Když Ludvík II. z rodu Wittelsbachů objevil anglickou knihu o architektuře Konstantinopole, rozhodl se mít svůj vlastní “Palác tisíce a jedné noci”. Rok co rok, až do nešťastného, poněkud nejasného a zároveň vysvobozujícího utonutí v roce 1886, slavil narozeniny v kýčovité zhýralosti svých pitoreskních vedlejších rezidencí. Jednou, ve chvilce sdílné upřímnosti, napsal příteli: “Chci zůstat záhadou pro sebe sama i pro ostatní.” Jen málo historických osobností inspirovalo tolik legend, jako tento bavorský král.
. . . . .
 Zámek Linderhof se skrývá v hustých lesích |
Po smrti svého otce Maxmiliána II. v roce 1864 si osmnáctiletý následník trůnu rychle získává lid svou “téměř nadpozemskou krásou, vysokou postavou a rozjímavýma modrýma očima”. Vkládají do něj velké naděje – současně se však už do samotných počátků jeho panování vkrádá stín pochybností. Princ von Hohenlohe píše královně Viktorii: “Je nadán výjimečnou osobností a kouzlem. Nechybí mu charakter ani inteligence. Doufám, že povinnosti, jež mu připadnou spolu s korunou, nebudou nad jeho síly…”
Třebaže Ludvíkovo královské vyučování bylo za života jeho otce zanedbáváno, opatrovníci ho podrobují přísnému režimu. Jediným paprskem světla v počáteční tuhé královské izolaci zůstávají příběhy o pompézním dvoře Ludvíka XIV. – krále Slunce – které mu vypráví francouzská vychovatelka. Nenasytný génius! Stará královská rezidence v Mnichově ani skromný hrad v Hohenschwangau nesnesou přece srovnání s leskem pařížského Louvru… V atmosféře legend, balad a románských fresek nymfy nahrazují draci, Siegfried a Lohengrin, renesance a ozvuky středověku. Ludvík II. se do své nové role vrhá s nadšením a zpočátku se zúčastňuje všech oficialit. Pak však stále častěji uniká před svými ministry a uzavírá se na zámku v Bergu, na březích jezera Starnberg. Nedostatek sebevědomí a strach, že nenajde sílu, aby se vzchopil, až bude třeba, působí ztrátu Ludvíkovy dychtivosti jednat s vládou přímo. Osvobození od každodenních povinností nachází v úniku do imaginárního světa, kde může pěstovat samotu blízkou svému srdci.
Po Ludvíkově hlubokém vztahu k Wagnerovi, nesoucím všechny znaky milostného poměru, následovala vynucená rozluka s tvůrcem “hudby budoucnosti”, kterého bavorský lid považoval za králova “zlého ducha”. Wagnerovi se přičítalo, že sváděl Ludvíka II. ke zhýralosti a marnotratnému vyprazdňování státní pokladny. Oznámení zásnub s příbuznou Sofií, sestrou Alžběty Rakouské, jež bylo lidu velkým příslibem, se nakonec ukázalo krátkou epizodou.
Ačkoli Ludvík II. strávil nejlepší léta svého života sám, plnily jeho dny četné krátké milostné avantýry. Přesto vytvořil “král-poustevník” svou vlastní legendu. Byla to celá série dramatických scén hraných králem – pro krále. Všude kolem sebe Ludvík II. vystavěl scénické dekorace a jeho fantaskní zámky se staly divadlem iluzí a snů, grandiózním jevištěm, na němž vystupoval legendární hrdina – absolutní král.
Divadelní design zámku Neuschwanstein je dílem architekta Janka, autora dekorací Královské opery. Velké masy granitu kontrastují se skalnatým horizontem Alp. Novogotický zámek majestátně stojí na oblíbeném místě kultovního ptáka Ludvíka II. – labutě. Král odvrhl spoustu hvězd do bavorského šera, aby osvětlil své noci souhvězdím Bourbonů – králem Slunce, Ludvíkem XV., Ludvíkem XVI. a Marií Antoinettou. Do Francie nakrátko zavítal třikrát. Poprvé v roce 1867 na Všeobecnou pařížskou výstavu, na niž Nap oleon III. pozval všechny evropské prince. V letech 1874-75 pak podnikl další dvě cesty – do Paříže a Remeše. Jeho život změnila návštěva Versailles. Uchvátila ho zářící pompa bourbonské monarchie, a neprodleně začal přemýšlet, jak přenést podobnou okázalost do své domoviny.
Zámek Linderhof – “bavorský Trianon”, skromná rekonstrukce paláce ve francouzském stylu – stojí vyzývavě mezi skalními vrcholky a temnými vysokohorskými borovými lesy. Velikášská posedlost poznamenala Ludvíka II. už navždy. Versailles se staly největším snem jeho života. Stavba Herrenchiemsee byla pro královskou pokladnu katastrofou, protože Ludvík nechtěl zmenšenou kopii, ale svoje vlastní Versailles. Vybral působivé místo: ostrov uprostřed melancholického jezera Chiemsee. Rozměry stavby byly kolos ální: 103 metrů dlouhé průčelí s třiadvaceti monumentálními okny. Zrcadlová síň měřila 75 metrů a provokativně o několik stop přesahovala délku versailleského protějšku. Tento nezřízený rozmar ovšem znamenal počátek Ludvíkova pádu: po celém Německu a po všech evropských dvorech se šířily pověsti o tom, že chudé Bavorsko má na trůnu šílence (Ludvík II. v osmdesátých letech skutečně duševní chorobou trpěl). Nový rozlehlý palác neměl jiného užití než jako místo pro snění osamělého krále bez dvora, bez obdivovatelů, básníků a dam, kdežto Versailles měly obdiv všech, v dopisech i v umění, mezi šlechtou i buržoazií.
