Jeskyně rukou – Cueva de las Manos – leží v odlehlém místě Patagonie. Archeologická lokalita se nachází zhruba v půli dvoudenní jízdy mezi dvěma argentinskými městečky – El Calafate a Perito Moreno. Mezi nimi leží pouze pár zapomenutých farmiček a autobus tudy projíždí jen každý druhý den. K jeskyním se dá sice dostat také pronajatým vozem, ovšem se značnými zajížďkami a prostoji, vůbec nemluvě o tom, kolik to stojí. SKÁLA PLNÁ RUKOU
Napsal a vyfotografoval Martin Mykiska Prostor Patagonie, to jsou kromě okrajového horského pásma And především rozlehlé nehostinné pláně. Nádherný otevřený prostor, kterým se prohání pouze vítr, sem tam osamělá puma, stádečko guanak a v tom nekonečném prostranství jaksi ztracená stáda ovcí nebo krav (území je často rozparcelováno kilometry a kilometry pletiv z ostnatých drátů). Srážek je málo, sporá vegetace roste především ze spodní vody. V zimě zde panují třeskuté mrazy. A přece byla tahle pustina od nepaměti obývána také druhem Homo sapiens, jehož příslušníci nám zanechali své nevyvratitelné stopy – důkazy, že se zde po mnoho tisíc let vyvíjeli a svým způsobem i prospívali.
Roztroušených pravěkých grafik na skalách nebo kamenech se nachází v patagonských pláních celá řada. Ale centrem pravěkých umělců, respektive centrem jejich dávných rituálů, byla právě Cueva de las Manos. Zde jsou tyto stopy koncentrované takovou měrou, že na první pohled na ně se nezapomíná. Jak je všeobecně známo, lidé do Severní i Jižní Ameriky přišli s největší pravděpodobností z Asie přes Beringovu úžinu. Postupně osidlovali oba světadíly a do nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky se dostali asi někdy před dvanácti tisíci lety. V tu dobu byli na vývojové úrovni pravěkých lovců-polokočovníků. Zdejší nehostinné prostředí pak nějakému zásadnějšímu civilizačnímu rozvoji nepřálo. Přesto v jejich několikatisícileté historii rozeznáváme několik vývojových stadií. A v Cueva de las Manos se našly stopy prakticky všech vývojových stupňů. Stáří některých je úctyhodné.
Není tu puma? Rozhodl jsem se kombinovat stopování a pěší túru. Čekala mě tedy cesta nekonečnou plání, kde se téměř nedalo schovat před větrem. A pak jsem zůstal stát překvapením. Přímo pode mnou se otevřela hluboká průrva. Byl už večer, takřka tma, a údolí dole působilo hodně tajemně. Ráno ale dole leželo malebné údolíčko místy přecházející v kaňon. Obě strany lemovala téměř kolmá masivní skaliska. Středem se linula říčka, její okolí bylo příjemně jarně zelené. V údolí jsem vyplašil stádo volně se pasoucích krav. Jak mne zahlédly, prchaly do boční rokliny a zbyl po nich jen obrovský oblak prachu. Jiné krávy mne ale zpovzdálí sledovaly celkem nerušeně. Minul jsem jednu, která tu pošla, a po chvíli ještě další. Snad puma? Pečlivě jsem se začal rozhlížet po skalách, zda mě odněkud nesleduje… Teprve později jsem se dozvěděl, že puma neútočí na krávy, zdechliny měla na svědomí spíše nějaká nemoc nebo mráz… Asi po dvou hodinách se přede mnou údolí prudce stočilo a objevily se velmi vysoké kolmé skály a v jednom úseku i černé díry – převisy a jeskyňky. Cueva je přede mnou. Napravo ale překvapivě stojí nějaké moderní domky, na některých se ještě pracuje. To Argentina investuje do rozvoje turistického ruchu. U vstupu do areálu se také buduje nové informační centrum. Až sem je totiž možné dojet po přístupové silničce – prašné cestě, která vede od hlavní silnice velkým obloukem, tedy mnohem delší trasou, než byla má pěší.
