Doma jsme byli čtyři kluci a tři holky. Kolem vesnice byly v té době ještě rozsáhlé plantáže koky, na kterých pracovaly celé rodiny. Distributoři totiž platí za kokainovou pastu pětkrát až dvanáctkrát více, než kolik může farmář utržit za legální plodiny. Jenže ve městech začala vznikat úzká vrstva velmi bohatých lidí, kteří velmi brzy přišli na to, že nejlepším způsobem, jak uložit peníze, je kupovat nemovitý majetek. Kupovali pozemky na dálku, v místech, kde třeba v životě nebyli, často koupili celou vesnici i s vesničany. Nejčastěji pak lidi ze svých pozemků vyhodili, v lepším případě jim dovolili zůstat, ale udělali z nich tímto způsobem své otroky.
V tu chvíli zesílila moc guerillových skupin, které se v Kolumbii pohybovaly od šedesátých let. Na celém světě existují pověsti o hrdinech, kteří bohatým berou a chudým dávají. V Kolumbii tuhle funkci plnila guerilla. Nezaložila ji žádná banda trhanů, ale ty nejvzdělanější a nejcharizmatičtější osobnosti, které spojovala láska k levicovým ideálům.
Jednotlivé skupiny guerill si velice snadno začaly získávat přízeň vesničanů, protože začaly vystupovat proti majitelům pozemků. Každý doufal, že s jejich podporou se jim povede dobře.
Bylo mi sedmnáct, když jsem se s guerillou poprvé setkal. Její ozbrojenci vtrhli tehdy do vesnice a z vedlejší rodiny si vybrali dva mladé muže. Oba byli moji dobří kamarádi, a měli tu smůlu, že byli starší a silnější než já. Už nikdy jsem je neviděl. Ale přesto že se o guerille vědělo, že je připravena použít jako živé štíty i mladíky, bylo začlenění do jejích jednotek bráno jako pracovní příležitost. Vždyť platila svým vojákům v přepočtu asi čtyři sta dolarů měsíčně.
Ovšem tím, že přišli o syny, začalo rodičům utrpení. Do vesnice vtrhly jednotky paramilitares – vojska, které si na ochranu před guerillou zřídili kolumbijští boháči. Tatínka obou hochů obvinili ze spolupráce s guerillou a na místě ho zastřelili. Byli jsme šokovaní.
Za rok přišli do vesnice znovu ozbrojenci guerilly. Patrně prořídly jejich řady, a tak potřebovali další materiál. Tentokrát ukázali na mě. Dobře jsem si pamatoval, co se stalo před rokem s rodinou mých kamarádů, ale odmítnutí by nic neřešilo, takže jsem se podvolil a od samého začátku se snažil být vstřícný. A vyplatilo se to. Naše vesnice spadala do sféry zájmu guerillové skupiny s názvem M-19. Její velitel byl poměrně inteligentní chlap, a když jsem mu řekl o svých obavách o rodinu, navrhl, aby se rodiče i s mladšími sourozenci odstěhovali k příbuzným ve vedlejší vesnici. A abych byl klidnější, nařídil postavit na nějaký čas kolem vesnice hlídky. Tentokrát se ale členové paramilitares neukázali. Moji rodiče se tak za několik měsíců mohli vrátit zpět do vsi a dosud tam žijí.
Velitele jsem si získal natolik, že mě zařadil do jednotky, jejíž členové plnili příkazy chránící zájmy guerilly. Zatímco má rodina žila v nejistotě, já jsem byl odsouzen k nekonečným pochodům lesem a horami. Ve dne v noci jsme chodili z místa na místo. Podílel jsem se také na několika únosech, což nakonec byla naše pracovní náplň. Když jsem pochopil filozofii guerilly, už mi unášení lidí nepřipadalo tak strašné. Většinou to byli zahraniční podnikatelé, kteří měli dost peněz na výkupné. Mí nadřízení věděli všechno. Výkupné bylo nastavené tak, aby každý mohl zaplatit.
Před deseti lety se skupina M-19 přeměnila na politickou stranu a uzavřela s vládou příměří. Vláda poté přišla s projektem na začleňování příslušníků M-19 do společnosti. Jeho součástí je i nabídka studovat na univerzitě. Já jsem jeden z těch, kdo ji využili.
