Obrovská placka, na níž se pasou nekonečná stáda pakoňů. Divočina ve své panenské kráse. Nebýt ale Bernharda Grzimka, který se zasazoval o záchranu přírodních pokladů Serengeti, mohlo to dopadnout jinak. Nádherný tanzanský národní park Serengeti se rodil dlouho a pomalu. A nevznikl by bez německého zoologa a filmaře Bernharda Grzimka.
Z plechové garáže vleču na světlo kusy zebrovaného plechu. Po stranách už rezaví, ale stále ještě lze zřetelně přečíst popisek D-ENTE na zbytku křídla. Neforemné zbytky jsou pozůstatky slavného letadla, ze kterého v padesátých letech Bernhard Grzimek, jeden z nejvýraznějších průkopníků ochrany africké přírody, se svým synem Michaelem prováděli první sčítání zvířat na planinách Serengeti. A právě v tomto letadle Michael 10. ledna 1959 tragicky zahynul. Nebylo mu ještě ani 25 let. Na svahu nad slavným kráterem Ngorongoro se mi hlavou honí vzpomínky na jednu z knih, která ve mně kdysi v dětství vzbudila lásku k přírodě. Jmenovala se Ráj divokých zvířat a napsali ji právě Bernhard a Michael Grzimkovi. Pruhovaný hornoplošník je v něm zobrazen na mnoha fotografiích, jeho stín dokonce zdobí titulní stranu knihy. Právě díky malému letadlu, které dokázalo přistát skoro všude a létalo nízko nad stády zvířat, poznával Bernhard zvířata východní Afriky a objevoval jedinečnou krajinu, která nemá svou úživností jinde na světě obdoby. Viděl také civilizační tlak, stavby silnic a hlavně bezuzdné zabíjení zvířat včetně nosorožců, slonů a lvů. Viděl, že bez přísné ochrany tato úchvatná země ve své současné podobě zmizí. V roce 1959 se proto na světovou veřejnost obrátil s naléhavou výzvou k její záchraně. Heslo „Serengeti nesmí zemřít!“ se stalo postupně synonymem ochrany přírody v celé oblasti a vzbudilo obrovský zájem světové laické i vědecké veřejnosti.
STOLETÉ VÝROČÍ
V polovině minulého století byl Bernhard Grzimek možná nejslavnějším zoologem a přírodovědcem vůbec, napsal několik knih a natočil řadu filmů, popularizujících hlavně africkou divočinu. Byl nejmladším ze šesti dětí právníka a notáře Paula Franze Grzimka, justičního rady v polské Nyse a jeho druhé manželky Margot Wankeové. Školu navštěvoval až do maturity v rodném městě, po maturitě šel v roce 1928 studovat veterinární medicínu. V roce 1932 složil státní zkoušky a brzy po nástupu Hitlera k moci promoval. Za vlády nacistů působil Bernhard Grzimek jako vládní rada Říšského ministerstva výživy a určitou dobu dokonce úřadoval v Praze. K náplni jeho práce patřilo zlepšování chovu slepic i hovězího dobytka, stejně jako zvyšování výnosů jetelovin. Vedle toho byl veterinářem wehrmachtu a věnoval se vědecké a publikační práci. Brzy začala jeho spolupráce s filmem. Koncem války došlo k vybombardování berlínské zoologické zahrady a bylo nezbytné rychle umístit zvířata, která přišla o své klece a výběhy. Část jich našla dočasné útočiště také u Bernharda v bytě – vedle vlků se tu sešli i šimpanzi a malý orangutan. S vlky prý chodil pravidelně na procházky, stejně jako se chodí se psem. Jednou v doprovodu divoké šelmy potkal režisérku Leni Riefenstahl, která ho ihned požádala, aby s vlkem vystoupil v jejím filmu. Štěstí pro Grzimkovu budoucí kariéru bylo, že se o politiku cíleně nezajímal, proto mohl na konci války odmítnout nabídku Američanů stát se ve Frankfurtu policejním prezidentem. Místo toho vrhl všechny síly a známosti do obnovy zničené frankfurtské zoo, do jejíhož čela byl následně jmenován a kde vydržel až do odchodu do penze v roce 1974. Bernhard Grzimek se vypracoval v předního světového odborníka, který se podstatnou měrou zasadil o záchranu divoce žijících afrických zvířat. Činil tak jako vědec i jako popularizátor, jehož filmy a knihy měly široký ohlas u veřejnosti.
