TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER
Tak tady je zima jako v klášteře, pomyslel jsem si, když jsem z jasného dne vešel do studené temnoty broumovského Benediktinského opatství sv. Václava. Kolega fotograf dotáhl poslední cigaretu a nasál chladivou vůni barokního zdiva. Oči přivykají šeru, uši tichu. Broumovský klášter je opuštěný už desítky let. Naposledy tu nedobrovolně trávily dlouhé smutné roky řeholnice z různých koutů republiky, které tu v 50. letech minulého století internovali komunisté. Kdyby tenkrát zdejší estébáci věděli, že mají nadosah jednu z nejvzácnějších českých církevních památek, byl by její osud nejspíš zpečetěn…
Našich pár prvních kroků v opuštěném klášteře následuje udivený povzdech: „Jež…kovy voči!“ Premiérová setkání návštěvníků s klášterním kostelem sv. Vojtěcha bývají emotivní, v mém případě to bylo až dojemné. Při pohledu na překrásnou a velkorysou hlavní loď kostela ve stylu italského baroka jsem na několik vteřin ztratil řeč. Probraly mě až slova Přemysla Sochora, správce kláštera a našeho průvodce: „Tak támhle jsme ji našli. Byla složená nad kaplí svatého Kříže za tím zlaceným štukovým věncem s nápisem Sancta Sindon.“ Co? No přeci kopie Svatého plátna turínského, do kterého mělo být zahaleno tělo Ježíše Krista krátce po sejmutí z kříže. Jde navíc o jednu z nejzachovalejších a nejzdařilejších kopií na světě.
POKLAD HADR
V roce 1999 byl tehdy dvacetiletý Přemysl Sochor v broumovském klášteře na náhradní vojenské službě a tajemství nápisu Sancta Sindon mu nedalo spát. Sindon je totiž terminus technicus pro slavné Turínské plátno. Zpoza štukového věnce nad kaplí navíc vyčnívala zašlá skříňka, o níž nedokázali říci nic bližšího ani pamětníci, ani archivy. „Tak jsem se rozhodl, že se do ní podívám,“ přibližuje okolnosti úžasného nálezu Přemysl Sochor. Žádní historici, žádní novináři, jen mladý civilkář a starý pan vikář Norbert Josef Zeman. „Byli jsme zvědaví, co tam je. Tušili jsme, že by tam mohlo být něco, co se týká Turínského plátna, třeba nitka z originálu. Přelezli jsme zábradlí, schránka byla ukotvená na jednoduché skobě, takže se dala snadno vytáhnout. Byla pokrytá vrstvou prachu. Otevřeli jsme ji a – uvnitř jsme našli složený hadr.“ Z nálezu byli zklamaní jen do chvíle, než „hadr“ rozbalili. „Světlo z oken dopadalo přímo na plátno a vykreslilo na něm obrys postavy. Uprostřed byla zašitá autentika a pan vikář, který umí dobře latinsky, vydechl, že jde o kopii Turínského plátna. To už jsme věděli, že jsme objevili něco neobyčejného,“ vzpomíná Přemysl Sochor.
Autentika je církevní průvodní listina, která prokazuje pravost relikvie. Z této bylo patrné, že broumovská kopie Turínského plátna pochází z roku 1651 a že byla darována Matouši Ferdinandu Sobkovi z Bilenberka, tehdejšímu opatovi u sv. Mikuláše v Praze a členu komunity benediktinů v Broumově. Autentika nesla podpis turínského arcibiskupa Julia Cesara Bergirii a uváděla osoby, které měly plátno do Čech dopravit. Krom toho listina potvrzuje, že obě plátna, tedy turínský originál i jeho kopie, byla k sobě slavnostně dotýkána a zmiňuje hodnostáře, kteří se obřadu účastnili. Přímo na broumovském plátně pak upoutá pohled výrazný nápis Extractum ab originali, tedy Vytaženo z originálu. O pravosti kopie tedy nemůže být pochyb.
