Severu čelící stěna Eigeru je svou velikostí u nás v Evropě bezkonkurenční. Stovky věží z Prachovských skal, stěn na Pálavě a jiných cvičných terénů by tato stěna pohltila a ani laik se už dnes nediví, že se o první průstup stěnou Eigeru sváděly již v dobách před druhou světovou válkou urputné boje, že tato všemu nečasu vystavená skalní zeď coby prubířský kámen tolik přitahuje alpinisty. Anderl Heckmair z německého Oberstdorfu vyvedl 1800 metrů vysokou a asi 3 km širokou stěnou čtyřčlenné lezecké družstvo poprvé v červenci 1938. Před nimi v ní ztratilo své životy osm alpinistů.
Horolezci z mnoha zemí světa se zapsali v posledních šedesáti letech do historie osudové stěny novými výstupy. Z řad Čechoslováků zde zanechali své stopy Jirka Pechouš, Jirka Šmíd a Pavel Pochylý přezdívaný Pavouk. Pavoukův výkon z března 1983 je právem označován za jedno z nejtvrdších dobrodružství, které se v historii alpinismu odehrálo. Cestu zvanou Ideal-dürettissima se mu podařilo sólovým třináctidenním a zčásti nočním výstupem dokončit.
Sníh, skála a bezedná propast. Moříme se stále ještě s prvním skalním pruhem, který svojí kompaktností tak překvapuje. Kolik horolezců zde na úprku ze stěny při slaňování zjistilo, že jejich lana jsou příliš krátká a vytvoření kvalitního mezijištění k přesednutí tak obtížné. Jirka Šmíd se může se skobovacími schopnostmi pyšnit a zdolává jednotlivé úseky s citem pro věc. Kdyby tak šlo tenhle úsek vynechat, myslím si a pokouším se zmáčknout studeným prstem spoušť u fotoaparátu.
V našem (Jirkou ušitém) “domečku” je nám hej. Je z nylonu, vypadá jako část rozpůleného hangáru, tři duralové trubičky jej vyztužují a někdy je v něm prádelna, že vidíme s bídou do ešusu. Spací pytle tady pravidelně vlhnou. Večery se skládají z jídla, diskuzí, vyprávění a plánování – ať již příštího dne, nebo roku.
Hodně nás potěšilo, že nám při stěhování z bivaku pod prahem nahoru nad druhé ledové pole nefučel vítr. Přes první ledové pole dýchám jen maličko, je tu z lavin vysoká vrstva prašanu a travers doprava se nedá zajistit. Šlauchem na nakloněný spartakiádní stadion (druhé ledové pole) je už známý úkol. Zde je náš směr výstupu dvě lanové délky totožný s Heckmairovou klasickou cestou. Na rozdíl od prvního je druhé pole potažené ledem. Vysekání plošinky pro “domeček” je tudíž úplně jiné, než jsme si představovali. A tak když se za soumraku pokoušíme narovnat do vodorovna, pronáší Michal Pitelka: “Tak jsem myslel, že složit vagon uhlí je ta největší dřina.” Je ještě v tvrdých zážitcích málo otrlý.
I dnes jistě seděly jen kousíček od nás stovky lidí v zubačkách pomalu se sunoucích ve skále nahoru na sedlo Jungfrau a dolů. Člověk tady bivakuje v těsné blízkosti lidí, ale nemůže se jich dotknout.
Zrada počasí. Včera jsme se ještě dívali škvírou mezi botami, jak pod námi lyžaři perforují rolbou nedotčené svahy. Teď, když se obouváme, abychom vyrazili do práce, registrujeme teprve to venkovní boží nadělení. Oklepáváme venku visící nářadí, stoupací železa. Přetažení kapucy přes helmu je dnes opět nezbytné. Za slunečných dní odpoledne zahne do některých partií stěny ten lahodný teplomet i na dvě hodinky, nebylo to ale za našeho sedmnáctidenního pobytu často. Přesto fungujeme, posouváme i za fukejře naše fixní lana výše k oblakům. Den doznívá, vařič se chápe příležitosti a Jirka prohodí: “Biftek na rožni dneska nebude.” Je to vtip na Michala, který přišel už pod stěnu podvyživený. Prohlíží si mlčky namrzlá bříška prstů, tváře mírně propadlé.
