TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK
I když se na Šrí Lance ještě dnes používá pro práci v lese, sedmdesáti procenty místních obyvatel, kteří se hlásí k buddhismu, je považován ze posvátné zvíře. Řeč je samozřejmě o slonu. Moderní doba pro něho našla nový job, při kterém může svým pánům vydělat slušné peníze, a to když na svém hřbetě vyveze turisty na výlet. Kromě toho cizinci platí desítky dolarů za to, aby mohli vidět divoké slony v národních parcích.
S TURISTOU NA ZÁDECH
Sami Šrílančané nepovažují jízdu na slonu pro zábavu za příliš uctivou, zvlášť pro ženy je podle nich nevhodná. Nesluší se pro pouhou kratochvíli jezdit na zvířeti, za jehož hlavní zaměstnání je i dnes považována chrámová služba, tj. účast na náboženských buddhistických slavnostech (nejvelkolepější a nejvýznamnější z nich se koná v srpnu ve městě Kandy v tamějším Chrámu Buddhova zubu).
Zároveň titíž Šrílančané, ať už Sinhálci-buddhisté nebo Tamilové-hinduisté, během pár století vybili při ochraně svých polí populaci místních slonů z desítek tisíc na současné tři tisíce. Sloní apetit totiž pochopitelně odpovídá sloní velikosti a slon denně spotřebuje přes sto kilo potravy a dvě stě litrů vody. Není hloupý, proč by žral tvrdé větve, když se na polích nabízí mladá rýže a křehounká zelenina? Zemědělci proto sáhli po zbraních. Ve státním sloním útulku Pinnawala Elephant Orphanage jsme viděli například statného sloního samce, kterého lidé výstřelem připravili o zrak. Na několika místech se sice staví tzv. sloní koridory – sloní stezky chráněné mnohanásobnými ostnatými dráty nataženými mezi silnými kůly po obou stranách cesty, ale šance na volný pohyb slonů mimo národní parky se postupně blíží k nule. Zdá se, že mnoho ostrovanů zapomnělo na slova, která pronesl buddhistický učenec na adresu místního panovníka: „Ptáci na obloze i zvěř v lesích mají stejná práva na život a pohyb po této zemi jako vy. Země patří všem živým bytostem a vy jste pouze její správce.“ Tato slova jsou 2260 let stará a přečíst si je můžete na velké tabuli u vchodu do buddhistického chrámového okrsku nedaleko Katagaramy, jednoho ze tří nejposvátnějších míst na Šrí Lance.
KOKTEJL NA CESTĚ
Náš příběh se týká hlavně cesty fotografií slonů a vzpomínek, které vyvolaly. Sloni na těch starých snímcích souložili. O tom, že se jedná o akt těšící se nesmírné lidské pozornosti svědčí i to, že v pinnawalské výrobně ekopapíru ze sloního trusu je polovina velké stěny věnována sérii očíslovaných snímků, které zachycují sloní kopulaci (obdobně je v papírně zdokumentován také porod). Ostatně i Josef Formánek (spoluzakladatel magazínu Koktejl), o jehož fotkách je řeč, ji popsal ve svém článku dost emotivně a výstižně.
Jeho otištěné fotky s námi projely celé západní, jižní a východní pobřeží ostrova. Těch čtrnáct stránek, vytržených z Koktejlu z roku 1997, budilo u ostrovanů zaslouženou pozornost a vyvolávalo různé vzpomínky. Ve městě Matara někdo poznal na fotce svého vzdáleného bratrance, v Butalle zase vzpomínali na návštěvu chrámu na fotografii: „To ještě žil můj tatínek, byl tam tehdy s námi…“
SLONÍ MILENCI
Jedině ke slonům se nikdo nehlásil. Až tady v Pinnawale zazněla bez váhání jména dávných sloních milenců. Výsledek jejich milování prý v útulku stále žije. „Jak bych po 29 letech práce v útulku nepoznal své slony?“ reagoval hlavní mahaut na náš údiv nad jeho pamětí. Můžeme mu věřit? Je zvyklý jednat s cizinci, doprovází slony při cestách do zahraničí, kam jedou na výměnu nebo jako dar, vystupoval i v hodinovém pořadu cizí televize. Je tak pohotový ve vymýšlení či mluví pravdu?
Vzpomněla jsem si na naši návštěvu indonéského ostrova Komodo, kde žijí jiní obři se silnou kůží: největší ještěři na světě, varani komodští. Ptali jsme se tehdy strážců místního národního parku, kolik varanů na ostrově žije. Přesná odpověď nám vzhledem k členitému terénu ostrova zarostlému vysokou travou vyrazila dech: „2347“. „Jak je dokážete spočítat?“ ptali jsme se překvapeně strážců. Přiznali pravdu: „Odhadneme je. Máte rádi přesná čísla, tak vám je říkáme.“
Mohl vrchní mahaut v Pinnawale na fotce o rozměrech 45 na 55 milimetrů, pořízené před čtrnácti lety, identifikovat slony? Záleží na tom? Důležité bylo, že jsme mu udělali radost, protože viděl, že se o výsledcích jeho práce píše. A nás zase potěšil tím, že pochválil Koktejl.
PRVNÍ MAHAUTKA
Je pravda, že tenhle mahaut zná své slony určitě dobře. V současnosti jich má na starosti přes osmdesát a pod sebou má i dalších šedesát pinnawalských mahautů a sloních ošetřovatelů. Sloni zde žijí na rozlehlém ohrazeném pozemku připomínajícím jakési malé safari, i když úředníci u vstupní pokladny toto označení odmítli. Každý den v deset hodin opouštějí sloni své ohrady a jdou vesnicí k řece. Koupel je pro ně v tomto případě příjemná, ale hlavní je, aby měli možnost vypít své dva hektolitry vody. „Víte, co by to bylo za práci, vozit všem zvířatům vodu? Stačí zásobování krmením,“ vysvětloval mahaut. „Mají v hlavě hodinky, přesně v deset ráno a ve dvě odpoledne stojí u vrat a čekají, až jim otevřeme. Ostatně i sloni pracující v lese znají svůj denní režim a přes poledne, kdy mahauti obědvají, jsou naučeni mít také polední přestávku a k práci je nikdo nepřinutí.“
Mahaut je drobné postavy, štíhlý, a když vede své slony, vypadá jako trpaslík. Má slony v krvi. Už jeho otec, děd i praděd vodili slony a mluvili s nimi stručnou řečí šrílanských mahautů, čítající jen několik desítek slov. Pak přišla smůla, mahautovi se rodily jen dcery. V tradici bylo třeba pokračovat, protože hraje spolu se zbytkem kastovního systému na ostrově stále důležitou roli. A tak se nejstarší dcera stala mahautem. Z tisíce mahautů, kterým velí její otec mimo Pinnawalu, je jediná žena. Má nejlepší předpoklady být dobrým vodičem slonů, vždyť její otec je zároveň i vrchním mahautem celé Šrí Lanky.
