TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER
Někdejší centrum Velké Moravy můžeme nazvat kolébkou křesťanství v naší zemi. Věrozvěsti ze Soluně doputovali právě sem. Od té doby uplynulo více než tisíc let a život zde stále tepe. Dnes již nejen ve jménu víry, ale též světsky.
Jako správní poutníci jsme si zvolili k nocování jedno z nejvýznamnějších poutních míst v republice – Velehrad, kde působili Cyril a Metoděj, a kde také Metoděj, který 6. dubna roku 885 zemřel, je pravděpodobně pohřben. Hned po příjezdu jsme zamířili do hotelu Mlýn, jenž stojí kousíček od nejstaršího cisterciáckého kláštera na Moravě a byl mi doporučen přáteli. Z Velehradu, který navázal na tradice velkomoravského Veligradu, nás zajímala hlavně bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, fakt, že je v současnosti v rekonstrukci, nás zamrzel, protože lešení zakrývalo většinu stavby uvnitř i zvenku. Jak jsme zjistili od místních, tak se po městě šušká, že pro rok 2013 ke kulatému výročí 1150 let od příchodu věrozvěstů se připravují velké konference, obrovské svaté přijímání, ale také účast papeže Benedikta XVI. Nebylo by to poprvé, kdy by Velehrad byl poctěn papežskou návštěvou, již v roce 1990 sem přijel Jan Pavel II., který pět let předtím věnoval k výročí 1100 let od smrti svatého Metoděje bazilice růži z čistého zlata, drahocennou ozdobu zhotovovanou výhradně pro papeže nejlepšími zlatníky a znamenající zvláštní vyznamenání za katolického ducha a loajalitu Svatému stolci.
MODRÁ JE DOBRÁ
Od Velehradu přes rybník je to, co by kamenem dohodil do archeoskanzenu Modrá, který dokumentuje život a historii lidí v 9. století. Ač jsme sem dorazili těsně před zavíračkou, stejně zde bylo živo. Návštěvníci sice brány hradiště opustili, ale to dalo větší prostor stálým obyvatelům. Součástí expozice jsou totiž i domácí zvířata, která když zjistila, že davy návštěvníků prořídly a v podstatě jsem tam zůstal sám s kamarádem Markem, začala vířit kolem nás. Takže brzy jsme byli obklopeni nejen kury, ale též vypasenými vietnamskými prasátky. Zvířátka nám pak dělala společnost během celé doby návštěvy a prohlídky skanzenu od opevnění přes sídlištně hospodářskou, náboženskou, mocenskou a kulturní část až po řemeslnický areál. Snad jen na věž a do reprezentačního paláce se s námi nedostala. V paláci nás zaujala expozice velkomoravského pohřbu. Jde o figuríny v dobových oděvech, jejichž největší zajímavostí jsou tváře. Ty patří skutečným lidem pracujícím v archeoskanzenu. A ještě jedna perlička by se k Modré dala říct, celý areál se nachází v místě původního velkomoravského osídlení.
DRUŽBA
Co s načatým večerem? Padla po skvělém jídle ve Mlýně obligátní otázka. Chtěli jsme poznat víc, než se lze dočíst v propagačních materiálech, a proto jsme vyrazili do víru města. Ten pravda v půlce pracovního týdne nebyl nijak velký, ale i tak jsme objevili jednu malou hospůdku, kde byla skupina stejně mladých jako my, a během asi půlhodinky jsme již seděli všichni v družném hovoru u jednoho stolu. „Tak vy chcete poznat Slovácko?“ Ptal se mě jeden z kluků. Kývl jsem, že ano, a rád bych slyšel nějaký tip kam jet. Hned mi vysypal spoustu míst a zdůraznil: „Jsi na Slovácku, tady má každý svoji pálenici, zajeďte si do Vlčnova, tam je celé muzeum lidových pálenic.“ Tento nápad mi připadal fajn, přece jen to je součást místní kultury. „Abych nezapomněl, až tam pojedete, tak si všimněte ve Starém Městě nového rozestavěného kostela Svatého Ducha. Staví se již roky, vždy když farnost získá z milodarů peníze, tak stavba o kousek postoupí. Dělají se veřejné sbírky a dokonce i obcházejí po domech s žádostí o příspěvek. Bohužel peníze nejsou, a tak zatím kostel připomíná fabriku nebo obrovské UFO.“ Dokončil myšlenku jeden ze spolusedících. Během večera jsme také dostali tip na vinné sklepy a barokní perlu v Miloticích.
