Do každého města se jezdí za něčím jiným – Paříž přitahuje uměním a módou, v Antverpách se nakupují diamanty, Rio a Benátky lákají svými karnevaly. Singapur nabízí pohled na asijský div světa v oblasti čistoty, minimální kriminality a supermoderní architektury zasazené do tropů. K tomu se přidává nákupní ráj umožněný zónou volného obchodu, ze strany turistických organizací představovaný heslem: Nakupuj až do padnutí!
 Zrestaurované staré čínské sklady na břehu řeky Singapur. tato původní architektura vypadá titěrně ve srovnání se 180 pater vysokými mrakodrapy. |
NAKUPUJ, AŽ PADNEŠ!
Stojíme před pečlivě zrestaurovanými domy čínských obchodníků z 19. století. Ještě před padesáti lety tvořily podobné budovy velkou část singapurské zástavby, ale po osamostatnění města v roce 1965 začal nebývalý stavební boom a většina jednopatrových domů musela ustoupit věžovým “panelákům” a mrakodrapům. V mrakodrapech se usídlili podnikatelé a úřady, do věžáků se přestěhovali obyvatelé zbouraných domů.
Naštěstí si představitelé města zavčas uvědomili, že staré domy se dají využít i jinak než na bourání: např. z budovy hlavní pošty se stal hotel a tunel, kterým se pod silnicí přivážela pošta z přístavu do hlavní budovy, slouží dnes hotelovým hostům jako podchod pod dálnicí k restauraci na břehu moře. I bývalá policejní zbrojnice se měla zbourat – nakonec ji zabralo ministerstvo. (Je 19. 9. 2001 a naše společnice se směje: “Žádné firmě se nechtělo pustit do bourání pevné železobetonové budovy, asi jsme si měli objednat letadlo.”)
Vlna rekonstruování se přehnala i přes část původních jednopatrových domů v Čínské, Arabské a Indické čtvrti, i když nebylo nijak jednoduché dát bývalým skladům a obchodům nový kabát s moderní vložkou. Šířka většiny domů nepřesahuje tři a půl metru, protože domovní daň se platila pouze z jejich šíře. Zz délky se neplatilo, a tak se některé domy protáhly až na 25 metrů. Nájmy v krásně barevně provedených, téměř jako nových domech jsou ale příliš vysoké na to, aby v nich lidé zůstali žít. Odstěhovali se do okolních věžáků (většina Singapurců dává přednost koupi bytu před jeho nájmem, 4 + 1 stojí v průměru 400 000 singapurských dolarů, tj. asi osm milionů našich korun).
V prvních patrech bývalých skladů jsou kanceláře a jejich přízemí zabírají restaurace nebo obchody, z nichž některé stále navozují atmosféru Orientu: indické obchody s kořením, arabské krámky s lehkými, zlatem vyšívanými látkami pro exotické princezny, zlatnictví ve čtvrti známé jako Little India přetékající nádherně tepaným zbožím nebo čínské tradiční “lékárny”.
Jak se hadi a ještěrky v lihu srovnávají s moderním, až hygienicky sterilně čistým Singapurem? “Když jsme nemocní, jdeme napřed k doktorovi, aby nám napsal potvrzení o nemoci pro pojišťovnu a zaměstnavatele, a pak si vaříme podle starých receptur čaje a užíváme tradiční medicínu,” tak je nám bez váhání objasněna existence dědků a babek kořenářek v supermoderním městě.
Hlavní nákupní šílenství propuká na Orchard Road, několikakilometrové výstavní třídě lemované přehlídkou mnohapatrových nákupních komplexů, kde vedle superluxusních obchodů překvapivě existují i levné krámy. Najdou se dokonce i typické “blešárny”, zatímco jinou přehlídku drahých obchodů nabízejí arkády přepychového koloniálního hotelu Raffles. Jedinou záchranou pro nakupujícího je to, že jako ve většině jižních států i tady jsou obchody s jednotlivým zbožím soustředěny blízko sebe.
Kouzlo exotického smlouvání se rozjíždí naplno – stačí jen nahlédnout dovnitř, a jeden z mnoha prodavačů v bílé košili a kravatě se rozjíždí: “1400 dolarů… Je to moc? 1200!… Když koupíte dnes do tří odpoledne, jen 1085! A ještě vám přidám tenhle kufřík. Vemte si navštívenku a určitě dnes do tří přijďte.” Projdeme pět deset obchodů: video, fototechnika, počítače a další opravdu vycházejí o 20-30 % levněji než doma. “Panebože, ve kterém obchodě nabízeli nejlevnější dalekohled, pamatuješ se?” Poznáváme na vlastní kůži, co znamená slogan Shop till you drop! – Nakupuj, až padneš!
