcharakterističtější stolovou horu Guayanské vysočiny Roraimu, který podnikli v roce 1884 Angličané Im Thurn a Perkins a jenž měl v tehdejší Velké Británii neobyčejnou publicitu. Ale – podle jiných pramenů – inspirací mohlo být také vyprávění plukovníka Percy Fawcetta, který vedl v roce 1908 expedici financovanou britskou Zeměpisnou společností, při níž kromě jiného navštívil a popsal izolovanou stolovou horu jménem Huanchaca, zvedající se v severovýchodní Bolívii při hranici s Brazílií. (Byl to tentýž slavný Percy Fawcett, který v roce 1925 záhadně zmizel v brazilském pralese při hledání “ztraceného města”, což v moderní době inspirovalo jednu z epizod Indiana Jonese.)
Ať už to bylo jakkoli, dnešní Lost World má zcela přesnou lokalizaci, a tou je jižní část Venezuely a přilehlá území sousedních států. Rozkládá se zde Guayanská vysočina, mateřská oblast stolových hor. Například pramen Orinoka, největší řeky vysočiny, nemá s těmito zvláštními horami přímou spojitost, a přesto se na jeho objevení čekalo až do druhé poloviny našeho století.
Stolové hory (pro něž se v oblasti obydlené indiány Pemony vžil název tepuy nebo tepui, plurál tepuys) se však staly symbolem celé rozsáhlé vysočiny zcela zaslouženě – na tom se asi shodnou všichni, kdo kdy viděli jejich majestátní stěny, zdvíhající se v kilometrových výškách kolmo nad krajinu, která je obklopuje. S touto okolní krajinou jsou svázány geologickými dějinami, jejichž stáří je v rámci naší planety téměř bezkonkurenční.
Sedimenty, které budují dnešní stolové hory, se usadily v prahorním moři, z nějž se pak společně se svým podkladem, tvořeným krystalickými horninami (žulami, diority, rulami, migmatity a dalšími), vynořily v údobí dlouho před začátkem prvohorní éry. Poté co se stalo souší, nepostihl už rozlehlé území guayanského masivu, pokrývající zhruba 700 000 km2, žádný horotvorný pochod a také nebylo opakovaně zaléváno mořem jako sousední území dnešního andského a karibského systému. Tato nenarušenost masivu, tvořícího za všech okolností “suché” jádro kontinentu obklopeného mořem, trvá už dobrých 1700 milionů let.
Povrch krystalických hornin tvoří dnes jakousi základnu vysočiny o nadmořské výšce 200 až 600 metrů. Výjimečně se zdvíhá i výš a tvoří pak “normální” pohoří bez stolových hor. Zdaleka nejvýraznějšími morfologickými prvky vysočiny jsou však stolové hory z pískovců a křemenců, na vrcholcích jakoby uťaté, se svislými stěnami, jejichž výška se měří v kilometrech – proslulé guayanské tepuys. Nejvyšší z nich mají povrch až okolo 3000 metrů nad mořem.
FORMACE MATKY ŘEK V ZEMI VOD
Pískovce a křemence jsou dominantními horninami ve všech stolových horách. Jsou do té míry všude stejné, že geologové pro ně mají jednotný termín – formace Roraima. Při křtu formace použili jméno stolové hory, na níž se setkává hranice tří států – Venezuely, Guyany a Brazílie. Podle ní se jmenuje i celý nejsevernější územní celek Brazílie, donedávna “teritorium”, dnes “spolkový stát” Roraima.
Slovo guayana (v anglickém přepisu guyana) znamená v jazyce karibských indiánů “země vod” a slovo roraima “velká matka řek”. Vody tu spadne skutečně požehnaně. Díky jejímu stálému přísunu měly guayanské řeky vždy dostatečnou sílu na vyhloubení kaňonů v měkčích horninových partiích. Kaňony se rozšiřovaly do rozlehlých údolí, nad kterými posléze zůstaly trčet v izolovaných krách jen ty nejodolnější části pískovcového souvrství, obsahující podstatný díl křemene. Ani ty však nezůstaly ušetřeny eroze. Vodorovné uložení sedimentů vedlo k vytvoření pravoúhlého systému puklin, a tím i k tvorbě kvádrů, které se působením pronikající dešťové vody odlamovaly a padaly k úpatí příkrých svahů. Každá stolová hora tak má svůj lem ze zřícených kvádrů, zarostlých už dávno vegetací a tím poněkud méně patrných. Ty větší mají také vysoké okrajové vodopády, svědčící o tom, že “země vod” nepřišla ke svému indiánskému jménu náhodou.
