Kafři zásadně nedovolují bě lochům, aby byli přítomni jejich tajemným obřadům. Věta „…dnes do mého umzi…,“ kterou pronesl stařešina nedalekého kaferského kraalu, znamenala tichý souhlas, že dva Evropané smějí spatřit mystick ý obřad pohanské obřízky. zaručovala naše přijetí mezi účastníky slavnosti a současně naši nedotknutelnost. „Dnes v noci přijde nxamtvana, kaferský lékař kouzelník… “ zněla nám dlouho v uších Nočengova slova. Kafři v Transkei, pohani i křesťan é, si dosud zachovávají tradici obřízky. Na rozdíl od Arabů nebo Židů si odbývají tuto bolestnou operaci teprve v době dospívání, mezi osmnáctým a dvacátým rokem. Den obřízky je mezn íkem v jejich životě. Teprve tímto okam žikem se stávají plnoprávnými muži, jsou přijati do kruhu starších, smějí se účastnit kmenových porad a mají hlas při volbě náčelníka. A od toho okamžiku se smějí ženit. Vlastnímu obřadu, kteří se provádí při východu slunce, přechází noc tanců a hostin, zpěvů, jídla a pití, opojný hodokvas, jímž dospělí muži vítají do svého středu kandidáty mužství. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když jsme se strmými stráněmi nedaleko Mendu vydali na cestu k náčelníkovi kraalu. Na vrcholu oblé- ho kopce bylo rozhozeno několik kulat ých indlu. Protější stráně byly posety řetězci červenohnědých teček. Ze všech stran se do osady scházela mládež z dalekého okolí, aby se tradičními slavnostmi rozloučila s dvěma jinochy, kteří se za příštího úsvitu měli stát dospělými muži. Prostranství se pomalu plnilo dospělými Kafry, kteří seděli v klidném rozhovoru, kolem dobytčí ohrady a pokuřovali z dýmek.
V ZÁŘI POHANSKÝCH OHŇŮ
Štíhlé urostlé postavy Kafrů se mí- haly mezi ohni – vzory atletické krásy. Jejich skráně zdobili pletence skleně- ných perliček a pestrých korálků. Nad čely dlouhá kohoutí péra, vsazená do násadců opletených perličkami. Někteří z Kafrů měli kolem nahých beder jen kožený opasek pobitý cvočky, zápěstí, šíje a lýtka byly ozdobeny šňůrkami korálků. Polonahé dívky v úzkých krátk ých zástěrkách stály opodál. Pozorovaly přípravy k tanci, ale neodvažovaly se vkričit do dobytčí ohrady, odkud právě zazněly první monotónní zpěvy a řinčení chrastítek. Udusaná půda duněla pod těžkými údery nohou. Kfři držící se kolem beder pomalu postupovali do kruhu, jejich těla se vlnila, prohýbala a znovu a znovu dopadaly jejich nohy v synkopickém rytmu na udusanou půdu. Vzápětí srazili hlavy dohromady, střelhbitě se obrátili a rozb ěhli se do volného kruhu, aby v prudce zrychlovaném rytmu zakončili úvodní válečnický tanec. Vypadali jako ďábli ve svitu ohňů, nazí, černí, s matn ě se lesknoucími bedry a rameny. Byl to však jen krátký úvody, vzájemné přivítání. Vlastní tance měly začít teprve po skončení hodů…
NOČNÍ EXTÁZE
Kafři se shromáždili ve středu kulat ého indlu. Pod koleny jim znovu zachřestily tykve a plechovky. U ohňů se objevili džbery kaferského piva. Těž- ce, jako by hledaly oporu těl zachvácen ých zápalem tance, dopadly desítky nohou na zem. Sledovali jsme zprvu toto divadlo jakoby z dálky, z jiného konce světa, jako v transu. Tvrdý rytmus bušil do spánků neúprosně, s přesností metronomu, jako by zatloukal víko vědomí o existenci vnějšího světa. Byla to nejotřesnější chvíle našich afrických dnů, živý sen dávno zašlých věků. Ústa Kafrů vyrážela chraplavé výkřiky opojení, fantastick é stíny poskakovaly škubavě po stěnách indlu, pohlcovaly zkřivené tváře a naráz vrhaly odlesk loučí do změti nahých těl. Měli jsme pocit, jako bychom toho večera poprv é v životě nahlédli až na dno Afričanovy duše, jako bychom poodhrnuli oponu věků a stáli na úsvitě afrického pravěku.