 Bývalá policejní zbrojnice se měla původně zbourat a stejný osud hrozil i mnoha jiným koloniálním budovám. naštěstí dali představitelé města přednost rekonstrukci před demolicí. |
KONTRASTY
Kontrastů je v Singapuru víc než dost. Původní architektura na břehu řeky Singapur vypadá naprosto titěrně v porovnání se 180 pater vysokými mrakodrapy Finanční čtvrti, které vyrostly těsně za nimi.
U staveniště dvou nových krátkých vlakových smyček, které budou řízeny automaticky a budou jezdit bez řidiče, stojí pouliční hudebník. Kolemjdoucím Číňanům a Indům nabízí k poslechu kytarový doprovod a perfektní češtinou zpívané country. I tenhle současný český Švanda dudák zapadá do kosmopolitního charakteru města.
Zarostlí batůžkáři na Orchard Road míjejí exkluzivní obchodní centra a míří k snad jedinému neudržovanému paneláku v Singapuru na Bencoolen Street, pravděpodobně poslední oáze levného ubytování ve městě, pokud lze takto označit pokojíček bez koupelny a mnohdy i bez okna, za který se platí okolo šesti set našich korun. “Ty tady nechceme,” míní dobře situovaní Singapurci, “ať se ubytují v řádném hotelu. Brzy Bencoolen vyčistíme úplně.”
Podnikaví ubytovávatelé si ale bezpochyby najdou jiný panelák, celý ho koupí, pokoje v jednotlivých bytech zase opatří zámkem, postelí a větrákem, a nová ubytovna bude na světě. Obsadí ji napůl ilegální dělníci ze zahraničí, pokoutní hudebníci a turisté cestující nalevno po světě. Platí se předem, pokud nezaplatíte do 12 hodin, bez omluvy a varování odvrtají zámek. “Jste v Singapuru, koukejte platit včas.”
Mezi skleněnými stěnami se krčí indické a čínské chrámy, často v těsném sousedství s mešitou nebo křesťanským kostelem. Hinduistické jsou vyvedeny v decentních pastelových barvách, o to bizarnější a barvitější je jejich obsah – věřící v nádherných sárí, polonazí temní kněží s bílými a červenými znaky v obličeji a květiny. Bílá jasmínová poupata navlečená do dlouhých girland vydávají omamnou sladkou vůni. U květinového krámku nedaleko vchodu do chrámu vystupuje ze supermoderního modelu Mercedesu upravený Ind v bílé košili a jeho snědá ruka, obtížená zlatými prsteny, plnými hrstmi nabírá do igelitové tašky bílé květy jasmínu. “Singapurští Indové mají ve zvyku kupovat při návratu z práce svým ženám květiny,” informuje nás náš doprovod.
Čínské (taoistické, buddhistické, konfuciánské a jiné) chrámy září barvami, jedním z nejposledněji zrestaurovaných je 123 let starý Chrám předků (Po Chiag Keng Temple) na Magazine Road. Možná že chrámy jsou čínštější než v samotné Číně – “Vždyť si tak připomínáme domov. I když tady žijeme po generace, nezapomněli jsme. Když se v roce 1958 stavěl jeden z prvních obchodních domů na Orchard Road, C. K. Tang, jeho majitel nechal přivézt tašky na střechu až ze své rodné čínské provincie Swatow.”
Převažuje zlatá a červená. Zatímco žlutá je barvou císaře, červená původně zajišťovala ochranu před ďáblem, který kdysi dávno terorizoval obyvatele jedné vesnice. Teprve chytrý náčelník vesničanům poradil obléci se do červené barvy a při příchodu ďábla vyskočit z úkrytu a začít dělat rámus. Rada pomohla, ďábel utekl a od té doby je červená barva symbolem štěstí a bohatství.
I všudypřítomná zeleň je ve skleněno-železobetonové výstavbě nezvyklá. Tady však stačí dát přírodě trochu šanci, a už sama roste. Za několik desetiletí stromy dosáhnou úctyhodných rozměrů, do kterých by v Evropě rostly snad celá staletí. Díky celoročním dešťům a vedru – průměrná teplota se pohybuje kolem 30 stupňů – se jim daří dobře a ani auta a lidé jim ovzduší neznečisťují (auta mají katalyzátory a lidé téměř nekouří). Za džunglí není třeba jezdit daleko – je k vidění v několika parcích, v botanické zahradě a především v pralesní rezervaci Bukit Timah (kromě Singapuru se jedině Rio de Janeiro může pochlubit tím, že má ve městě deštný prales).
