Sotva jsme se objevili v brance a Mirka její vrznutí upozornilo na náš příchod, vymrštil se z křesílka a spustil: „Pánové, budete se divit, toho vašeho mnicha z dnešních novin Srí Lál velmi dobře zná a představte si, že je dnes majitelem Dat Koty! Slon je prý v zahradě za rohem, za chvíli nás tam Srí Lál zavede.“ Nejsem snad daleko pravdě, když si dovolím tvrdit, že Mirkovi v té chvíli plály oči vzrušením jako zlatokopovi, když narazí na zlatou žílu. Panečku, slon jménem Dat Kota, Krátký kel, to byl příběh!
SLON-ZABIJÁK
Už jsme nasedali do auta, když jsem se zeptal, jak si vůbec na Dat Kotu vzpomněli. „Srí Lál si prohlížel naši knihu Cejlon – ráj bez andělů, a když v obrazové příloze narazil na fotografii slona s neskutečně roztaženýma nohama a upoutaného řetězem k palmě, najednou vykřikl – to je přece Dat Kota, Krátký kel! Ještě žije. Chceš ho vidět?“
Po cestě jsme se zastavili pro dva pořádné trsy banánů na přivítanou se slonem, který si před čtyřmi desetiletími vysloužil nechvalný přívlastek slon-zabiják. Jeho příběh ve své době plnil stránky cejlonských novin. Příběh smrti, sloní říje a nerozumného policisty.
Stalo se to u vesnice Mattamagody. Nad oblastí se přehnala vichřice a napáchala hodně škody. U řady domů odnesla střechy z palmových listů, což ovšem není až tak velká tragédie. Nové střešní krytiny roste na Srí Lance všude dost. Poryvy větru tentokrát vyvrátily řadu palem. Jedna z nich padla tak nešťastně, že zablokovala místní silnici a ucpané místo se nedalo objet. Kmen byl těžký, takže ani skupina řidičů vedená místním policistou s ním nepohnula.
Bylo třeba sehnat pracujícího slona, pro kterého je kmen palmy sirkou na hraní. Bohužel jediný zvířecí pracant v okolí, jenž byl v té chvíli k mání, byl Dat Kota. Velký dříč, inteligentní a poslušný. Teď mu ale z malého otvoru mezi okem a uchem vytékala mazlavá tekutina, neklamné znamení sloní říje. Období trvá až deset týdnů a žádnému mahautovi neunikne. Závisí na něm totiž jeho život. Během této doby je slon neklidný a snadno se rozzuří. Proto je mu dopřán klid a je zproštěn všech pracovních povinností.
Jenže policajt byl neoblomný. Trval na tom, že slon musí palmu odstranit stůj co stůj. Bude to jen chvíle, pak si Dat Kota může dál užívat svého odpočinku. Mahaut se kroutil, rozčiloval. Policajt se oháněl zákony a vyhrožoval vězením. Slonovod po chvíli Dat Kotu přece jenom odvázal a vydal se k ucpané silnici. Paragrafům, které mu s vyhrůžkami citoval policista, sice nerozuměl, ale s úřady je lepší vycházet po dobrém. To rozhodnutí se mu stalo osudným. Kolos se po chvíli práce rozzuřil, rozmáchl a vytřeštěného mahauta srazil k zemi. Než se stačil vzpamatovat, slon jako smyslů zbavený na něj dvakrát šlápl. Jeho řádění nebyl zdaleka konec. Dat Kotu začal dohánět k šílenství mahautův pomocník, který mu stále seděl na hřbetě. Snažil se ho setřást, rozběhl se mezi větve nejbližšího stromu, aby ho srazil, chobotem po něm házel kameny a kusy dřev. Chlapec jménem Tillekaratna se držel na slonu jako klíště. Šlo mu o život, a přesto duchapřítomně utáhl řetěz kolem krku zuřícího zvířete a druhý konec hodil mužům na zemi. Těm se podařilo vzpínajícího se Dat Kotu přivázat k palmě až po dvouhodinovém zápase. Chlapec seskočil z jeho hřbetu a zůstal vyčerpáním ležet. Rychle ho odtáhli do bezpečné vzdálenosti od dupajících nohou zvířecího obra. Krátký kel měl také dost, nenašel se však nikdo s tak velkou odvahou, aby mu přinesl vědro s vodou v dosahu chobotu. Rychle vymysleli bezpečnější metodu, jak jeho žízeň utišit. Do vody namočili pytle a ty mu pak házeli k chobotu. Vodu z pytlů cucal jako z houby.