 Jedna z mnoha říček Gran Sabany protéká na lokalitě Quabrada Jaspe korytem ze sytě čeveného jaspisu. |
O určitou geologickou pestrost v jednotvárném souvrství se starají ve formaci Roraima nejmladší horniny guayanského komplexu, jimiž jsou vyvřeliny proniklé ze zemských hloubek na některých místech tehdy už usazenými sedimenty prahorního moře. Tyto diabasy (jejichž složení není totožné s našimi diabasy středních a západních Čech) mají kromě jiného ten význam, že když byly před více než miliardou let žhavou lávou, nažhavily i křemité usazené horniny, jimiž pronikaly. Ty pak překrystalizovaly a na kontaktu vznikly různé odrůdy rohovců, jaspisu nebo drúzy krystalů křemene. Tomuto pochodu vděčí dnes za svou slávu např. Quebrada Jaspe (jaspisový důl) – lokalita, v níž jedna z řek venezuelské Gran Sabany teče v nádherně barevném korytu, anebo “Údolí krystalů” – vypreparovaná křemenná žíla na povrchu hory Roraimy.
SEN O ZTRACENÉM SVĚTĚ
Vědce, fantasty a dobrodruhy už po více než sto let vzrušuje fakt, že přírodní podmínky – takové, jako jsou teplota, sluneční radiace nebo dešťové srážky – jsou na plošinách stolových hor stejné jako před mnoha miliony let a že se pravděpodobně nikdy radikálně neměnily. Život rostlin a pozemských živočichů se tu proto mohl vyvíjet zcela nerušeně, a to bez interakce s okolím – té přece bránily příkré kilometrové srázy, pod nimiž navíc vládly zcela rozdílné klimatické a hydrografické poměry. Proč by se v izolaci povrchu velkých tepuys nemohly udržet pravěké druhy, eventuálně proč by se z nich po sériích mutací nemohly vyvinout druhy úplně odlišné od těch žijících o patro níže?
Doyle to ve své knize Ztracený svět, inspirované prvním dokumentovaným výstupem Im Thurna a Perkinse na Roraimu, poněkud přehnal, jak se sluší na jednoho z prvních autorů sci-fi: umístil na svou stolovou horu nejen druhohorní dinosaury, ale i pravěké lidi, vypůjčené z doby kamenné. Těm by se na tepuys žilo opravdu těžce – když už pro nic jiného, pak pro takřka každodenní lijáky a prudké bouřky. Ale především by se tam neuživili: žádná lovná zvířata tam nežijí a půda je dokonale neúrodná.
Na zvětralém povrchu pískovců a křemenců se totiž nevytvoří dostatek humusu na to, aby mohl vzniknout souvislý půdní pokryv. Voda prosakuje do hlubších pater anebo odtéká v prudkých bystřinách, které pak padají podle stěn stolových hor ve vodopádech. Stolové hory Venezuely doslova vytvářejí své vlastní klima, odlišné od terénu pod úpatím nejen v teplotě vzduchu, ale i v četnosti a distribuci srážek. Výsledkem souhry klimatických faktorů je permanentní oblačnost, která nad stolovými horami znemožňuje letecké a satelitní mapování bez pomoci radaru.
DOMÉNA MASOŽRAVÝCH ROSTLIN
Některé větší tepuys jsou přes zmíněný nedostatek humusu poměrně hustě porostlé vegetací. Vesměs se tu daří druhům, které si nějak vyřešily přísun živin víceméně netradičním způsobem. Berou si je například z hmyzu: na celé zeměkouli pravděpodobně neexistuje druhá oblast s tak vysokým podílem masožravých rostlin na skladbě vegetace. Ale plošiny některých tepuys jsou i rájem hledačů bromélií a orchidejí, z nichž řada druhů je pozemních, nepotřebujících ke svému životu hostitelský strom. Není proto náhodou, že ve výčtu nejznámějších průzkumníků plošin stolových hor mají jasnou převahu botanici. Nikde jinde se nedaří tak “snadno” objevovat nové druhy rostlin jako právě tady.
Se zvířaty je to, jak se ukázalo, poněkud složitější. Endemické druhy tu sice žijí, ale málo z nich je omezeno pouze na tepuy, jak by si to zasloužila teorie maximální izolace po miliony let. Pro větší zvířata, jak se zdá, není výstup na takové hory, jako je Auyán Tepuy nebo Pico da Neblina, zcela nemožný. Naděje na nějaký kolosální objev však neumírá: například největší znalec Auyán Tepuy, Litevec Alexander Laime (který žil poustevnicky třicet let pod úpatím jmenované stolové hory), přísahal na to, že viděl nahoře zvířata připomínající miniaturní Plesiosaury, tedy druhohorní vodní dinosaury.