STOPY PO STŘÍBRU
Na celém světě je asi čtyřicítka kopií Turínského plátna, některé jsou zdařilé, jiné dost nepovedené. Ta broumovská patří k těm nejvyvedenějším. Krom toho je jedinou kopií turínského plátna ve střední Evropě. „Výjimečnost této kopie je dána tím, že umělec, který ji tvořil, byl velmi zručný. Některé kopie totiž vypadají velmi primitivně, asi jako kdybychom na látku obtiskli bramboru. Toto plátno je ale opravdu propracované a velmi se blíží originálu,“ říká Přemysl Sochor. Neznámý umělec namaloval otisk mužské postavy čtyřmi odstíny přírodní hnědé barvy a na první pohled je patrné, že se nejednalo o žádnou uspěchanou práci. Na plátnu jsou sice zřetelné tahy štětcem, ale práce je provedena neuvěřitelně citlivě, přechody mezi jednotlivými odstíny jsou velmi jemné a celá malba působí kompaktně. Stejně jako v případě originálu bylo podkladem pro broumovskou kopii lněné plátno, rozdíl byl ale ve způsobu tkaní. Zatímco Turínské plátno je utkáno metodou šupinový kepr (tři vlákna ku jednomu), který se používal v období kolem počátku našeho letopočtu, tak broumovskou kopii utkali klasickou vazbou osnova – útek (jedna k jedné).
Obě plátna mají společné také stopy po velkém požáru ve francouzském městě Chambéry, ačkoliv to broumovské ve Francii nikdy nebylo. Svaté plátno turínské bylo ale v 16. století uloženo ve stříbrné schránce v kostele v Chambéry, který 4. prosince 1532 zachvátil oheň. Schránka se žárem začala tavit a kapající stříbro propálilo Turínské plátno na několika místech. Relikvii se podařilo na poslední chvíli zachránit, byla ovšem nevratně poškozena. Protože bylo plátno složené, tak na něm roztavené stříbro vytvořilo symetrické díry. Sestry klarisky v roce 1534 propálená místa podšily a na tyto záplaty pak hnědou barvou doplnily chybějící otisk postavy. Je tedy logické, že událost v Chambéry se musela projevit i na broumovském plátně z roku 1651. To, co je na originálu propálené a vyspravené, objevuje se i na kopii ve formě skvrn. Dávnému zhotoviteli kopie tedy nešlo jen o údajný otisk Ježíšova těla, ale o plátno jako takové.
POD VRSTVOU PRACHU
Jak je ale možné, že se o takto vyvedené kopii jedné z nejcennějších církevních památek tak dlouho nevědělo? Vždyť do Čech musela doputovat krátce po svém vyhotovení v roce 1651, tedy před „pouhými“ třemi sty šedesáti lety. Při barokní přestavbě broumovského klášterního kostela se navíc muselo počítat s tím, že zde bude schránka s plátnem uložena – odpovídá tomu celá štukatérská kompozice nad kaplí sv. Kříže i sám nápis Sancta Sindon. A že by si za celou tu dobu viditelně umístěné schránky nikdy nevšiml? „Určitě ji někdo otvíral před námi, ale buď nevěděl, o co jde, nebo jakou to má cenu. Protože když se plátno nerozbalí, tak opravdu zůstává jen kusem složeného hadru,“ vysvětluje Přemysl Sochor. Na schránku navíc celá staletí dopadal prach, takže ač její čelní stranu tvoří skleněná deska, nebylo skrze ni vidět dovnitř.
O broumovském plátnu mlčí i dobové prameny. „Existuje sice seznam barokních relikvií, ale broumovská kopie v něm kupodivu chybí; patrně kvůli tomu, že plátno bylo soukromým majetkem Matouše Sobka z Bilenberka, který je klášteru daroval později,“ domnívá se správce broumovského opatství. Když pak vyšla existence kopie najevo, strhl se poprask. „Podrželi jsme exkluzivitu České televizi, která hned přijela udělat reportáž. Když ji odvysílala, seděli jsme jen u telefonu a vyřizovali jeden hovor za druhým,“ říká Přemysl Sochor.
Do Broumova se začali sjíždět badatelé z celé Evropy. Shodli se na tom, že kopie je autentická a velmi zdařilá. „Překvapivé bylo také to, že se plátno dochovalo ve velmi dobrém stavu, ačkoliv bylo v obyčejné dřevěné schránce. Domnívám se, že díky tomu, že bylo tak dlouho ve výšce, kde nebylo vystaveno působení světla a vlhkosti,“ ukazuje Přemysl Sochor na ozdobný štukový rámec ve dvanáctimetrové výšce, kde plátno nalezl. Vědce ale broumovská kopie zajímala i z jiného důvodu – každá taková památka by totiž mohla pomoci odhalit dosud nevysvětlené tajemství turínského originálu. Je otisk postavy na Svatém plátnu dílem falzifikátora? O malbu se rozhodně nejedná, tak jak by otisk vytvořil? „Broumovská kopie podle mě jasně ukazuje, že nikdo nebyl schopen vytvořit Turínské plátno ručně. A zdá se, že by to nikdo nedokázal ani dnes,“ shrnuje své poznatky Dr. Leo Bazant-Hegemark, který v Broumově kopii studoval v roce 1999.