V ZORNICÍCH AFRIKY
Vyšli jsme znovu do noci. Hvězdy se chvěly vysoko nad námi. Před očima nám defilovaly africké kmeny, které jsme cestou poznali, a náhle nám vyvstávaly jejich podoby, jejich tváře, jejich gesta, řeč, chůze, výrazy očí – i jejich ml- čení. Přes ostří asagajů jsme se dívali do očí kenyjských Masaj ů pod úpatím Kilimandžára, četli jsme výraz zmatku u zúžených zornicích somálského kuchaře Alího Osmana Abdulláha Mohammeda Baravana. Se zatajeným dechem a s hrdly sevřenými úzkostí jsme hleděli do roznícených ohníčků nenávisti v očích účastníků muslimského pohřbu v Káhiře, kdy naše životy visely na vlásku. Stál před námi vysoký štíhlý stařec s bělostným vousem, vznešený arabsk ý Sokrates v podobě súdánského šejka v Kabušíji a prohl ížel si nás svýma přívětivýma očima. Pak se nám vzpomínkami mihly drobné postavy trpaslíků z pralesa Ituri i jejich oči vyjadřující hrůzu a strach z bílé tváře a vzápětí rozšířené radostí z darů tab áku a soli. Stovky plachých černochů ze středního Konga, kteří se rozestupovali jako moře, když jsme mezi ně vkročili s kamerami. Náhle se před námi zeširoka rozkročil Vamba, odhodil zástěru, jeho pokorný výraz očí se rázem změnil ve zlostný pohled divocha a jeho kopance postavily na nohy vězně, který se třásl na celém těle. A zas už se na nás dívaly hluboké oči černošské madony z Basutska s děckem u prsu, oči naplněné šťastným mateřstvím. Těmito zornicemi hleděla na nás náhle celá Afrika.
HLÍNA A KREV NA ÚSVITĚ
Nebe začalo pomalu blednout a několik kapek jasu rozředilo tmu. Na stráni za námi unaveně doznívaly zpomalen é údery desítek nohou o udupanou hlínu indlu a ohně vyhasly úplně. Tixo, stín pohanského boha Kafrů, se pomalu vzdaloval z prostranství mezi jednotlivými chatrčemi a opouštěl zemdlen á těla tanečníků. Vyčerpaní Kaf- ři usedali na zem, vrávorali a usínali ve stoje. Oba mladí Kafři očekávají obřízku, zahaleni již opět bílými přehozy, přem áhali silami celoroční únavu a v hloučku několika starších vykročili směrem k chatrči daleko za osadou. Nxamtvana s dlouhým ostrým nožem kráčel volně za skupinou, doprovázen náčelníkem Nočengem. Bílé zdi indlu rozhozených po okoln ích kopcích zrůžověly v prvních paprsc ích vycházejícího slunce a okraj slunečního pruhu rychle stékal po svahu k slaměné chýši, kde se skláněl lékař kouzelník nad prvním Kafrem. Ze dvou kroků jsme pozorovali celé divadlo. Chvíle ticha, ostří dlouhého nože se zablesklo v paprscích slunce a pramének krve skanul na písčitou zem. Několik obratných pohybů, obvaz z jemné kozí kůže a teď už mísí nxamtvana jíl s pískem. Krev ve spáncích se nám na vteřinu zastavila. Mladý Kafr, který se právě stal mužem, drží vzpří- meně hlavu a posledními silami překon ává své vyčerpání. Kouzelník rozetřel do dlaně čerstvou krev smíšenou s hlínou a rozmazává ji po celém obličeji mladého muže. Druhý obřezanec nehnutě přihlíží, jen chvílemi se usmívá. Několik dalších obratných pohybů nxamtvana – a oba muži s obli čeji potřísněnými vlastní krví uléhaj í na primitivní lůžko, aby si po vzrušující noci odpočinuli. Až do zacelení rány nesmějí za dne vycházet z osamělé chatrče, protože až do té doby jsou „nečistí“ a nesmějí se proto objevit před lidskými zraky. Jenom vybraný obřadník jim smí přiná- šet jídlo do jejich dobrovolného vězení, za noci s tvářemi pomalovanými bílou hlinkou budou moci občas vycházet, aby je náhodný chodec nepoznal. Teprve potom, po uzdravení, budou celými, svobodnými muži. A ti dva, kteří společně prošli bolestným obřadem, zůstanou podle kaferských zvyk ů spojeni po celý život nerozlučným přátelstvím na život a na smrt.