Přes nejrůznější dohady a hypotézy zůstávají dodnes z obratlovců jedinými objevenými endemity vrcholů stolových hor obojživelníci (např. několik druhů žab) a dále různé druhy hmyzu a členovců. Nadějně to vypadalo s hady (např. ve vraku slavného letadla Flamingo, v němž Jimmy Angel nepodařeně přistál nad “svým” vodopádem Salto Angel, se našel po dvaceti letech velký počet svlečených hadích kůží), ale žádný nový druh tu dosud objeven nebyl.
INDIÁNI, MÍŠENCI A GARIMPEIROS
Guayanská vysočina byla po staletí domovem svérázných indiánských etnik. Některá z nich se tu dokázala udržet dodnes ve stavu pouze částečně ovlivněném bělošskou civilizací. Na rozdíl od sousedních severnějších území při Karibiku byla totiž pralesní vysočina daleko obtížněji obyvatelná pro bělochy a míšence, jejichž invaze na jihoamerický subkontinent začala krátce po Kolumbově objevu.
Z důvodů popsaných výše se žádní indiáni nikdy neusídlili přímo na plošinách stolových hor. Hory však přesto hrály v jejich životě důležitou roli. Stejně jako staří Řekové, umístili Pemoni na východě vysočiny, Makiritarové v jejím středu a Piaroové na západě na nejvýraznější vrcholky svá božstva, přičemž pro jedny se Olympem stala Roraima, pro druhé Sarisariñama a pro třetí Cerro Autana. I nejdivočejší a nejpočetnější z guayanských indiánů Yanomamové odvozují některá svá tabu z blízkosti hor, na něž narážejí při putování po svém rozlehlém území na rozvodnici Orinoka a Amazonky.
Výše použitý termín “invaze bělochů a míšenců” lze v Guayanské vysočině aplikovat beze zbytku až na dvacáté století, a především na jeho druhou polovinu. Souvisí s objevy ložisek nerostných surovin a v poslední době i s rozvojem turistiky. Zlaté doly v El Callau (sto padesát kilometrů jižně od dolního Orinoka) byly mezi guayanskými lákadly výjimkou v tom, že fungovaly – a to tenkrát velice úspěšně – už v devatenáctém století. Všechny další objevy jsou novějšího data. Dnes se těží především železná ruda na dolním Orinoku, ale hlavní příčinou “invazí”, které se nevyhýbají ani těm nejméně přístupným územím, jsou štěrkovité a písčité náplavy v korytech guayanských řek. Samozřejmě že nikoli pro jejich štěrk a písek, nýbrž pro úplně jiné kamínky: ukázalo se totiž, že v náplavech některých z těchto řek se vyskytuje zlato a diamanty.
Venezuelští, a ještě ve větší míře brazilští hledači pokladů v říčních náplavech – garimpeiros – jsou největším nebezpečím “ztraceného světa”, jeho indiánů, vegetace, zvířeny i nerostů. O jejich bezohlednosti se ví a píše, jejich činnost je do jisté míry i monitorována, ale po pravdě řečeno si s nimi nikdo neví rady. Nedaří se před nimi uhlídat ani národní parky, jichž je v Guayanské vysočině devět, z toho šest ve Venezuele. Všechna ta území jsou příliš rozlehlá, nepřístupná a vzdálená od vládních center, která navíc nejsou, stejně jako místní autority, imunní vůči korupci.
FENOMÉN GRAN SABANY
 ROZBRÁZDĚNÝ VRCHOL MASIVU AUYÁN TEPUY. |
Obě dosud zde jmenované stolové hory, Auyán Tepuy a Roraima, k nimž lze ještě připojit sousední horu Roraimy Kukenán Tepuy, jsou ze všech pískovcových útvarů Guayanské vysočiny nejnavštěvovanější a nejprozkoumanější. Všechny jsou součástí oblasti, která je zároveň srdcem i nejvýjimečnější částí vysočiny. Nalézá se na jihovýchodě Venezuely, odkud zasahuje do přilehlých částí Brazílie a státu Guyana. Zabírá rozlohu zhruba poloviny České republiky. Jmenuje se Gran Sabana.