 Nákladní přístav je přímo ve městě. objem zboží procházejícího tímto přístavem rostl ročně o 10 % a singapur se stal pátým největším přístavem světa. |
DEZINFIKOVANÍ KOMÁŘI
Čistota nemá, s čím by kontrastovala, protože od 60. let město důsledně provádí sanační program. Od roku 1978 se postupně vyčistily řeky (i když křišťálové nejsou, protože do nich zasahuje příliv), všude jsou odpadkové koše, všude se stále uklízí a o všech úklidových pracích se vedou pravidelné záznamy. Na dveřích na WC v metru visí žádost: “Pokud shledáte stav WC neuspokojivým, prosím, volejte panu XY na mobil číslo… popř. paní AB…” A vedle je v tabulce mezi šestou a jedenáctou dopoledne 11 zápisů o úklidu!
A navíc je zde ono pověstné “zákonem je zakázáno” podložené pokutami. Co přijde, když se zapomenete a hodíte na zem papír? Velmi často nic, ale může se najít někdo, kdo upozorní příslušný úřad (pokud vás úřad sám neuvidí). Pokuta a veřejné úklidové práce. Úklidové práce v oranžové vestě s výrazným nápisem, proč uklízíte. A pak se možná vaše fotografie dostane do novin a ostuda bude veřejná.
Stejně důsledně je hygiena dodržována v restauracích a při prodeji. Zdá se nám, že indickým krámkům s kořením něco chybí – všechno koření totiž bývá balené nebo přikryté. Co kdyby po otevřeném nezakrytém pytli lezl brouk! Asi by se všechno muselo vyhodit.
Všechny restaurace a občerstvení mají viditelně vyvěšený certifikát A, B, C nebo D. Označení “C” znamená ještě přijatelný průměr, “A” dostanou hygienicky bezchybná zařízení. Hotel, který nemá restauraci “A”, mohou jeho majitelé rovnou zavřít. Na druhou stranu Singapurci rádi jedí v restauracích B a C, protože v těch “áčkových” prý jídlo za nic nestojí, neboť hlavní starostí personálu je čistota. “Pokud bychom viděli, že v restauraci přeběhne nějaký hmyz, upozorníme úřad. Pak dostanou pokutu, anebo musí svou provozovnu zavřít,” ujišťují nás obědvající úředníci. Ve venkovních restauračkách však není neobvyklé spatřit šváby. Veškeré maso i nesčetné lákavé kombinace indických, čínských nebo indonéských kuchyní se dají pojídat a ochutnávat bez obav – hrozí pouze vyčerpání financí a vzpoura žaludku z nezvyklých kombinací.
Ještě před sto lety byl Singapur tropickým ostrovem se všemi hygienickými a zdravotními problémy, dnes je v něm všechna voda pitná, a pokud se zde nedopatřením vyskytne komár, určitě bude také dezinfikovaný.
 Čínská čtvrť – v Singapuru to neznamená, že by číňané žili pouze tady. |
SINGAPURŠTÍ ČÍŇANÉ
Stojíme před jedním ze zrestaurovaných skladů a naše přítelkyně Margareta (singapurská Číňanka) nám ukazuje na jeho střechu: “Stavíme je tak, aby voda stékala do základů domu, protože voda tekoucí směrem dovnitř přináší dovnitř zároveň i štěstí.” Namítáme, že se dům podmáčí a spadne. “Ale to přece vůbec nevadí,” zní odzbrojující odpověď. “Štěstí, to je bohatství a bohatství, to jsou peníze. A tak nevadí, že dům spadne, bude přece dost peněz na to, aby se postavil nový.”
I takzvaná Fontána bohatství, největší fontána na světě, se řídí podobnou filozofií. Její voda může stříkat až do výšky třiceti metrů, ale vždy padá směrem dovnitř. Kdo chce absorbovat její energii, musí ji třikrát obejít s pravou rukou ponořenou ve vodě. Úplně nejdokonalejší je obcházet ji od dvou do čtyř odpoledne devět dní po sobě. Chce to jen soustředit se a něco si přát. A co jiného si v Singapuru přát, než peníze? Vždyť se – hlavně ti ze starší generace – přiznávají: “Jsme workoholici a baví nás vydělávat.”