Celý areál s pravěkým skalním uměním je oplocen kvůli ochraně před amatérskými archeology a sběrateli kuriozit. Kolem kreseb vedou pohodlné lávky, návštěvníci si mohou celou asi kilometrovou trasu projít jednak sami, jednak počkat na průvodce, který podává podrobnější výklad. A hlavně – za jeho přítomnosti je možno dostat se do hlavní jeskyně a k přilehlým kresbám až na dosah, jinak jsou tyto prostory od lávky odděleny dalším pletivem.Proč tolik otisků? Nejstarší kresby z jeskyní, které byly obývány již před dvanácti tisíci lety, jsou staré asi devět a půl tisíce let. Jsou to především takzvané negativní otisky rukou a lovecké scény, ve kterých skupiny lidí loví stáda guanak. Tyto otisky rukou vznikaly podobně jako v jiných částech pravěkého světa (Austrálie apod.). Domorodci nasáli namíchanou barvu do úst a přímo (jak to dodnes dělají australští domorodci) nebo trubičkou barvu vyprskli na ruku položenou na skále, takže vznikl její obrys. Pouze ve výjimečných případech jsou na skále také takzvané pozitivní, tedy přímé otisky. V celé lokalitě bylo celkem napočítáno 829 negativních otisků dlaní, někde jsou v celých skupinách, ale na jiných místech lze naopak najít jen malé skupinky či dokonce osamocené otisky. Ruce patřily jak dospělým, tak dětem, často se překrývají. Drtivá většina otištěných rukou je levá, otisků pravých dlaní je pouze jednatřicet. O významu otiskování dlaní na skálu existuje několik teorií. Například se mohlo jednat od udržování kontaktu člověka s matkou zemí. Nebo šlo o součást nějakého magického (léčebného či jiného) rituálu. Dnes můžeme o pravém významu leda spekulovat, později zdejší lidé údolí opustili a místu se zřejmě dokonce vyhýbali. Nicméně před sedmi tisíci lety bylo údolí stále hodně vyhledávané a nastává zde takzvaná doba přeměny kultury patagonských domorodců. Některé otisky pocházejí i z ní. Kresby guanak ale už nejsou spojovány s člověkem, lidské figurky chybí. Naopak se zde objevuje negativní otisk chodidla jihoamerického pštrosa nandu. Vedle červené barvy se na skále objevuje i bílá. Archeologové z odebraných vzorků vegetace a pylů došli k závěru, že v té době tu panovala velká sucha. Zřejmě proto se guanaka stáhla do příznivějších oblastí a pravěcí lovci, toužící, aby se zase vrátila, kreslili v rámci jakési „malované modlitby“ na stěny skal březí samičky. Další zajímavé období nastalo někdy před 4300 lety. Vedle negativních otisků rukou se nově objevují žáby a ještěrky, pštrosi nandu a postavičky s ohnutýma nohama. Je zvýrazňován samičí motiv. K bílé a červené přibývají další barvy jako okrová, purpurová nebo černá.
Poslední odlišný styl v Cueva de las Manos pochází z doby před dvěma a půl tisíci lety. Výtvory z této doby na mnoha místech překrývají kresby starší. Novými prvky jsou geometrické figurky s prsty u rukou, soustředné kruhy, různé čáry kombinované s trojúhelníky a podobně. Je velmi pravděpodobné, že autoři těchto kreseb byli přímými předky současných indiánů kmene Tehuelče. Vytváření nových kreseb v Cueva de las Manos skončilo někdy před tisíci třemi sty lety. Tehuelčové pak už v údolí nikdy nežili ani tam nevstupovali, protože území považovali za Zemi ďáblů.
První novodobá zmínka o jeskyních pochází z knihy At home with the Patagonians anglického cestovatele Georga Chawortha Musterse vydané roku 1871. Kresby pak poprvé zmiňuje italský vědec Clemente Onelli roku 1904. První čtyři fotografie ale pocházejí až z roku 1941 a pořídil je cestovatel a objevitel A. M. Agostini. První vědecká expedice, která rozpoznala význam tohoto archeologického naleziště, se uskutečnila až roku 1950. Roku 1999 bylo místo zařazeno do seznamu světového kulturního dědictví lidstva.Tajemství zůstává Kromě působivého pravěkého umění musí snad každého návštěvníka uchvátit nádherné okolí jeskyní, přilehlá část údolí, lemovaná vysokými skalami. Obzvlášť osvěží pohled na zelené dno s roztroušenými vrbami, topoly a různými keři. Stačí přivřít oči, a člověku se vybavuje tábořiště dávných obyvatel, jejich otrhané chatrče z kůží a ohniště s povalujícími se kostmi… Lovci sem údajně putovali každé léto, údolí používali jako základnu, ze které vyráželi do okolních pamp na lov. Okolní kraj je tak nehostinný, že zřejmě nebylo pro tehdejší lidi těžké přijít na myšlenku, že údolí tu pro ně nachystaly nadpřirozené síly či bytosti. A pak už je jen kousek k tomu, aby se z lokality stalo vyhledávané rituální místo, ve kterém je třeba vyšším silám za takový dar děkovat… Tvůrci dávného umění pochopitelně nezanechali písemné zprávy, a tak se budeme muset spokojit pouze s tím, jak umí archeologie určovat stáří nálezů a možná dávat patagonské nálezy do souvislosti s pravěkým uměním z jiných míst planety, případně – ale s opravdu velkou opatrností – se současnými pozůstatky dávného životního stylu z Austrálie a podobných nepříliš četných lokalit.