DRUHÝ DOMOV V RÁJI DIVOKÝCH ZVÍŘAT
Grzimek měl vždy dvě hlavní lásky. Tou první byla zoologická zahrada v německém Frankfurtu, druhou pak divoká zvířata. Celý život bojoval za ochranu přírody a zvířat, dlouho ale zůstával ve svých snahách osamocený. V knize Ztracený ráj divokých zvířat popisuje, s jakým neporozuměním se kolikrát musel utkávat. „Když jsem psal scénář pro film Ráj divokých zvířat, který jsem natočil se svým synem Michaelem, žádala filmová porota, abych škrtl větu ‚O svět by bylo lépe postaráno, kdyby se lidé chovali jako lvi‘ (protože lvi se navzájem neusmrcují). Také tvrzení, že zachování posledních divokých zvířat je pro lidstvo stejně důležité jako uchování Akropole nebo Louvru, nebylo považováno za vhodné. Copak bylo přijatelné srovnávat stáda zeber s významnými kulturními památkami? Teprve když jsme se zdráhali vyhovět a když se německá veřejnost jednomyslně postavila na naši stranu, cenzura se svého požadavku vzdala.“Od roku 1951 začal pravidelně cestovat do rovníkové Afriky, aby mohl získávat nová zvířata do zoo a současně studovat jejich život v přírodě. Prakticky od začátku ho doprovázel jeho syn Michael, který se s úspěchem věnoval fotografování a filmování. Již v 16 letech provázel otce při expedici na Pobřeží slonoviny. V roce 1956 spolu dokončili film Není místo pro divoká zvířata. Do příprav investovali celý rodinný majetek a prý se tak obávali jeho přijetí, že skoro zmeškali setkání s novináři po projekci. Nakonec však zaznamenali obrovský úspěch: film získal dva Zlaté medvědy na filmovém festivalu v Západním Berlíně a byl prodán do 63 zemí včetně tehdejšího východního bloku, Číny a Japonska. Peníze, které Grzimkové za prodej filmuvydělali, investovali do dalšího výzkumu v Serengeti. Koupili vhodný menší letoun Dornier 27 a nechali jej pomalovat zebřími pruhy. Začali ho využívat ke sledování a hlavně sčítání zvířat – jako první na světě. Letoun nesl nápis D-ENTE. D podle zkratky domovské země Deutschland (Německo), i když Bernhard občas říkal, že to spíš znamená donkey, tedy osel. Na pojmenování letadla měli dále k dispozici jen čtyři písmena a tak se rozhodli pro ente (kachna). Z paluby letounu odhalili, kudy vedou migrační cesty velkých stád kopytníků a přinesli první odhady, kolik zvířat se přesunů vlastně účastní. Napočítali pouze 367 000 zvířat, což byla jen třetina tehdejších odhadů. TRAGICKÁ SMRT SYNA MICHAELA Michael se 26. května 1955 oženil a již v roce 1956 se mu narodil syn Stephan Michael. Další syn Christian Bernhard se narodil v roce 1959 – bohužel až po otcově smrti. Výzkum v Serengeti totiž poznamenala obrovská rodinná tragédie. 