Pracuje se od rána do večera a soboty se teprve postupně odbourávají tak, že se sobotní hodiny přesunou do ostatních dnů. “Jediný problém je v tom, že nějak nemáme čas na to, mít děti. Ženy zůstávají samy, kariéra jim ke štěstí stačí. Vláda začíná uvažovat o odměnách pro rodiny, které budou mít alespoň jedno dítě.” A tak možná Singapurci už brzy přijdou na to, že by si při obcházení zmíněné fontány mohli přát i něco jiného než peníze.
PODZIMNÍ FESTIVAL A MĚSÍČNÍ KOLÁČE
Kosmopolitní charakter města odrážejí i jeho svátky. Křesťanské se střídají s buddhistickými a hinduistickými, chvíli slaví Indové, pak Arabové nebo Číňané. “I proto se v Singapuru špatně drží dieta, stále je co slavit a každý svátek se musí pořádně zajíst,” usmívají se nad plnými talíři obyvatelé města. Jedním ze svátků, které se přímo ohlašují jídlem, je doslova Středopodzimní festival, jedna z nejdůležitějších událostí čínského lunárního kalendáře, protože 15. den osmého měsíce lunárního kalendáře je prý Měsíc nejjasnější a nejkulatější.
Právě tento den se může sejít hrdina Hou Yi se svou milovanou krásnou Chang Er, která žije na Měsíci. Kdysi dávno planulo na obloze deset sluncí, a ta sužovala Zemi svým žárem. Odvážný Hou Yi vyšplhal na nejvyšší horu a devět sluncí z oblohy sestřelil. Za to se mohl oženit s nejkrásnější dívkou na Zemi a navíc získal magické pilulky obsahující elixír nesmrtelnosti. Dál se legendy poněkud různí, jedna vypráví o tom, jak v době nepřítomnosti Hou Yi přepadli zloději dům a Chang Er pilulky v panice a obavách, že by je někdo mohl ukrást, raději spolkla. V té chvíli se přeměnila na světelný paprsek a odletěla na Měsíc. Společnost jí nyní dělá jen králík a právě při úplňku v době podzimního festivalu jsou oba na Měsíci vidět.
Měsíc symbolizují velké grapefruity “pomelo” (20 cm v průměru) a malé kulaté tzv. měsíční koláče mooncake, jejichž původ sahá až do 14. století, někdo mluví dokonce o století devátém. Podle ústně tradované historie trpěl ve 14. století čínský stát pod nadvládou mongolského tyrana. Jeden z vůdců připravované rebelie přišel s nápadem zapéci do malých koláčů lístečky s výzvou k propuknutí povstání o “Středopodzimní noci”. Budoucí povstalci dostali koláče jako dárek, a 15. den osmého měsíce byli mongolští vládci svrženi a dynastie Ming se ujala moci (1368-1644).
Dnes na počátku uvedeného měsíce (v září) zaplavují měsíční koláče obchody. Každý obchodní dům nabízí své speciální koláče podle svých vlastních receptur. Nejsou nijak levné – např. C. K. Tang nabízí balení čtyř koláčků za 36 singapurských dolarů (průměr přibližně 8 cm, na výšku 3 až 5 cm). Lidé si je dávají jako dárky a výrobci se předhánějí v nabídkách. Koláčky jsou z těžkého “mazlavého” těsta, které může mimo jiné obsahovat i pastu z červených fazolí, náplň z lotosových semínek, oříšků nebo sezamových semen. Jako specialita jsou nabízeny koláče plněné durianem, zmrzlinou a dokonce šampaňským. Pro získání zvláštní plnosti chuti jsou přidávána i kachní vejce.
Obřad mooncaků doplňuje slavnost lampionů a (nejen) lampionový průvod. V loňském roce proběhlo oficiální zahájení festivalu 21. září. Odpoledne začaly různé dopravní prostředky svážet účinkující, a i když jsme byli v perfekcionalistickém Singapuru, vše bylo trochu asijsky zmatené. Nikdo nevěděl, kudy přesně průvod půjde, snad jen účinkující, ale ti měli jiné starosti. Možná však, že na to měla vliv i singapurská angličtina ovlivněná směsí místních jazyků, tzv. singlish, které občas nebylo rozumět.
