NAPSAL: RADEK VÁŇA
Federální stát Pandžáb byl snad nejvíce z celé Indie zasažen násilnostmi provázejícími masové přesuny obyvatelstva po rozdělení země. Tady, jen několik kilometrů od hranic nově vzniklého Pákistánu, se střetávali Hindové prchající z islámských území s muslimy odsunutými z Indie. Paňdžáb zůstal vydrancován a v troskách – kdo mohl, prchal. Sikhové, příslušníci třetí největší náboženské menšiny v Indii, svá tradiční území opustit odmítli. Po padesáti letech dnes díky pragmatickému přístupu k životu a na indické poměry neobvyklé kázni a pracovitosti činí příjem sikhsk ého obyvatelstva dvojnásobek celoindického průměru a stát Pandžáb patří k nejv íce prosperujícím oblastem země.
Sikhové jsou asi nejviditelnějším náboženským hnutím v Indii. Aby se navzájem poznali, všichni muži nosí neholený plnovous a nikdy nestříhané vlasy si váží do mohutného turbanu. Díky sílícímu náboženskému útisku se v 16. století hnutí militarizovalo a součástí oděvu se stal meč a krátké kalhoty umožňující volný pohyb – Sikh musí být vždy připraven k boji. Vousatí, v turbanu a díky své tělesné konstituci většinou vyční- vající z řady, Sikhové jsou kdekoli v Indii nepřehlédnutelní. Nepřehlédnutelní jsou však i v jiném slova smyslu. V 80. letech začalo řádění sikhských extrémistů – tehdy obsadili hlavní svatyni hnutí, Zlatý chrám v Amritsaru, a vážně formulovanými argumenty se dožadovali větší politické autonomie. Armáda sice vzpouru krvavě potlačila, ale indická premiérka Indíra Gandhiová byla zanedlouho poté zavražděna dvěma Sikhy ze své osobní ochranky. K občasným násilnostem dochází dodnes. Není divu, že světová veřejnost na sikhský Padnžáb většinou pohlíží jako na území zmítané teroristy a šílenými extrémisty. V Amritsaru se též odehrála jedna z nejtragičtějších událostí indického boje za nezávislost – v roce 1919 zde britská armáda zah ájila palbu do bezbranných civilistů a v nesmyslném masakru zahynulo na dva tisíce lidí. Tvrdohlavost, ješitný nacionalismus a nezkrotná hrdost z každého Sikha vyzařuje na první pohled. Poněkud paradoxně však sikhské náboženství charakterizuje především pohostinnost, laskavost a ochota vůči druhým. Za drsným pohledem a nepřístupným zevnějškem zdejších lidí se totiž většinou skrývá teplé a laskavé lidství. O každého návštěvníka Zlatého chrámu je skvěle postaráno – zdarma dostane nocleh, jídlo a navrch pořádnou porci upřímného úsměvu. Na rozdíl od hinduistick ých svatyní, Zlatý chrám je otevřen všem, bezvěrce nevyjímaje. Z pohádkově krásného chrámu, jehož kopuli údajně pokrývá na sto kilogramů ryzího zlata, se po celý den line uklidňující hudba. Muzikanti ustávají jen pro chvíle modliteb. Lidé po celý den přinášejí sladkosti, peníze, ozdobné látky – anebo, stejně jako já, jen tak posedávají a nechají se unášet harmoniemi nadpozemských tónů. V Indii obvyklý nepořádek, hašteření, strkání, halekání a všeobecn ý chaos zůstává za branami starého města. Sikhové se jen tak z míry vyvést nenechají. Dokonce i rozdávání jídla poutníkům probíhá organizované a v klidu. V hale velikosti basketbalového hřiště sedí na zemi v hustě narovnaných řadách desítky pestrobarevně oděných strávníků. Mezi nimi je jen právě tolik místa, aby se tudy mohli protáhnout zřízenci, kteří mohutnými naběračkami z kovových kýblů doplňují misky. Menu je každý den stejné – podává se dhal a čapati, tedy kořeněná čočková kaše s chlebovými plackami. Do spokojeného mlaskání zaznívá „šukurija“, děkuji. V duších poutníků a místních obyvatel jako by se usadil klid jezerního chrámu. Zeptám-li se však, čím to je, že se v Paňdžábu žije lehčeji než jinde v Indii, odpovídají mi – „Protože jsme Sikhové.“ A zavr čí to takovým způsobem, že nemám odvahu o tom dále diskutovat.