Gran Sabana je svým způsobem jedno velké “první patro” mnoha tepuys, které se z ní tyčí. Na rozdíl od zbytku Guayanské vysočiny není většina povrchu Gran Sabany tvořena krystalickými horninami, nýbrž stejnými pískovci, jaké budují vlastní stolové hory. Nadmořská výška povrchu Gran Sabany je kolem 1000 m, tedy podstatně víc, než je průměr Guayanské vysočiny. Geologické složení obdobné s vrcholky stolových hor přináší i podobnou neúrodnost půdy. Výraz gran sabana znamená ve španělštině “velká louka”, což je velice přesné označení: tráva a rostliny, které ji příliš nepřevyšují, jsou tu daleko nejrozšířenějším vegetačním pokryvem, zatímco souvislé větší lesy jsou vzácností. Jakékoli pokusy o pěstování kulturních plodin ve větším měřítku tu skončily fiaskem.
Stolové hory dodávají této krajině dalekých obzorů, protkané sítí stovek řek a potoků, zcela jedinečnou dimenzi. Tyčí se z ní jako mlčenliví svědci vznešené strnulosti prastaré části zemské kůry, trvající stamiliony let. Je jich tu hodně, ať osamělých, nebo seřazených v jakýchsi řetězcích, ať tvarovaných jako klasické stoly (např. Ptari Tepuy), dlouhé lavice (Roraima), nebo naopak jako štíhlé obří prsty ukazující k nebi (Guadacapiapuy Tepuy). Více než polovina všech stolových hor tvořených sedimenty formace Roraima je domovem na Gran Sabaně.
OD DOBRODRUHŮ K ORGANIZOVANÝM TURISTŮM
Části Gran Sabany byly známy už klasickým guayanským průzkumníkům, jako byli sir Walter Raleigh (který podal v roce 1596 britské koruně bombastickou zprávu o “Objevení obrovské, bohaté a krásné říše Guayany”) či mnohem později R. H. Schomburgk (který se ocitl pod úpatím Roraimy v roce 1838 při cestě, jež měla vymezit hranice Britské Guyany). Z Britské Guyany vedla také cesta prvních pokořitelů Roraimy Im Thurna a Perkinse v roce 1884.
Bližší poznání a první hrubé zmapování Gran Sabany má však až překvapivě nedávné datum: odehrálo se v třicátých letech našeho století. Svou roli při tom sehrála tehdejší nepřístupnost terénu, do nějž nevedla z Venezuely žádná cesta kromě té, kterou skýtají peřejovité vody velkého orinockého přítoku Caroní, mocné řeky obtékající Gran Sabanu ze západní strany. Pionýry poznávání Gran Sabany (stejně jako jiných oblastí jižní Venezuely) byli misionáři. Ti však nebyli ve své expanzi zdaleka tak agresivní jako prospektoři, působící tu od let čtyřicátých, kdy se štěrkové náplavy řeky Caroní a jejího levého přítoku Icabarú dostaly do povědomí světa jako proslulá naleziště diamantů.
 KASKÁDA U KAVAKU NA ÚPATÍ AUYÁNU TEPUY. |
Zdá se však, že největší revolucí v moderních dějinách Gran Sabany bylo vypuknutí turistického ruchu. Odstartoval jej vlastně už starý dobrý Jimmy Angel svým objevem skoro kilometr vysokého vodopádu, padajícího do kaňonu v centrální části Auyán Tepuy (1935), a pozdějším založením cestovní společnosti nesoucí příznačný název “Cesty k mému vodopádu”. Na vodopádech a laguně řeky Carrao, odvodňující Auyán Tepuy, vznikla pak o patnáct let později rajská osada Canaima, kde dnes fungují předrahé chatičkové hotely a velice frekventované letiště.
Korunu všemu nasadilo otevření asfaltové silnice přes Gran Sabanu v roce 1983. Mám v paměti, jak těžce jsme se v sedmdesátých letech probíjeli Gran Sabanou po písčité cestě, která asfaltce předcházela. V době silných dešťů byl přejezd nemožný. Dnešní silnice, vedoucí na brazilskou hranici přes výchozí bod cest na Roraimu, osadu San Francisco de Yuruani, je jednou z nejkvalitnějších ve Venezuele. Z Roraimy se její zásluhou stalo poutní místo backpackerů a Gran Sabana přinejmenším v okolí silniční tepny definitivně ztratila punc panenskosti, jímž byla tolik přitažlivá.
MONUMENTY NEPŘÍSTUPNOSTI
Pro každého odpůrce masové turistiky v Gran Sabaně naštěstí existuje útěcha. Spočívá v tom, že většina z tepuys, které se tyčí mimo Gran Sabanu, jsou hory dokonale nepřístupné a z velké části neprozkoumané. Platí to ostatně i o řadě tepuys Gran Sabany, vždyť na některé z nich dosud nedokázala přistát ani helikoptéra. Ty nejtajemnější však leží v pralesní oblasti Venezuely a v přilehlých partiích Brazílie na západ a jihozápad od Gran Sabany. Jsou rozesety na rozloze daleko větší, než je Gran Sabana, ale vyskytují se podstatně méně koncentrovaně.