ČEKÁNÍ NA DOTACI
V současnosti vévodí broumovské plátno místnímu refektáři, čili klášterní jídelně. Zabírá téměř celou zadní stěnu místnosti a společnost mu dělá sbírka nádherných barokních ornátů. Tím nejvzácnějším je liturgické roucho samotného Matouše Sobka z Bilenberka, vykládané českými granáty. V porovnání s bohatě zdobenými ornáty ale působí plátno poněkud zakřiknutě. Je natažené v obyčejné dřevěné vitríně, zezadu ho prosvěcují zářivky. „Plánujeme ale úplně novou expozici, tato je od roku 2000 provizorní. Zpracováváme projekt k Evropské unii, takže bude záležet na tom, jestli bude schválen a dostaneme na rekonstrukci peníze,“ podotýká Přemysl Sochor s tím, že se chystá i vyčištění textilu a zakonzervování celého plátna.
Už letos se ale zrestaurování dočkají Sobkovy pohřební punčocháče a podrážky z pohřebních bot. Ostatky prvního majitele broumovského plátna totiž mají za sebou také zajímavý příběh. Matouš Ferdinand Sobek z Bilenberka zemřel v roce 1675 a celá staletí odpočíval v hrobce v broumovském klášterním kostele sv. Vojtěcha. V roce 1940 se ale v prostorách krypty instalovalo horkovzdušné topení a všechny ostatky byly přeneseny. Tato technická novinka ale kostelu přinesla více škody než užitku. Stěny, fresky i obrazy se začaly potit, proto se topení opět odstranilo. Jenomže Sobkovy ostatky se už nenašly. Teprve v roce 1994 se nalezly kosterní pozůstatky, které by mohly této významné církevní osobnosti patřit. Identifikace se ujal paleoantropolog Emanuel Vlček, prokázal jejich pravost, a za přítomnosti arcibiskupa Miloslava Vlka byly ostatky opět uloženy k odpočinku, tentokrát však nikoliv ve zničené kryptě, ale v sarkofágu nad ní, v kapli sv. Rodiny. „Jen mě mrzí, že tenkrát nebyl k sehnání červený mramor, ze kterého je udělána původní vrchní deska s figurální výzdobou. Na stěny sarkofágu jsme proto museli použít žulu,“ říká Přemysl Sochor.
PÁLENÍ NÁBYTKU
Klášterní brány se návštěvníkům opět otevírají v dubnu. Za replikou Turínského plátna sem přijíždějí tisíce návštěvníků nejen z Česka, ale i z nedalekého Polska a Německa. Přitom stačilo opravdu málo a Broumov mohl o svůj unikát nadobro přijít. Stačilo třeba, aby nějaký estébák, který hlídal internované řeholnice, schránku s plátnem otevřel a prozkoumal. „Komunisté by mohli plátno zničit. Stejně jako zničili třeba zdejší nábytek. Nejenže ho rozprodávali, to by bylo to nejmenší zlo. Oni ho ale i pálili,“ podivuje se správce kláštera stále ještě nedávnému barbarství.
Dlužno dodat, že kopie Svatého plátna není jediným lákadlem broumovského opatství. Výjimečný je už samotný kostel sv. Vojtěcha, který v kapli sv. Rodiny uchovává holenní kost sv. Prokopa, jejíž autenticitu potvrdil profesor Emanuel Vlček. V depozitáři kláštera je pak uložen bohatě zdobený barokní relikviář s ostatkem svatého kříže, na němž zemřel Ježíš Kristus. Pozornosti návštěvníků neunikne ani sbírka gotických madon a hlavně třicet čtyři mumií vambereckých měšťanů a duchovních. Ty zde našly útočiště poté, co se krypta vambereckého kostela sv. Prokopa začala zatápět odpadní vodou v důsledku nepovedených výkopových prací. Mumie z 18. století leží v broumovském klášterním sklepení v otevřených rakvích už jedenáctým rokem.
Vycházíme z kláštera, venku je o několik hodin více a kolega si v poledním slunci zapaluje cigaretu. Bavíme se o tom, že by člověk potřeboval ještě nejméně další tři hodiny k tomu, aby se dostal klášteru aspoň trochu pod kůži. Obrovský komplex je sice plný prázdných chodeb a tichých cel, ale památky, které přečkaly éru komunismu, stojí za to. A v uších mi pořád zní odpověď Přemysla Sochora na otázku, zda může klášter vydat ještě nějaké zajímavé tajemství. „Určitě,“ řekl stručně.
