Královská huť v Doksech je jedinou sklárnou v Čechách s certifikátem ministra kultury. Získala jej za putovní výstavu pro zrakově postižené s kolekcí skla od antiky až po barok. Huť vytváří sklo pro tuzemské i zahraniční hrady a muzea. Kromě typického „lesního“ skla vyrábí i sklo křišťálové, kouřové a další. Výrobky z Královské huti najdete dnes od Ameriky až po Austrálii. Počátky této huti je třeba hledat v době, kdy se její majitel Vlastimil Vondruška věnoval jako zaměstnanec Národního muzea dějinám kultury. Ve spolupráci s hutěmi tehdy pomáhal vyvíjet kopie historického skla. Protože jej sklo fascinovalo, vybudoval v Doksech malou huť s píckami. Kromě kopií historického skla se nyní věnuje výrobě náročnějších foukaných i hutních výrobků. Práce vypadá následovně: po výběru vhodné originální předlohy huť udělá formy a vzorky, u kterých konzultuje správné zabarvení, bublinky, sílu skla. „Snažíme se vyrobit i patinu několik set let starého skla, jak tomu bylo například pro výstavu Expo v Hannoveru, kde jsme na povrchu číší zapalováním vytvořili železitou krustu,“ vysvětluje Vlastimil Vondruška. Kromě takových přesných kopií se Královská huť v Doksech věnuje takzvaným inspiracím na historická témata. „Samozřejmě udržujeme proporce a styl, který byl pro dobu typický.“ Důvod je prostý. Lidé potřebují pro své stoly celé servisy, které však až do 18. století neexistovaly. Sklo bylo jednoúčelové (jen jeden typ poháru). Až Angličané v osmnáctém století přišli s novinkou skleněných souprav, takzvanou gramáží skla například na sherry, pivo nebo misky a vázy… „Do inspirací spadají i techniky, které jsme z dekorativního skla převedli na užitkové. Na trhu se dnes dekorace určená výhradně do vitríny neuplatní.“ Sklo vyráběné v Královské huti je historiky označováno jako „lesní“. Toto sklo mělo od středověku nazelenalou barvu způsobenou obsahem oxidu železitého ve sklářském písku, který tehdy nedokázali separovat ani chemicky odbarvit. Zajímavé je, že každá země má písek jiné kvality, a tak se dodnes podle odstínu dá určit země nebo oblast původu výrobku. Například německé sklo ze 16. století bylo mnohem tmavší než tuzemské, které je zelenkavé. „Když máme velkou zakázku, jsme schopni trefit odstín,“ říká Vlastimil Vondruška. „Pro běžného odběratele jsme ale vytvořili vlastní recepturu průměrně zeleného lesního skla, které se zákazníkům líbí. V hledání odstínu je i hodně alchymie, protože sklo je jako žena: naprosto nevyzpytatelné, nikdy vás neposlechne a za zdánlivě stejných podmínek se chová úplně jinak. Dochází k situacím, že starý pamětník sklář řekne: Slyšel jsem, že dříve do skloviny přidávali hladkou mouku…“ Vlastnosti skla taveného v malých pecích ovlivňují takové maličkosti, jako je venkovní tlak nebo teplota. Repliky středoevropského skla se dělají odedávna v nejlepší kvalitě v Čechách.
Zajímavé je, že v historii sloužilo sklo a skleněné poháry vždy výhradně k pití vína. Voda byla příliš obyčejná, aby ji lili do skla, a husté pivo, řečeno dobovým jazykem, „žrali“ z misek. Proto se dodnes říká, že je někdo ožralý. Ležák předkové dokonce jedli lžící, protože v něm bylo ohromné množství škrobu. Občas také do pohárů lili medovinu a jiné alkoholové směsi. Díky pátrání po účelu prastarých sklářských výrobků lze poměrně dobře objasnit některé dobové zvyky a historické souvislosti. Je to taková sklářská detektivka. Dnes proto můžeme stylově popíjet víno z pohárů identických, ze kterých si nahýbal sám Karel VI. nebo třeba Bušek z Velhartic.
Připíjím tedy sklářům z Královské huti stylově, červeným vínem z velkého zeleného poháru – ať jim pece nevyhasnou a repliky lesního skla dále krášlí stoly.