Jakkoli to zní těsně před vstupem do třetího tisíciletí neskutečně, stolové hory venezuelského pralesního jihu nejsou dokonce ani přesně zmapované. Po zemi se k jejich úpatí lze dostat jedině expedičním způsobem, jehož úspěch není nikdy zaručený – kdyby pro nic jiného, pak už jen pro rozmary počasí. Nákladnost pozemních expedic si nezadá s leteckým průzkumem, přičemž nároky na čas a odolnost účastníků jsou extrémní.
Dokonalost mapování ze vzduchu (včetně použití satelitů) je limitována oblačností, porostem a omezenou možností interpretace tam, kde jsou na snímcích hluboké stíny. Přímý průzkum vrtulníky se zdá být jednodušší, ale praxe dokazuje, že ani ten není zárukou úspěchu. Nikdy není jisté, zda se pilot k tepuy vůbec dostane. Podaří-li se to, je nutno řešit problém přistání na povrchu připomínajícím jednou skalní města Českého ráje, a jindy zase škrapovou planinu, nemluvě ani o častých zrádných mokřinách. Takový průzkum si kromě toho vyžaduje blízkost základny, kde může vrtulník tankovat. Vzdušná vzdálenost od nejbližších větších sídel ke skladišti pohonných hmot může přitom jít do několika stovek kilometrů.
HOREČKA ZTRACENÉHO SVĚTA
Přitažlivost venezuelských stolových hor, těchto takřka posledních mohykánů mezi bílými místy na mapě světa, je nesmírná. Američané přišli s výrazem tepuy fever – “horečka z tepuy”. Podléhají jí především přírodovědci a dobrodruzi, ale v podstatě každý, kdo o tepuys něco ví. To, že mnohé tepuys úspěšně odolávají touze těchto lidí po bližším poznání, má kromě vlastní nepřístupnosti i ekonomické, a dokonce i politické důvody. Venezuelské vládě jde pochopitelně o to, aby měla svou zemi dokonale zmapovanou a prozkoumanou. V posledních šestnácti letech však tato dříve nejbohatší země Jižní Ameriky upadla do hluboké ekonomické deprese, a na pořádání drahých expedic prostě nemá.
Bohaté země, především Spojené státy, by prostředky sehnaly, a zdá se dokonce, že s nadšením. Venezuela si je však nechce připustit k tělu tak, jak to kdysi udělal diktátor Pérez Jiménez (vládl v letech 1952-1958). Ten povolil americkým misionářům z organizace zvané Nuevas tribus (Nové kmeny) nekontrolovaný pohyb a časově neomezený pobyt v guayanském prostoru. Z některých misionářů se zakrátko vyvinuli průzkumníci vybavení nejmodernější technikou. Nepochybuje se o tom, že shromáždili více údajů o přírodním bohatství guayanské části Venezuely nežli samotní Venezuelci, veškerou dokumentaci si však nechali pro sebe.
Za těchto okolností je nutné ocenit toleranci venezuelských vlád let osmdesátých, kdy podpořily rozsáhlé mezinárodní vědecké expedice do pískovcových masivů Neblina na brazilské hranici a Chimantá v Gran Sabaně. Dlužno připomenout, že obě byly započaty ještě před “černým pátkem” roku 1983, který prudkou měnovou devalvací odstartoval vleklou venezuelskou ekonomickou krizi.
Kdyby se cesta k poznání “ztraceného světa” upírala tímto směrem, mohli bychom my všichni, kdo jsme postižení nakažlivou tepuy fever (či spíše horečkou ztraceného světa), klidně spát. Sloupy vysokého vedení, které se najednou vztyčily v osamělé krajině tepuys přesně v době mé poslední návštěvy Gran Sabany letos v květnu, mohou být naopak symbolem pozvolného zániku jedné legendy. Energie z hydrocentrály Guri na řece Caroní poputuje tímto vedením Gran Sabanou do severní Brazílie. Může mít někdo Venezuelcům za zlé, že chtějí využít obrovského potenciálu území, které zabírá čtyřicet procent plochy jejich země? Zní to nepřejícně, ale nám ostatním nezbývá než doufat, že “ztracený svět” ubrání své nejtajemnější partie před přílišnou civilizací přinejmenším ještě pár desetiletí.