Devatenáctým stoletím se přehnala velká vlna zájmu o Orient. I Ludvíkovi se Orient stal nekonečným zdrojem inspirace a snění. Kupodivu přitom nenavštívil ani Turecko, Řecko či Egypt, protože dlouhé cesty neměl v oblibě. Daleko od pyramid i od Bosporu vytýčil však svou vlastní hranici mezi Orientem a Západem. V Bavorských Alpách, v nadmořské výšce 1800 metrů, veden svou láskou ke kontrastům, nechal na závratném místě v letech 1867-72 vybudovat Königshaus Schachen (Královskou rezidenci).
Podivná chata, královo poslední útočiště stojící v nejvyšším bodě severní strany Wettersteingebirge, vyjadřovala snahu misantropického panovníka uniknout světu a žít po nocích jako osamělý vlk. Časový odstup jeho chimér se neustále zkracoval. Zámek Schachen posloužil za scénu, na níž se odehrálo poslední dějství tragédie. Středověk měl svůj čas, tak jako éra Wagnerových trubadúrů. Hrdinové wagnerovského kultu se zabydleli v legendárních Ludvíkových zámcích. Chyběli však další andělé, další sfingy, d alší Sirény. Jeho Milost ztrácela trůn. Jako při pohledu do kaleidoskopu se králův život stával stále útržkovitější. Pouze ti, kdo navštívili královskou rezidenci Schachen, nejspíš porozumí mysticismu tajné pěšinky, která k rezidenci vede. Vzhledem k absenci jakýchkoli architektonických fines předvádí na první pohled prostá chata shlížející do údolí poněkud problematickou jednoduchost, kompenzovanou jen ornamenty balkonů a umělecky dotvořenými štíty. Přibližujete se s mučivou úzkostí a okouzlením zá roveň, jako k místu nesoucímu svědectví o dávné bolesti a šílenství. Samo uspořádání rezidence je jednoduché. Čtyři pokoje seskupené kolem hlavního salonu: královský pokoj, pracovna, pokoj pro hosty a sídlo služebnictva. Borovicové obložení stěn a podlah vyvolává dojem jantaru. Renesanční i gotické vlivy jsou zřetelně patrné na značně jednoduchém zařízení. Každý pokoj má několik židlí a stolů, královská postel neskrývá žádné tajemství. Alkovna je zamýšlena jako útulek pro mystická očekávání. Okna zd obí modré a bílé závěsy – barvy Bavorska. V každém pokoji stojí kamna z polévané kameniny – znamenitý zdroj tepla v končině, kde zima trvá déle než léto.
Král přikázal architektovi Jiřímu Dollingerovi, aby do designu každého poschodí promítl nádech orientální exotiky. První inspirace přišla z paláců Beylerby a Yildiz v Bosporu. Ale Ludvík II. objevil v anglické knize o architektuře Konstantinopole rytinu zobrazující pokoj v paláci Eyoub selimského sultána (1789-1807) a rozhodl se pro co nejvěrnější napodobeninu. Cestou po strmém schodišti návštěvník projde z pozdně románského světa do světa tlustých koberců a jiných orientálních krás v legendárním tu reckém pokoji.
V závěrečném dějství se z králova života stává opravdové drama, odehrávající se v oslepující záři ohňostroje barev. Harmonie zlaté, modré a červené vrhá nádherné odlesky ve světle propouštěném umělecky pojednanými okny ze skla a oceli, v němž vynikají drahocenné ruční práce, přepychové výšivky a sloupořadí ozvláštněné křiklavým pavím peřím a kadidelnicemi ve tvaru půlměsíce.
Vše, do nejmenších detailů, tu symbolizuje nepřekonatelnou touhu uniknout. Ludvík II. Bavorský se uchyluje do své soukromé alkovny, aby mohl – sám nepozorován – sledovat své hosty. Hosté oblečení podle panovníkova přání do splývavých orientálních rób leží na orientálních přikrývkách a polštářích, kouří a popíjejí. Kadidelnice šíří oblaka těžké vůně. Iluze je téměř dokonalá…
Ludvík II. přišel poprvé do Schachen oslavit své narozeniny. Ale opuštěnost sídla v horách ho přitahovala stále víc. I v nejdrsnějších zimních měsících, kdy byla rezidence takřka nepřístupná, vladař cestoval štiplavým nočním chladem v malých otevřených saních, zabalen do exotických kožešin. Doprovázelo ho nejvěrnější služebnictvo a vozkové, jejichž pochodně odrážely hustou sněhovou běl na pozadí temných lesů. Výjev jako z pohádky! Ale pohádka byla životem Ludvíka II. Bavorského.
