Sicílie voní, protože na ní pořád něco kvete. Na Sicílii se člověk může občas zbláznit z větru, protože tři dny od západu v jednom kuse fouká sereno a další tři dny se od Afriky žene teplé scirocco. Alfonso, u kterého jsem bydlel sto dní, mě obral o padesát eur, protože jsem prý měl velkou spotřebu proudu. Za půl hodiny, kdy jsme se loučili, brečel v mém objetí jako malé dítě. Sicílie už je taková. S všudypřítomnou mafií a lidmi s nedůvěrou v očích, se svou do kousíčku obdělávanou půdou a památkami podivných stylů je záležitostí srdce. Rozum na to nestačí.
MAFIE. Psst!
Aniž si to člověk uvědomí, stopy mafie jsou na Sicílii všude. Nikde na světě zřejmě neexistuje tolik nedokončených silnic, mostů a tunelů, nikde se pravděpodobně nevyplýtvalo tolik betonu jako tady. Nikde v civilizovaném světě asi není voda tak drahá, protože mafie nikdy nedovolila, aby se na ostrově stavěly přehrady. Její bossové se nechtěli vzdát vlastních vodních zdrojů. To vše člověk vidí a registruje, ale dokud si o mafii nepřečte několik knih, nerozumí tomu. Nechápe, jak někdo mohl v Agrigentu, nedaleko fantastického Údolí chrámů, postavit hradbu panelových domů. Porozumí až tehdy, když se dozví, že domy byly postaveny stavební mafií jako státní zakázka a při velkém zemětřesení v roce 1966 jich třetina spadla, protože neměly základy.
Pronájemce jednoho kempu mi po několika pivech potichu vyprávěl, jak mu vždy na konci sezony zatelefonuje mafie, aby odevzdal 50 tisíc eur. Na otázku, kolik si vydělá, odpověděl, že třicet tisíc. Dvacet pět jim dá a oni se s tím spokojí. Zeptal jsem se, abych nepokazil jeho hru, proč jim peníze dává. Typickým pohybem si přejel palcem po krku – šmik! Řekl jsem mu, že nejsem „bambino“ ani „stupido“ (dítě ani hloupý). Smál jsem se ale jen do té doby, než jsem zjistil, že právě to je styl současné sicilské mafie.
Krátkodobý návštěvník ostrova se s „ctihodnými lidmi“, jak se říká zasvěceným členům mafie, zřejmě nesetká. V Palermu je určitě bezpečněji než v Praze, i když ve čtvrtích u městského trhu se člověk příliš jistě necítí ani v pravé poledne. Práci rybářské mafie lze pozorovat v největším rybářském přístavu Sciacca. Nikdo si tam nemůže koupit ryby přímo od rybářů – pouze od překupníka. Proto, jak šeptají místní lidé, jsou ryby v tomto koutě ostrova tak drahé.
Při delším pobytu však vliv mafie pocítí na vlastní kůži každý. Například máte dojem, že vás někdo neustále špehuje. Jak později zjistíte, je to pravda. Když navštívíte nějaké městečko v horách na severozápadě, máte nepřetržitě v zádech desítky slídivých pohledů. Lidé mají v očích nedůvěru, ale při osobním styku jsou paradoxně skvělí. V době mé návštěvy se v Corleone konala dražba majetku mafie v muzeu Luciana Liggia. V této patnáctitisícové obci se v šedesátých letech v tzv. boji o Corleone postřílely dvě stovky lidí. Při dražbě stály na náměstí v neprůstřelných vestách desítky policistů se samopaly a každý senátor a poslanec měl ještě ochranku. To vše pozorovali obyvatelé městečka mlčky a výhružně od vchodu do baru, kam jeden z největších poválečných mafiánů Luciano Liggio chodil.
Na Sicílii se o mafii nahlas nemluví. Není prý také dobrý nápad ptát se obyvatel Corleone na to, jak se u nich točil oscarový film Kmotr.
OSTROV DAIDALA A ODYSSEA
Řecký historik Thúkýdidés pojmenoval Sicílii podle jejího tvaru – Trinakrie, což je země tří předhůří. Homér ji v Odysseji nazývá Trínakií. Na Sicílii připlul Odysseus po překonání Scylly a Charybdy, které historikové umístili někam nad Mesinský průliv. Jeho družina snědla na Trínakii několik krav a za to je stihl trest nejvyššího z bohů Dia. Sicílie se však v mytologii objevuje mnohokrát. Známá je historka o tom, jak Héraklovi utekla z posvátného stáda kráva a někde u Reggio di Calabria přeplula tři kilometry širokou úžinu. Na ostrově si ji přivlastnil syn Poseidona, ale Héraklés ji tam našel a zardousil ho. Kdo by neznal báji o Daidalovi a jeho synu Ikarovi? Málokdo však ví, že Daidalos při svém útěku od krétského krále Mínoa přistál právě na Sicílii. Bylo to údajně na Capo Bianco, jež leží mezi Agrigentem a Sciaccou.
Vlastní historie ostrova je dobře zmapovaná. Již ve 14. století před Kristem zdejší obyvatelé totiž čile obchodovali s Řeckem. Od těch dob jsou ovšem dějiny Sicílie nepřehlednou řadou událostí, bojů, revolucí (např. v letech 139-135 před Kristem se tu odehrála dvě první povstání otroků), vlád a vládců. Důvodem je zřejmě strategické postavení ostrova – kdo ovládal Sicílii, ten kontroloval všechny mořské obchodní cesty mezi východním a západním Středomořím. Téměř všechny historické události zanechaly na Sicílii památky, které se však jen výjimečně nacházejí ve své původní podobě. Každý nový vládce (a že jich bylo!) chtěl po sobě cosi zanechat, a proto stavěl, boural a přestavoval. Tolik stylových „zplácanin“ se jen tak nevidí. Palermo je toho zářivým příkladem.