Mahauta už nevzkřísili, a tak se dohra smutné události dostala před soud. Před tribunál předstoupil zdrcený policista a právní zástupce zabijáka. Slon a vlastní obhájce? Ano. Na Srí Lance nic neobvyklého. Když mají sloni vlastní odbory, proč by neměli mít právo na obhájce! Tak tomu bylo i v tomto případě. Dat Kotu osvobodili, byl v právu. Přece každý ví, že v době říje nemá pracovat, a to ani z moci úřední. Policista šel do vězení. Tehdejší majitel Dat Koty se v té chvíli patrně chytil za hlavu. Po tragické události pracanta ihned prodal. Hodně pod cenou, za pět set rupií. Po osvobozujícím verdiktu jeho cena okamžitě vzrostla. Mezi lidmi zůstal viníkem za svou smrt nebohý slonovod sám. Neměl přece připustit, aby jeho svěřenec pracoval! Takový nerozum. Kolegové přihlížející jeho smrti by u soudu odpřísáhli, že slon nešťastníka srazil náhodou, stejně tak to bylo i s tím šlápnutím, byť opakovaným. Je to dáno především pověrčivostí, strachem a také obdivem ke sloní inteligenci a především jejich paměti. Hodně slonovodů věří, že zvíře slyší jejich slova i na dálku a mohlo by se jim za nelichotivé výroky pomstít. Mahaut bude stát na straně slona, i kdyby mu zabil vlastního bratra.
NOVÝ DOMOV U MNICHA
Naše trojice doprovázená Srí Lálem už hezkou chvíli postávala jen pár kroků od někdejšího provinilce. Na hříšníka však ani za mák nevypadal. Beze spěchu si pochutnával na banánech, které mu přinesl kamarád Srí Lál na uvítanou, jeden za druhým – dobrých padesát – mu chobotem spokojeně bral z ruky, po těch, které mu upadly, krouživě šmejdil v trávě. Bylo docela zábavné pozorovat ten živý vysavač nadaný jemným čichem a hmatem, jak mu nic neunikne. Teď spokojeně přešlapoval na místě a pomalu požíral listí. Přemýšlel jsem, kam sahá ona pověstná sloní paměť. Vzpomíná si Dat Kota na tu událost starou čtyřicet let? Udělal jsem poslední snímek, který se později stal jakýmsi obrazovým motivem naší cesty. Museli jsme jít, pokud jsme představeného kláštera a majitele slona chtěli zastihnout před večerní modlitbou. Rychle jsme sbalili fotoaparáty a kameru. Ušli jsme k východu ze zahrady jen pár kroků, ohlédli se – a slon kráčí za námi. „Má nějak moc dlouhý řetěz,“ pravil Petr a další slova mu zůstala v otevřených ústech. Dat Kota nebyl vůbec uvázaný! Řetěz několikrát obtočený kolem nohy měl po celou dobu volně přehozený přes hřbet. Teprve teď jsme si toho všimli. „Když si představím, jak jsem tam pod ním před chvílí ležel s kamerou, zvyšuje se mi tep,“ přiznal se Petr upřímně cestou za představeným kláštera Ganga Ráma.
Z ranních novin jsme věděli, že mnichův oficiální titul je Galaboda Njánasera, ale náš vševědoucí Jozífek si neodpustil potutelnou poznámku: „Nikdo mu tu neřekne jinak než Podi Hamaduruvo. Podi znamená malý, hamaduruvo je buddhistický kněz.“ Takže Kněžík. Kněžínek. Knížák?
Že je slon posvátné zvíře, ví na Srí Lance kdekdo. Nemůže chybět ani ve vrátnici buddhistického kláštera, tím spíš nejbohatšího v Kolombu. Postávalo před ním rozkošné slůně. Pověděli nám, že je mu pět let. Mladíček se zježenými chlupy na hlavě, hebounkou kůží se rozverně chytal chobůtkem hned za pravou, hned za levou přední nohu, zdálo se nám, že i očkama se usmívá, jak mu dělá dobře podrbání za uchem.
