JANA PATKOVÁ
Chata pod Rysy je nejvýše položenou chatou na Slovensku a nedávno i u nás. Do výšky 2 250 m n. m. nevede silnice, nejsou nataženy dráty lanovky a vrtulník zde na improvizovaném heliportu přistává jen ve výjimečných, většinou smutných případech. Chata je přitom využívána značným množstvím turistů a horolezců, kteří zde jedí, pijí a konají biologické potřeby. Vše, co turisté pot řebují, musejí vynést na vlastních zádech „tatranští šerpové”. Vyrážíme. U Popradského plesa nás směrovka upozorňuje, že turistickým tempem je to na chatu Pod Rysy tři hodiny. „Jak dlouho tam půjdeme my?” ptám se svého souputníka, muže připomínajícího trochu nepálského Šerpu, a tak trochu stěhováka. Zvyklý na tyto a podobné otázky nás neznalých „nížiňáků” zchladí mé dobrodružné představy: „Čtyři hodiny, asi tak.” „Budeš teda v poledne na chatě.” Zklamaně se vzdávám své vize celodenního boje s živly a únavou. Netuším ještě, stejně jako 29letý nosič z Prahy, že právě dnes se tatranské počasí vytasí s deštěm, sněhem, větrem a dalšími roztomilostmi.
„Musím do kuchyně, jsou tam dneska jenom tři a vypadá to, že hadů bude dost.” „Hadů?!” „No turistů.” „Aha.” Horlivě předstírám, že jsem pochopila a zastavuji se s Petrem u prvního „štandu”. Pro nezasvěcené – štand je v nosičském i horolezeckém slangu místo, kde se odpočívá. V praxi to vypadá tak, že se nosič i s přes metr vysokou krosnou opře o kámen, funí, stírá si pot a laškuje s kolemjdoucími turistkami – pokud se nějaké vyskytují. Jelikož na slečny je ještě brzy, nezbývá Petrovi než se věnovat mně. Dotírám: „Co tě na tom baví?” „Co to vlastně nahoru neseš?” „Kolik za to máš?” Pobaveně se usmívá a poučí mě, že ve výčtu nejobvyklej ších otázek jsem zapomněla na „kolik neseš?” „Tak tedy kolik neseš?” „Dneska asi 80 kilo, to je můj průměr, ale borci nosej okolo sto kil.” „To je tíha!” Uklouzne mi, stejně jako většině těch, kteří toto číslo zvědí. Vydáváme se znovu na cestu. Řídký borovicový lesík vystřídá kleč a cesta stoupá strměji. Nosič na ní zná každý kámen. Konečně objevím v drsném muži romantika! Jako kovbojové v prérii oslovovali svou pušku, nosič v Tatrách si povídá s kamenitým chodníkem! Nedočkavě napínám uši, odhalím v chlapském těle chlapeckou duši. Přistihnu ho in flagranti. „Kterej blbec… zase skopnul ten šutr!?” Hudrá Petr, zatímco balancuje na rozbitém chodníku. Inu, drsný muž.
Svých romantických představ se však stůj co stůj nechci vzdát. Příroda se mi vnucuje efektně roztrhanou oblohou, zurčícím potokem, nebojácnými kamzíky a dalšími rekvizitami, já však nutím upoceného a teď už zjevně unaveného nosiče, aby otevřel své srdce a prozradil mi, proč to všechno dělá. „Teď nesu nahoru zelí, koks a plechovkový piva. Do p…, snad se mi nezmáčej pohlednice, začíná pršet.” Pohodlně se vyhýbá odpovědi. Mé jednotvárné otázky ho neprovokují. Raději se pooprav í popruhy z požárnické hadice a vykročí k překonání nejtěžšího místa výstupu. Vodopádem turisté nechodí, pro ty je určena klikatice úbočím. Ve strmé skalní stěně mám co dělat sama se sebou, dvě ruce mi nestačí, a tak se zmůže jen na tichý obdiv. Co by se stalo , kdyby Petr na mokré skále uklouzl a krosna ho stáhla do stometrové hlubiny pod námi, si raději nepředstavuji. Fouká ostrý vítr a sněží, ačkoli letní turistická sezóna právě vrcholí. Štandujeme ve vodopádě, tentokrát mlčky. Při pohledu do údolí mi docházejí ti hadi – pestrobarevní turisté stoupající po kliqaaakaté cestě vzhůru skutečně připomínají zmíněné plazy. V bezpečí dalšího štandu se Petrovi přiznávám ke své nedůvtipnosti. „To ale není celý. Voni se i jako hadi chovaj. Zákeřně. Když na chatě čekáš návaly, navaříš kotle guláše, tak se tam neukáže celej den ani turistická noha. A samozřejmě naopak.” Spolknu poučku o tom, jak my zlomyslní lidé, přisuzujeme hadům své vlastnosti a při pohledu na zmoklého, zpoceného a prok řehlého nosiče se ptám: „Kolik za to máš?” „Nosiči se platěj od odnesených kil, to je 4 SK za kilo. Pak taky za práci na chatě, je to ale různý. Když je špatná sezóna, je to míň. Vloni jsem si po dvou měsících odvezl 9 tisíc, ale byla v tom i práce na chatě, mytí nádobí.”
Takže tady asi jádro pudla nenajdu, znám pohodlnější způsoby výdělku. Napadá mě ještě spousta otázek, ale nějak se mi už nechce mluvit. Nohy mě bolí, je mi zima a Petr nadává, že se mu špatně jde, že zrovna tohle je zatracená vynáška a že měl jít včera dřív spát. Začínám vzdáleně tušit, co je to znát na cestě každý kámen. Na chatu je již vidět, ale cesta k ní je nekonečná. Nad námi se tyčí tmavé štíty. Vypadají hrozivě i lákavě. Petr ožívá a ukazuje mi lezecké cesty do těchto vpravdě nebeských výšin. Slunce, na chvíli propuštěné z ocelově šedého vězení, nasvítí dosud neviditelný hřebínek s čarodějnick ým citem pro krásu. Už mě ale nenapadá otravovat s romantikou, stačí mi, když slyším hluboké pravidelné oddychov ání muže pod krosnou.