10. ledna 1959 se letoun pilotovaný Michaelem srazil u stěny kráteru Ngorongoro se supem. Michael Grzimek při pádu „létající zebry“ zahynul, jeho ostatky byly díky pomoci tanzanské vlády uloženy do mohyly na vrcholu kráteru. Osudy rodiny nabraly zajímavé obrátky: Bernhard Grzimek se rozvedl, oženil se s vdovou po svém synovi a oba vnuky adoptoval. Ani po smrti syna nepřestal Bernhard v usilovné práci. Společný boj za záchranu africké divočiny vylíčil v knize Serengeti nesmí zahynout. Kniha se stala bestsellerem a byla přeložena do 24 jazyků (v češtině vyšla roku 1966 pod názvem Ráj divokých zvířat). Ještě větší úspěch zaznamenal stejnojmenný film, který získal v roce 1960 Oscara. Promítal se po celém světě včetně Československa a bývá pokládán za nejvlivnější a nejznámější snímek o divoké přírodě v dějinách kinematografie. V 60. a 70. letech minulého století moderoval Bernhard Grzimek nejúspěšnější německý televizní pořad o zvířatech všech dob a byl tehdy známější než řada herců a fotbalových hvězd. Napsal spoustu úspěšných knih, které vyšly v mnoha jazycích a vycházejí i dnes, protože neztratily na aktuálnosti. V bývalém Československu vyšly tituly Čtvernozí Australané, Ráj divokých zvířat, Letadlem do země šimpanzů či Ztracený ráj divokých zvířat. Nejslavnější dílo vydalo v letech 1967 až 1972 nakladatelství Helmut Kindler v Curychu – jedná se o třináctisvazkovou encyklopedii zvířat, na níž spolupracovalo množství nejlepších odborníků. Od roku 1960 také vydával společně s ekologem Konrádem Lorenzem ceněný časopis Das Tier (Zvíře).
DIVOKÉ ZVÍŘE, BÍLÝ MUŽ
Grzimek ovšem nežil jen problémy afrických planin. Na srdci mu ležela také zvířata z civilizace, ať už divoká, nebo domácí. Trvale se například zasazoval o zlepšení podmínek chovu drůbeže a kožešinových zvířat. Protestoval proti rybolovu harpunou. Vedl nákladné – a nepříliš úspěšné – soudní spory proti firmám, které se podílely na vybíjení tuleních mláďat. Převážně o evropské přírodě napsal knihu Wildes Tier, Weisser Mann (Divoké zvíře, bílý muž), která vyšla česky jako Ztracený ráj divokých zvířat. V ní se píše o obrovské míře devastace přírody v západní Evropě, Sovětském svazu, ale i v USA. Kniha kritizuje například vyhubení či zatlačení původních velkých savců, jakými jsou zubři, medvědi, vlci nebo divocí koně, stejně jako nedostatek vhodné krajiny, kde by mohly poslední populace těchto zvířat přežívat. Nezapomíná na neskrývané pokrytectví vůči Afričanům, kterým tzv. „civilizovaný svět“ vyčítá špatnou úroveň ochrany přírody: „My, Evropané, jsme za dobu své krátké koloniální vlády v Africe nesmyslně a zpupně zničili devět desetin její divoké zvířeny. Dokážeme však dnes společně s vládami těchto zemí také zachovat pro své děti alespoň malá zákoutí černého světadílu, kde žijí v rovnováze divoká i krotká zvířata, rostliny i řeky. Na území, kde sami žijeme, to však zřejmě nedokážeme.“ V roce 1974, po téměř třiceti letech ředitelování frankfurtské zoo, odešel Bernhard Grzimek do důchodu. Zahrada se pod jeho vedením stala nejnavštěvovanějším zooparkem v SRN a jednou z nejznámějších zoo na světě. Dále se věnoval publikační práci, stále spolupracoval s televizí i rozhlasem. Zemřel v březnu 1987 na infarkt při návštěvě cirkusu, kde společně s dětmi sledoval drezuru tygrů. Urna s jeho popelem byla později převezena do Afriky, kde je uložena spolu s ostatky tragicky zesnulého syna Michaela Grzimka v mohyle nad kráterem Ngorongoro