K JÍCNU SOPKY
Stejně pestrá jako historie ostrova je i zdejší krajina. Přestože se ostrov nachází v subtropickém pásmu, může zde návštěvník dopoledne lyžovat na Etně a odpoledne se koupat v nedaleké Taormině, kterou lze srovnat s takovými středisky, jakými jsou Nice nebo Cannes. Ostrov je převážně hornatý, hlavní hřeben pohoří se táhne téměř po jeho celé délce od Etny až k palermskému Monte Pellegrino, o němž Goethe napsal, že to je nejkrásnější předhůří na světě. Nížiny jsou pouze v oblasti Catanie a na západní straně ostrova u Trapani a Marsaly. Co překvapí, je dokonale obdělávaná půda. Na ostrově se nenajde mnoho míst, na nichž se nepěstuje obilí, zelenina, olivy, pomeranče, citrony nebo se na nich nepase dobytek. Důvod je prostý, některé plodiny se zde pěstují po tisíciletí kontinuálně: sklidí se a hned zasejí. A tak dokola.
Sicílie je proslavená vínem. Každá oblast je charakteristická jiným druhem. Na stráních Etny (3323 m n. m.) se pěstují vína typu madeira. Vinice tu šplhají téměř do výše Sněžky.
Na vrchol nejvyšší činné sopky v Evropě se lze dostat několika způsoby. Nejjednodušší je vyjet k chatě Rifugio Sapienza (1927 m n. m.) a dále pokračovat terénními autobusy nebo pěšky. Nahoru jezdí i lanovky, ale ty jsou po poslední erupci zdevastované, stejně jako lyžařské vleky. Nejrychlejší je vyjet nahoru busy, ale jedna jízdenka stála na jaře 2002 kolem 40 eur. Pěšky je však cesta pohodlná a trvá kolem tří hodin. Konečná je ve výšce 3000 metrů, dál je vstup kvůli možným erupcím zakázán.
Procházka po Etně zanechá v návštěvníkovi mimořádné zážitky. Ve vzduchu je cítit všudypřítomný pach síry a poletuje v něm jemný popílek, který si nerozumí s fotoaparáty a videokamerami, stejně jako šedá a černá barva sopky. Většinou je možné nahlédnout do jícnu některého z činných kráterů. Není v nich sice nic vidět, ale člověk má dojem, že se dívá do tváře samotného Belzebuba, kterému odporně páchne z pusy. Etna je dominantou ostrova. Je vidět ze vzdálenosti 250 kilometrů a běžně ji lze pozorovat i z Kalábrie. Celkem na ní bylo zaznamenáno 135 velkých erupcí, největší se odehrála v roce 1669. Předcházelo jí třídenní zemětřesení a trvala 122 dní. Láva si tehdy prorazila cestu k moři středem Catanie (jejím symbolem je velký slon vytesaný z lávy). Zatím poslední velká erupce byla v roce 2000. Její následky se nedají přehlédnout. Silnice vedoucí k chatě Rifugio Sapienza je na několika místech vytesána do proudu černé lávy. VŠECHNO JE JINAK
Kdo chce alespoň trochu pochopit Sicílii, měl by si přečíst Lampedusův román Gepard. I když tomu, kdo tam nebyl, se bude zdát příšerně nudný. V jednom turistickém průvodci stojí: „Pozor, na Sicílii je všechno jinak!“ Pro běžného turistu na ostrově, jehož prvními obyvateli byli Elymové, Sikanové a Sikulové (ti dali Sicílii jméno), je to nic neříkající věta. Při delším pobytu ale člověk zjistí, že nic nevystihuje toto území lépe. Ne že by v Syrakusách kdysi neběhal po ulicích nahý Archimédes, v Piazza Armerina nebyly zbytky římské Villa del Casale a v ní sál s deseti tančícími dívkami v bikinách nebo se kousek od Palerma nenacházel jeden z největších skvostů Sicílie klášter Montreale. Kouzlo té věty spočívá v něčem jiném. Na Sicílii mají věci, události a lidé jiný řád, jiný chronometr, jiná měřítka. Autobusy nejezdí, kdy a kudy mají, cesty vedou jinam, počasí se vzpírá zeměpisné šířce, o mafii se jen šeptá, přestože vše, co člověk vidí, je jí nějak poznamenáno. Lidé jsou pracovití, i když se o nich v Čechách tvrdí opak.
Chtěl jsem vidět světoznámý průvod obřích soch a piet, jenž se každoročně koná o Velikonocích v městě Caltanissetta. Alfonso, u kterého jsem bydlel, mě tam poslal o den později. Aby mi vynahradil zklamání, doporučil mi, abych se jel podívat na podobné procesí do vesnice Cattolica Eraklea, v níž měl jeden ze svých tří domů. Žádné procesí tam nebylo. Pro Středoevropana to jsou traumatizující situace, které však mají jeden pozitivní účinek. Když si na ně zvykne, stává se svobodnějším. Nic pro něj není důležité tak, jak se zdá. Ostrov tam bude stát další tisíce roků, stejně jako jeho obyvatelé budou pěstovat pomeranče, vinnou révu a olivy. A že se někde v horách nekonalo velikonoční procesí…?