Nakonec jsme našli nejlepší pozorovací místo a čekali, až policie na chvíli zastaví nepřetržitý večerní provoz, aby průvod mohl projít. V čele šlapali malí Číňánci s lampiony, byli roztomilí jako všechny malé děti. Následovali 20metroví draci, se kterými nosiči občas tancovali. S dlouhým látkovým dračím tělem dokázali vytvářet krásné smyčky, ale dlouho nevydrželi, sport není v Singapuru hlavní zábavou a většina tanečníků se proto brzy unavila. Místní královny krásy to měly jednodušší, jako vzpomínku na staré časy je vezly motorizované rikši. Jejich motory spolu s generátory elektrického osvětlení pro několik alegorických vozů vytvořily jediný náznak smogu z kouřících motorů, se kterým jsme se za celý pobyt v Singapuru setkali.
Kromě toho byli mezi 160 účastníky průvodu i nosiči vlajek, muži na chůdách, představení lvího tance apod.
Vrcholem slavnosti (po četných projevech) bylo rozsvícení lampionu štěstí, prý největšího, jaký kdy svět viděl – 9 metrů na výšku a 9 metrů v průměru. Okamžitě se u něj vytvořila dlouhá fronta lidí se záhadnými objemnými taškami. Uvnitř lampionu byly portréty pěti bohů, a kdo věnoval bohovi papírovou maketu svého přání, získal tak naději na jeho splnění (výroba papírových autíček, domečků, jachet apod. je prý docela dobrý obchod). Někdo alespoň prošel vnitřkem lampionu a přál si. Co?
 Tunel dlouhý 83 metrů prochází obřím oceanáriem. |
PODVODNÍ SVĚT
To, že umí nejenom vydělávat peníze, dokazují obyvatelé Singapuru nejen na Podzimním festivalu. Umějí se bavit i jinde. Například na ostrově Sentosa v jeho největší atrakci – obřím akváriu v expozici zvané Podvodní svět – Under Water World. Singapurci milují zkratky, a proto se ujalo označení UWW. Kromě zkratek milují i jejich zkomolené vysvětlování, a tak např. jméno zábavního parku Sentosa mezi sebou anglicky vysvětlují jako “tak drahé, a nic k vidění” (So Expensive Nothing To See Also). S tím ale návštěvník z Evropy určitě nesouhlasí.
Celý komplex UWW nabízí divákům na 5000 ryb (celkem 300 druhů mořských živočichů). Odchovance evropských zoologických zahrad se zdůrazňovanými nápisy “Nedotýkejte se” a “Zákaz krmení” asi nejvíc překvapí velký mělký “dotykový” bazén. V něm plavou malí žraloci, trnuchy, hnědobílé želvy, na jeho dně leží hvězdice a nad bazénkem nápis prosí: “Dotýkejte se, ale nevyndávejte vodní živočichy z vody.” Proč si za vstupné 17 dolarů nepochovat žraločka?
Obří akvárium – oceanárium by bylo i bez ryb obdivuhodným dílem. Jeho stěny tvoří 6 cm silný akrylát, vyrobený v Německu. Oceanárium má podle oficiálních údajů obsah 5 milionů litrů vody a zaplnilo by dva olympijské plavecké bazény. Je naplněno mořskou vodou, která tvoří uzavřený okruh, a na její údržbu se spotřebuje 280 000 kWh elektřiny měsíčně.
Středem oceanária vede 83 metrů dlouhý tunel, ve kterém návštěvníky posunuje pohyblivý chodník. Přitom jim nad hlavou proplouvají nejen žraloci, rejnoci a další ryby, ale i potápěči, kteří je krmí. Obě strany se ale vidí zkresleně, protože silný akrylát podle typu prohnutí mění velikost pozorovaného objektu, nám se ryby zdají o 30 % menší, my rybám zase o 30 % větší.
Nádrž je rozdělena na sekce korálový život a otevřené moře, nejdelší ryba v ní měří ke dvěma a půl metrům a všechny mořské potvůrky dohromady denně sežerou 170 kg potravy. Nehledě na “překlad” názvu ostrova, navštíví UWW ročně na dva miliony návštěvníků (od jeho otevření 13. 5. 1991 zhlédlo expozici na 18 milionů lidí). Dnes expozici doplňuje i laguna u pláže, v níž volně plavou delfíni.
My jsme byli nejvíc zvědaví na “monstrum z hlubin” – budoucí obří chobotnici, kterou jako několik desítek kilogramů těžké mládě představovali před třemi lety ve stejnojmenné expozici. Ukázalo se však, že se jednalo o expozici dočasnou, a tak jsme nemohli vypozorovat, jak “monstrum” za tři roky vyrostlo. Doufejme, že ho vypustili dostatečně daleko od města a že se nezamotalo do kotevních lan ve velkém singapurském přístavu.
