TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT
V bílém plátně zabalené lidské tělo nakládají zřízenci do ambulance. Na krátký okamžik jsem ho spatřil. Byl to mladý muž. První obrázek po přechodu hraničního terminálu Erez na severu Gazy mi mnoho odvahy nedodal.
Jsi blázen, že tam jedeš. Koleduješ si o pořádné problémy,“ vybavují se mi slova kolegyně Rity. Možná mluví pravdu. Původně na území pásma Gazy sídlil nesemitský národ Pelištejců (v češtině známý jako Filištíni), který sem přišel pravděpodobně z Kréty a vytvořil spojenecký svaz pěti městských států – Gaza, Ašdod, Aškelon, Gat a Ekron. V roce 1517 bylo toto území dobyto a zabráno Osmanskou říší a té patřilo až do 1. světové války. V té době sem přichází islám a v 19. století zde kulturně dominuje Egypt. Po dobytí Gazy Brity 1917 ji až do nepokojů v Palestině 1926 osidlují izraelští Židé. V současnosti je Pásmo Gazy, kde společně žijí muslimové i Židé, pod kontrolou palestinsko islámistické strany Hamás, která v roce 2007 vyhrála volby. Má uzavřenou hranici s Egyptem a Izrael kontroluje jeho vzdušný prostor i přístup k moři. Po byrokratickém boji s celními úředníky pokračuji taxíkem hlouběji do blokádou sužovaného území. Pásmo Gazy s jeho hlavním městem Gaza se skoro půl milionem obyvatel mě uvítalo typickým zápachem a špínou. V taxíku projíždím kempem na cestě k domu mého průvodce.
Prach, polorozbořené domy, nástavby z vlnitého plechu a prken. Všude se válejí odpadky (což je spíše nutné připsat na konto nepořádnosti místních Arabů než samotné blokádě) a mezi nimi pobíhají bosé děti. „Vítej v mém domě, teď je tvým a chovej se tu jako doma,“ s pozváním dovnitř a polibkem na tvář mě vítá Omar. Zvenku neomítnutý šedivý dům s oprýskanou vstupní branou, se však vnitřním vybavením podobá nádherně barevnému paláci. Možná ne tak velkému, ale jistě bohatě zařízenému. Krásně zdobené koberce, drahý nábytek či nejnovější elektronika jsou zde samozřejmostí. Malinko v šoku z kontrastu s venkovní chudobou usedám k pozdnímu obědu. Podle domácí tradice řádně zahalené Omarovy sestry servírují maglúbe (maso s rýží a zeleninou), hummusem a arabským chlebem. Přichází večer a slunce již pomalu zapadá, ale v ulicích uprchlického tábora život neustává. Obchody jsou neustále otevřeny, v malých dílnách je stále rušno a děti si pořád hrají v prachu a blátě.
NÁVŠTĚVA U HAMÁSU
Na druhý den bloumám po ulicích a pozoruji desítky starých automobilů různých značek. Jejich řidiče spojuje touha odvézt každého co nejrychleji, kam potřebuje. Na svých dveřích sice nesou majestátní nápis taxi, ale jedná se spíše o hromadnou dopravu „palestinského typu“. Za šekel se dá jezdit všude ve vnitřním městě. Jedno z nich zastavuje a sveze nás až na ministerstvo vnitra. Projíždíme okolo prostranství, kde pracují buldozery a na mnoha místech jsou vidět zbytky ohořelých staveb. „Tady bylo několik vládních budov předtím, než je Izraelci vybombardovali. Většina z nich byla postavena z různých dotací a příspěvků Evropské unie i dalších organizací,“ informuje mě Omar. Budova ministerstva je ještě stále ve výstavbě. Zamračení muži v černých uniformách nás po kontrole totožnosti pouštějí dovnitř. Moje první opravdové setkání s Hamásem mě naplňuje nervózním pocitem strachu a nejistoty. Vybavuje se mi i vzpomínka na Itala Vittoria Arrigoni, silně propalestinského aktivisty, kterého před pár měsíci místní militanti oběsili ve sklepě. Procházíme řadou kanceláří a až po několika minutách konečně nalézáme tu pravou místnost. Omar pozdraví za nás oba a hned se pustí do vysvětlování. Arabštině příliš nerozumím a jediné slovo, jehož význam znám a neustále se opakuje, je „novinář“. Chvílemi bouřlivá debata, chvílemi však jen takové přátelské povídání se přede mnou rozvíjí již skoro hodinu, když se ozve jeden z přísedících mužů: „Mluvíte francouzsky nebo anglicky?“ Chvíli váhá, ale pak se začíná vyptávat na řadu otázek. Omar malinko znervózní a s ním i já. Nejsem si úplně jistý, co jim řekl, jestli nezpanikařil a někde nezalhal. To by mohlo špatně dopadnou pro nás oba.
