Austrálie je sice světadíl nejmenší, ale rozmanitostí své přírody si s ostatnímirozhodně nezadá. Národní park Bald Rock v Novém Jižním Walesu je plný žulových útvarůzvaných batolity – velkých těles vyvřelých hornin tvarem připomínajících balony.
Batolity vznikají tak, že obrovská množství roztavených hornin nevystoupí až na povrch, a místo toho začnou pomalu chladnout a tuhnout kilometry pod zemským povrchem. Chladnutí probíhá po miliony let a během této doby krystalují tři hlavní druhy žulových minerálů – křemen, slída a živec. Křemen je podobný sklu, barvu žuly určuje směs slídy a živců. Zatímco batolit chladne, pronikají páry a roztoky ostatních minerálů, které nezapadají do krystalové mřížky křemene, slídy ani živců, do okolních hornin. Takové minerály, jako zlato, stříbro, měď, olovo a zinek, pak vyplňují trhliny vzniklé růstem batolitu, a vytvářejí tak žíly či masivní ložiska rud.
Na zemském povrchu, kilometry nad batolitem, mezitím probíhá eroze. Po padesáti či sto milionech let se vrcholek batolitu objeví na povrchu. Tam, kde je zemská kůra vystavena tlakům, kde vznikly zlomy a trhliny, je batolit vyzdvižen na povrch.
Žulová tělesa poměrně snadno zvětrávají, někdy za vzniku kulovitých balvanů. Díky jednotnému krystalovému složení žuly mohou být na některých místech erozí zaobleny celé hory. K typickému rozpadu žul vlivem výkyvů teplot dochází v pouštních oblastech, např. “Devils Barbles” v Severním teritoriu. Zde je patrná tzv. exfoliace, proces, při kterém se z kulovitých balvanů “odlupují” jednotlivé vrstvy podobně jako vrstvy cibule. V žulových oblastech lze také nalézt mnoho skal ve tvaru vln. Zdá se, že zvětrávání tu probíhalo, ještě když byla hornina pod povrchem. Jak voda stéká po svazích kopců, udržuje půdu mokrou i v hloubkách. Vlny se většinou nacházejí na jižních svazích kopců, kde dochází i k menšímu vypařování vody.
Národní park Bald Rock je takových útvarů plný. Nachází se asi 700 kilometrů severně od Sydney. Poslední úsek vede po nezpevněné silnici, lesem, kde každou chvíli přeběhne po cestě klokan. Na konci je parkoviště a tábořiště. Několik set metrů odtud se les rozestoupí a skála, kámen či balvan kilometrového průměru ční nad okolí do výše sta metrů. Mocnost té hmoty, tak hladké ve své mohutnosti, budí obdiv. Stoupat nahoru není snadné – je třeba zjistit, při jakém sklonu se boty ještě udrží, a kdy tření už nestačí. Nad korunami stromů se otevře výhled na okolní lesy, z nichž ční ještě několik podobných balvanů. Hra barevných pruhů vytvořených stékající vodou je umocněná zapadajícím sluncem.