Na zentralbandu protahujeme všichni tři obličeje. Tady chceme zřídit náš čtvrtý a poslední bivak, ale ouvej. Strmé prohnuté skalní břicho a na něm nalepená nafoukaná podélná sněhová kremrole. A nad tím vším se staví do cesty převis, jehož jedinou výhodu přeci jen oceňujeme – nedopustí, aby domeček dostal přímý zásah. Zentralband je vodorovný pás, který je se sněhem v zimě zdaleka rozeznatelný. Najdete jej ve výši pavouka, táhne se stěnou doprava k západní hraně.
Odfrézováváme malou hořejší část té hrůzostrašné “kremrole” a nářadí spolu s “domečkem” zavěšujeme na sedm skob. Spíme zaklíněni se skrčenými nohami na stejném boku a Jirka se ráno přiznává, že mu obavy téměř nedaly spát. Co když se pod vlivem tepla našich těl “kremrole” odporoučí, a z našeho stanoviště se stane propadliště?
Jirka s Michalem jsou již nad převisem, já suším nad vařičem spacáky a připravuji se na transport materiálu vzhůru. Jak tak stoupáme, stává se předhůří Eigeru nížinami a naše “tlumiče vášně” – batohy – lehčími. Paliva je ještě dostatek, ale budeme mít před začátkem sestupu ještě co do úst? Jako na potvoru se spouští přes převis shora Jirkou jištěný Michal. Přitahuji jej k sobě, mluví pomalu, a tak se nevyptávám. Prý náhle černo před očima, žádný odpor proti přitažlivosti zemské a asi 1,5metrový pád. Zafačovat není co, jen musíme udělat něco proti jeho hladu a v domečku jej dobře “přišpendlit”. Jdeme pak s Jirkou nahoru něco udělat pro zdárné dosažení vrcholu. Dole v Interlakenu Růženka (doktorka medicíny) přes vysílačku míní, že bychom měli raději zatroubit k ústupu. Michalovi se ale ulehčilo – správný prášek také zabral – a doufá v lepší sestup lehkou západní stěnou.
Po dvoudenní Michalově “karanténě” se vydáváme k vrcholu a ještě jednou nouzově bivakujeme. Nespíme.
Nemám nic proti vítězství ve sportce, ale myslím si, že průstup touto stěnou přinese duši horolezce daleko vyšší hodnoty. Zejména vede-li výstup místy nedotčenými a sejdou-li se nadšenci, kteří se dobře doplňují.Jiří Šmíd tragicky zahynul v blízkosti své nejmilovanější hory Eigeru. Autor článku věnuje reportáž jeho vzpomínce.červen 1999
VYSTOUPIT NA 3970 METRŮ VYSOKÝ VRCHOL EIGERU V BERNSKÉM OBERLANDU PATŘÍ JISTĚ K NEJHLUBŠÍM ZÁŽITKŮM VŠECH HOROLEZCŮ, KTEŘÍ SE O TO KDY POKUSILI. PROSLULÁ JE PŘEDEVŠÍM JEHO 1800 METRŮ VYSOKÁ SKALNÍ STĚNA, KTERÁ SI MEZI SVÝMI POKUŠITELI DODNES VYBÍRÁ LIDSKÉ OBĚTI. TŘI ČEŠTÍ HOROLEZCI V NÍ STRÁVILI 17 DNŮ A NOCÍ A USKUTEČNILI TAK SVŮJ SEN O ZIMNÍM PRŮSTUPU NOVOU, TĚŽKOU CESTOU.
ČESTMÍR LUKEŠ, JIŘÍ ŠMÍD A MICHAL PITELKA VYLEZLI…