VTIPÁLCI
„Chci přičichnout malinko k okupaci, blokádě a vašemu jídlu,“ snažím se lehce žertovat. Rozhovor se ubírá správným směrem, ovšem jen do chvíle, kdy se dostáváme k politice. Lehké narážky a stěžování si na lokální problémy nahradí přímé otázky. „Co si myslíš o bin Ládinovi,“ zeptá se mě Abdullah, nejmladší úředník, který se jako jediný představil. Nyní se již opravdu ocitám na tenkém ledě. Mozek pracuje na plné obrátky a já se snažím nedat jednoznačnou odpověď, ale přesto ze sebe vypotit něco smysluplného. „Mohli bychom ho nechat kleknout s pistolí u hlavy před vlajkou a dát mu přečíst nějaké prohlášení,“ řekne jakoby nic vážným hlasem muž mluvící plynně anglicky, „tedy pokud chce pas zpátky.“ Najednou se do místnosti vkrade napjaté ticho. Omar znatelně pobledl a ostatní se mi dívají přímo do očí. Podobná videa jsem již viděl a nekončí moc optimisticky. Přemýšlím, co nyní, náhradní plány typu utíkej, dokud tě někde netrefí, mi nepřipadají zrovna moc chytré. Mozek zběsile pracuje a hledá nějaké slovní řešení, když se všichni z úředníků rozevřou smíchy. „Neboj, my nejsme žádní teroristé, my jsme přece Hamás,“ řekne jeden z nich na vysvětlenou a poplácá mě po zádech. Pěkný vtip. Jestli jich dnes bude ještě několik, tak jsem za dva dny šedivý.
RYBÁŘOVA MODLITBA
Později odpoledne se před námi otevře brána místního přístavu. Prostoru vévodí pomník věnovaný devíti mrtvým tureckým občanům, kteří zemřeli před rokem na palubě lodi Mavi Marama při pokusu proniknout do Gazy. Zelený, nakrátko sestřižený trávník se stříbrně třpytícím monumentem působí dost kosmicky a celkem i nevkusně v kontrastu šedi a rozbitých lodí. Rybáři opravují své sítě, usrkávají čaj a klábosí. Přisedám si a díky Omarově tlumočení se dozvídám více o námořní blokádě. „Ryby jsou daleko a my za nimi nemůžeme. Izraelci nás zastavují a posílají zpět. To se pak těžko rybaří,“ říká jeden z mužů. Loučím se s Omarem a jdu se jen tak projít po pláži. Nebýt všudypřítomných odpadků, dal by se pozdní večer řádně vychutnat a opláchnout si nohy ve vlažné vodě. „Hej, odkud jsi,“ ozve se z plátěného přístřešku na okraji pláže. Pod plachtou sedí několik mužů a ve chvíli, když vstoupím, hovor utichne. Dostanu čaj i cigaretu a čekám, kdo se začne první ptát. Muž sedící vedle mě, Abu Said, mluví lámanou angličtinou a překládá pro ostatní. Poslouchám mnoho stížností na izraelskou blokádu a židovský stát jako takový. Po několika minutách se však hovor více stočí k obyčejnému životu, rodině a přátelům. „Všichni lidé jsou výtvorem boha, takže jsou si všichni rovni,“ tlumočí Abu Said, „nám je jedno, kdo jsi, pokud jsi dobrý člověk,“ pokračuje a nalévá mi další sklenici čaje. Slunce už zapadá, když se ozve hlas muezzina zvoucího k modlitbě. Zvedám se k odchodu, ale Abu Said mě zadrží a řekne, abych zůstal. Potichu tedy sedím na kobercích a pozoruji, jak si muži připravují „mešitu pod širým nebem“, přímo na pláži. Ve zpěvu koránu je něco magického, hlas zpěváka se nese nad pískem a spojuje se s hukotem moře.
VĚZNĚM V GAZE
S myšlenkou na návrat kráčím dlouhým hraničním tunelem z pletiva. Otevřou se těžké automatické železné dveře a vpustí mě společně s malou skupinkou humanitárních pracovníků do prostor terminálů. Ty byly první. Následovaly ještě dvoje, než se objevil pás k rentgenu. Rozsvěcí se zelená dioda na skleněných dveřích a já jsem vpuštěn do skeneru. S rukama nad hlavou nechám jeho ramena obkroužit moje tělo, čekám na povel a postupuji do dalšího levelu. Neúspěšně. Něco se pokazilo, a proto musím zpět. Prohledání mého batohu a osobních věcí trvá mnohem déle, než bych čekal. Po chvíli mi vše přišlo po kouskách rozbalené a zkontrolované. Věci balím zpět a jdu k posledním dveřím. Za nimi je již Izrael. „Mohl byste si na chvíli sednout a počkat, prosím,“ říká s úsměvem půvabná slečna přes bezpečnostní sklo. Nic nenamítám. Po půl hodině, kdy prostorem prošlo již několik lidí, znejistím. Za dalších dvacet minut se objeví člen ochranky s puškou přes rameno a vrátí mi pas. „Musíte opustit hraniční přechod,“ říká mi. To je přesně to, co chci, honí se mi hlavou. Jenže tento muž mě vede ke vstupu do Gazy. „Počkejte, ale já nemohu zpátky, chci do Izraele,“ snažím se rychle přemýšlet, ale moc mi to nejde. „Byl jste zamítnut, musíte odejít,“ opakuje neustále. „Ale proč? Mám všechna povolení, tak co je špatně?“ dotírám dalšími otázkami. Celkem nevybíravě do mě strčí: „To vám nemohu říct, musíte odejít, a to hned.“ Dožaduji se informací o tom, co se děje, či kam zavolat, ale nic. Všichni jsou jako hluší. Železné dveře se za mnou zabouchly a já byl zpět v Gaze. Následujících pět dní vyplnily telefonní hovory, návštěvy ministerstva vnitra, emaily a další pochůzky. Po pětidenním byrokratickém boji a za neuvěřitelně vydatné pomoci české ambasády v Tel Avivu se mi podařilo projít zpět do Izraele, a pak se vrátit do Čech. „Víš, Izraelci nechtějí, aby Gazu někdo viděl, a tak když mohou, dělají problémy,“ uzavřel můj příběh Terry, švédský novinář na volné noze.