Jak popsat nejbohatšího buddhistického mnicha Srí Lanky? Jednoduché roucho v barvě šafránu. Na nohou obyčejné sandály. Krátce střižené vlasy. Ostré rysy a projev muže, který je zvyklý řídit ostatní.
Srí Lál nás představil a vysvětlil, o co nám jde. „Teď vám mohu věnovat jen pár minut. Přijďte zítra, to si na vás určitě najdu více času,“ omlouval se mnich. Smůla. Na sedmou hodinu ranní máme letenky do dalšího cíle naší cesty, na Maledivy. Omluvně pokrčil rameny. To zpropadené slovo příště. Po krátkém přemýšlení přece jen zavolal svého tajemníka, ledacos prý nám může povědět on. Rychle se rozloučil a zmizel v prostorách kláštera. Zajímavý člověk. O důvod více se na Srí Lanku vrátit.
Tajemník nás provedl po sbírkách zlatých předmětů, pro buddhistický chrám neobvyklé kolekci netříděných a ledabyle poskládaných mincí a bankovek z celého světa, porcelánového a majolikového nádobí, Buddhových soch a sošek, obrovských sloních klů – vyřezávaných i nevyřezávaných, obřadních vějířů a kopí, psacích strojů s latinkou i se sinhálskými „preclíkovými“ písmenky, vzácných sázecích strojů s klasickou kasou, a ejhle! V téhle chodbě mají historické mercedesy a austiny, kdo by to tu, ve svatyni odříkání, hledal… Nakonec nás zavedl i do místnosti, kam se běžný návštěvník nedostane. Pomalu otvíral skříňky a komora se začala plnit zářivým třpytem zlata a drahých kamenů.
„Promiňte mi otázku, ale myslel jsem, že buddhismus není spojován s bohatstvím, ale to, co tady vidím, je neuvěřitelné,“ zeptal se opatrně Petr, snad aby mnicha neurazil. Patrně nebyl první člověk, který mu takovou otázku položil. Mnich s milým úsměvem počkal, až připravíme kameru, a následoval jeho několikaminutový monolog, proč peníze potřebují a jak jich využívají.
„Ano, jsme bohatí, velice bohatí. Tak bohatí, že můžeme rozdávat. Rozdávat především víru. Živit a vychovávat stovky mladých adeptů víry z Kolomba i ze vzdálených míst. Stavíme školy i příbytky jako pomoc těm nejchudším,“ a začal vypočítávat jejich názvy. „Poskytovat střechu nad hlavou a vzdělání je jistě chvályhodná činnost…“
Nebyl důvod vést polemiku. Poděkovali jsme za rozhovor.
Při loučení nám mnich, vysoký pohledný mladík, uvázal na pravé zápěstí šňůrku spletenou z červeno-bílých nitek jako buddhistické požehnání. Pro štěstí na další cestě. Hmhmhm, ať je to, jak je to, víra nevíra, člověk nikdy neví.
Všichni tři jsme talisman nosili na ruce dobrý rok, dokud se zubem času jednotlivé nitky nezpřetrhaly…
SOUTĚŽ
Článek je kapitolou z knihy „Sloni žijí do sta let“ autorů Miroslava Zikmunda, Miroslava Náplav a Petra Horkého.
Beseda s autory knihy „Sloni žijí do sta let“ a o Srí Lance a Maledivách v letech 1961 a 2000 bude součástí filmové přehlídky cestopisných filmů WORLDfilm 2003, která se koná v únoru 2003 v Praze jako doprovodná akce veletrhu cestovního ruchu Holiday World.
Nejzajímavější části programu této přehlídky vám budeme na stránkách magazínu Koktejl představovat i v lednu a únoru. Zároveň se můžete zúčastnit soutěže o cestovatelské oblečení Bushman a o letenku společnosti KLM. Stačí, pokud budete poslouchat pořad středočeské Reginy „Letem světem“, anebo odpovíte přímo na dnešní otázku: Jak se jmenovala kniha, kterou o Srí Lance napsali slavní čeští cestovatelé Zikmund a Hanzelka?
Pište na adresu pořadatele přehlídky Camera Incognita, PO Box 585, Praha, 111 21 nebo e-mailem na adresu Horky@cameraincognita.cz, případně naplava@cameraincognita.cz.
