TEXT A FOTO: PETR KREJZL
Tak nic, zase ani ťuk, nikde ani noha. Další prázdné údolí, po pižmoních ani památka. Nezbývá, než opět hodit na záda těžký batoh plný fototechniky a sejít z kopce dolů jen proto, abychom mohli znovu vystoupat na protilehlý vrchol.
Terén v národním parku Dovrefjell, kde se snažíme najít tato majestátní zvířata, je kopcovitý, pokrytý lišejníky a kamením. Někde tady se potuluje až 200 kusů těchto zvířat, tak přece neodjedeme, aniž bychom je zahlédli.
Drobný deštík se pomalu mění v pořádný slejvák, natahujeme pláštěnky a pokračujeme ve výstupu. Tělesná námaha kombinovaná s relativně vysokou teplotou, a to všechno ukryté pod igelitovou pláštěnkou tvoří něco jako saunu a neskutečně se potíme. Obávám se, že bude stačit ještě několik hodin pochodu a pižmoni si nás najdou podle zápachu sami.
Norská krajina je nádherná. Liduprázdné kopce pokryté zelenožlutým porostem, v dálce vrcholky vyšších hor stále ještě se sněhovou pokrývkou. Ač se to na první pohled nezdá, kypí to tady životem. Všude plno severské flóry, ozývají se ptáci krmící své mladé, sem tam vám pod nohama proběhne lumík.
Konečně se před námi objevil další vrchol a kamarád Martin vepředu zuřivě mává. Předpokládám, že objevil nějakou zajímavou kytku nebo ptáčka, v nic jiného ani nedoufám. Není to pravda! Přes poryvy větru mu není rozumět, ale gesta ruky namířené někam dopředu jsou více než výmluvná. Asi tři sta metrů od nás na závětrné straně svahu se poklidně pase ohromný pižmoní býk. Doufal jsem a moc si přál, abychom tato zvířata zahlédli, a tohle je prostě paráda. Vypadá to, že více než dva tisíce kilometrů dlouhá cesta nebyla zbytečná.
Nastává ta zajímavější část sledování. Pižmoni jsou poměrně agresivní zvířata a místní úřady nedoporučují přiblížit se na méně než 200 metrů. Pokud však chceme tolik vytouženou fotku, budeme muset jít blíže. Nejsem ale blázen, abych seběhl dolů přímo k pasoucímu se samci. Pižmoni dokážou v místním terénu uběhnout 60 metrů kolem 3 sekund, a tak tudy cesta nevede. Navíc hrozí, že samec neuteče, ale naopak zaútočí. Déšť i vítr kupodivu ustává a po krátké poradě se rozhodujeme, že se budeme pomalu přibližovat a sledovat chování zvířete. Ostatně času máme dost, je brzké odpoledne a v létě se zde stmívá až někdy kolem jedenácté večer.
Pomalu se přibližujeme, samec se pase a vždy o kousek popojde na místo s lepší pastvou. Vypadá uvolněně, ale je jasné, že nás neustále ostražitě sleduje. S trochu sevřeným žaludkem přemýšlíme, jak blízko se dokážeme přiblížit. Dospělý samec může vážit až 400 kg, rozhodně bych před ním nechtěl utíkat. Stejně tak mi za žádnou fotografii nestojí zvíře stresovat a případně mu tak ublížit.
Býk postupně vystoupal až na vrchol. Pohled na toto zvíře, hrdě stojící na nejvyšším bodě, obklopené okolními kopci, s velkým jezerem v dáli, je úchvatný. To bohužel trvá ale jen pár sekund, pižmoň mizí za horizontem a my se vydáváme za ním. Kluci si zase stěžují na bolavé nohy a těžké batohy, sestupy v tomto kamenitém terénu jsou ještě únavnější než pomalý výstup.
Martin je opět pár metrů před námi a asi sto za pižmoněm. Jak je možné, že je stále před námi? Asi má lepší kondici nebo lehčí batoh. To spíš!
Pižmoň v klidu sestupuje ze svahu a mně se zdá, že v dálce vidím několik dalších hnědých skvrn. Jasně, bomba! Samec nás dovedl k celé své „rodince“. Z dálky počítám asi osm až deset kusů, včetně několika mláďat různého věku.
Cíl výpravy byl splněn už jen nalezením a fotografováním pižmoního samce, ale tohle vypadá na pořádný bonus a ten si chci opravdu vychutnat!
Pižmoň připomíná tak trochu pravěké zvíře, jeho dlouhá hnědá srst v člověku evokuje mamuta. Ale jen díky této ochraně dokáže pižmoň přežít v krutých podmínkách severské zimy.
Usedáme do vřesu nedaleko nocoviště pižmoňů. Leží zde několik velkých kostek soli a celým okolím se nese pronikavý zápach. Nevím, k čemu bych to přirovnal, podobně asi smrdí acetonové lepidlo. Skupinka se poklidně pase, samozřejmě pod bedlivým dohledem vůdce stáda, závěrky fotoaparátů cvakají ostošest.
S pižmoní „rodinkou“ jsme strávili několik dalších hodin. Pozorovali jsme pižmoně různého věku a pohlaví, od majestátního a vždy ostražitého samce, přes dva mladé býčky neustále se honící a dovádějící, až po letošní mládě, které se od mámy nehnulo dále než na pár kroků. Blíží se večer a mně je jasné, že pomalu musíme balit a zítra nás už čeká cesta domů. Vzpomínky na hodiny strávené s pižmoním stádem ale jen tak rychle ¬nezmizí a já už pomalu začínám plánovat další cestu.