MUZEUM
S ránem jsme nechali Velehrad za zády a přesunuli jsme se k muzeu lidových pálenic ve Vlčnově, které je v jedné ze stodol vlčnovského areálu památek lidového stavitelství. A již k nám míří náš průvodce muzeem. „Dobrý den, já jsem Pijáček,“ představuje se sympatický vousatý muž. Pijáček průvodcem pálenicemi, to se dobře sešlo, říkám si v duchu. Vcházíme do stodoly a hned vidíme destilátory všech tvarů, po obou stranách je v mezipatře postavený balkon, který expozici ještě rozšiřuje. Celý prostor je vybaven starým kuchyňským nábytkem, nespočtem prázdných láhví a tématickými hesly jako „To je pořád řečí o škodlivosti alkoholu, ale když je nekde nejaká epidémia, tak je to dycky z vody“ nebo „Kdy se pije slivovice? Když je“. Pan Pijáček se také hned rozpovídal o historii pálení, a že na dobrou pálenku jsou nejlepší švestky, protože nejsou příliš náchylné k nahnívání a dají se sklízet až s příchodem prvních mrazíků, tedy v období nejvyšší cukernatosti. „Kde jste sehnali všechny ty destilátory?“ napadá mě otázka, když se rozhlížím po všech těch exponátech. „Původně jsem se je snažil vymámit z lidí, ale ti je nechtěli prozradit. Tak jsme na to šli z druhé strany a navázali spolupráci s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, od kterého jsme získali několik pálenic zabavených policií. Pak přišly i nějaké pálenice darem od sběratelů,“ prozrazuje pan Pijáček, který je zároveň starostou Vlčnova. Procházím mezi přístroji a obdivuji, co všechno člověk nevymyslí pro trochu destilátu, je tu například pálenice ukrytá v pračce nebo koupelnových kamnech. Osobně nás s Markem však pobavila nejmenší pálenice na světě. Vysoká okolo dvaceti centimetrů ve tvaru parního stroje. „Ta přepaluje jen víno, nic jiného se do ní nemůže dát, protože by nešla vyčistit,“ doplňuje naše znalosti pan Pijáček.
PERLA
No, nechtělo se nám odjíždět z Vlčnova, příjemné prostředí zapůsobilo a já zjišťoval, že si mě Slovácko získává víc a víc. Ne nadarmo v roce 2011 vyhrálo soutěž Eden, každoroční ocenění nějaké evropské destinace nejvyšší kvality. Nicméně čas kvapí a nás čeká ještě jedna, zastávka, zámek Milotice, který nám doporučovali kluci na Velehradu. Již v bráně jsme se setkali s kastelánkou Miroslavou Bočkovou. „Vítejte v Miloticích, barokní perle Moravy,“ byla její první slova a hned pokračovala. „Dnes by asi již nikdo nevěřil, že zde byly původně bažiny napájené jedním z ramen řeky Kyjovky.“ Jak jsme se dál dověděli, je milotický zámek s parkem významným kulturním a krajinářským areálem. Jeho největším unikátem je stoprocentně zachovaná kompozice stavby. Pro laika bychom mohli říct, že celý zámek již od dob pozdního baroka nebyl přestavován či upravován a zachoval si ryzí barokní ráz včetně osové linie, tedy že levá i pravá půlka zámku i parku jsou stejné. Během působivého vyprávění paní Bočkové jsme se dozvěděli o nejvýznamnějším rodu vlastnícím zámek, rodu Serenyi, který na Moravě zapustil kořeny již před bitvou na Bílé hoře. Nejvzácnějším exponátem, který zde lze spatřit, je zámecká kaple se stropní freskovou výzdobou od Josefa Ignáce Mildorfera. Mě osobně však zaujala jiná část zámku, a to Kabinet kuriozit, nazývaný někdy Kabinetem hraběnky. Šlechtičny zde trávily svůj volný čas vystřihováním mědirytin a lepením těchto výstřižků na zeď. V současnosti tak salonek vypadá, jako by byl vytapetován tapetou s velice plastickým vzorem. O tom, jak věrohodně mědirytiny působí, nám kastelánka vyprávěla příběh s místní uklízečkou. „Jednou za mnou přišla se slovy, že potřebuje dlouhé štafle. Ptala jsem se na co, a ona že na stropě v salonku je pavučina s pavoukem a ona na něj nedosáhne ani dlouhým koštětem.“ Bystrý čtenář jistě pochopil, že se jednalo o zmíněnou mědirytinu. Ke cti zámecké pracovnice je však třeba říct, že autenticita obrázků je obrovská a záměna pochopitelná.
MILOTICKÉ PÍSNĚ
Ještě před odjezdem jsme strávili nějaký čas v atriu zámku, které mlčky dokumentuje i smutné časy. „Na sloupech si můžete povšimnout záseků šavlí z bojů při nájezdech Tatarů, Turků či Kuruců během třicetileté války,“ vysvětluje kastelánka a pokračuje, „z té doby je též spousta milotických písní s tématy vojny, verbování a vpádů cizích vojáků.“ Působivé vyprávění paní Bočkové a hmatatelná historie kolem nás úplně vtáhla do života v minulých stoletích. Přece jen osobní kontakt dá člověku víc než pouhé čtení informací z knih.
