Unikajíce pozornosti světových lovců senzací, trůní si kameny, anebo přesněji řečeno menhiry, na norském pobřeží v Ales Stenar už skoro tři tisíce let. Výhled z této předvikinské vědecké observatoře a zároveň hrobky je úchvatný.
SKANDINÁVSKÁ PYRAMIDA
Hledíte na moře, které vám zabírá celý obzor. Pokud stojíte uvnitř lodi, čistý viditelný horizont kolem kamenů je celých 360 stupňů. Unikátní místo si předchůdci Vikingů z mladší doby bronzové vybrali zřejmě pro pohřebiště známé osobnosti. O sídlištích z doby bronzové toho víme pozoruhodně málo, a přitom se právě v těchto staletích, zhruba 700 př. n. l., formovala lidská společnost do podoby, jak ji známe dnes. Vlastně tím jediným, co se dochovalo přes propast věků, jsou právě tyto megalitické stavby. Kamenné masivy uspořádané co nejdokonaleji do určitého obrazce jsou vrcholem tehdejší architektury. Možná právě to je zdrojem jejich podivné, mystikou opředené atmosféry. Největší událost mladší doby bronzové! Smrt nejmocnějšího muže v okolí musí být náležitě oslavena! Možná i samotná myšlenka života po životě se jako protiváha vědomí smrti formulovala právě v té době jako nejzávažnější filozofická otázka. Je známo, že Egypťané, kteří své pyramidy stavěli ze stejného důvodu jako předchůdci Vikingů, žili celý život s vědomím přípravy na posmrtný život. Sluneční loď, jak se stavba nazývá, je vlastně jakási skandinávská pyramida – sice z neopracovaných kamenů, ale ukládaných pečlivě v souladu s veškerými astronomickými znalostmi své doby.
PŮLENÍ POLÁRKY
Dokážeme si dokonce celkem přesně představit, jak asi taková kamenná loď vznikala – šaman, anebo místní učenec se postavil do středu a za hvězdné noci se dvěma pomocníky “půlil Polárku”. Linie mezi měřiči a Polárkou byla zaznamenána a zaměřena. Koresponduje s čarou namalovanou v kruhu, přesněji v bodě severu. Následující den tato linie mohla být snadněji ověřena měřením v pravé poledne v krátkém slunečním stínu, kdy slunce je v nejvyšší poloze na nebi. Tyto dvě měřicí metody jsou starodávné a byly prověřeny egyptskými faraony před více než 5000 lety. Čtyři podstatné body byly vymezeny. Jejich spojení bylo základem pro sluneční kalendář. Zbývalo ještě vymezit přesný tvar lodi – prostředku, kterým mocný muž vypluje ke svému posmrtnému životu, a zároveň dokončit obří sluneční hodiny, které navíc doplní jakýsi věčný kalendář. Za použití nejdokonalejších dopravních metod té doby byly kameny transportovány, vztyčeny a umístěny tak, aby dělily den na čtyřiadvacet úseků. Sluneční loď byla složená původně ze 60 kamenů, z nichž se za 2700 let ztratil jeden, je dlouhá 67 metrů a široká 19 metrů. Na návštěvníky vydechuje přesně tou směsicí prapůvodních pocitů hrdosti z toho, co dokázal člověk, jakou předchůdci Vikingů cítili, když se lopotili s nejvýznamnější stavbou svého života.
 Sluneční loď měří nejen počet dnů v roce a hodin během dne, ale slouží i jako dokonalý kompas, kde stíny kamenů vrhané do středu lodi ukazují v konkrétní čas jednotlivé zeměpisné směry. Počet dnů v roce i hodin v denním cyklu byl znám už starým Egypťanům před 5000 lety. |
SLUNEČNÍ LINIE
Co všechno může toto místo vypovídat, se jen dohadujeme. Rozmístění čtyř slunečních poloh připomíná konstelaci věštírny v Delfách a uzavření astronomických a mytologických relací symbol Labutě. Zajímavé také je, že neolitické kultury, o kterých toho víme tak málo, provozovaly “mystiku” velmi podobnými způsoby, a to i přesto, že se navzájem nemohly dorozumívat, neboť vzdálenosti byly nepřekonatelné. Možná to svědčí o tom, že vývoj lidského ducha se i v rozličných podmínkách ubírá stejnou cestou. Anebo se dorozumívali jiným, nám zatím neznámým způsobem.
Jisté je, že ještě v roce 1956 bylo místo hrobky pokryté pískem. Při jeho odstraňování bylo devět kamenů odsunuto ze svých původních pozic. A teprve v roce 1995 bylo objeveno pravděpodobné místo ohně nebo ohniště a urna s jídlem, která měla patrně neznámému náčelníkovi usnadnit cestu na onen svět. Další zajímavostí je, že zdejší menhiry se nacházejí v polovině takzvané “sluneční linie” – 18 kilometrů po každé straně po přímce tažené vzdušnou čarou jsou další místa s neolitickými památkami – Kivik a Stenhend. Přítomnost senzibilů s různými nástroji ke zkoušení “vyzařovací energie” tohoto místa je nezbytným koloritem postmoderní doby.
PRVNÍ NAVIGÁTOŘI? Z alesstenarských menhirů vyplývá, že slunce bylo nejvýznamnějším symbolem norské doby bronzové, co se týče živlů, a loď nejdůležitějším symbolem norské prehistorie. Něco mnohem významnějšího než pro nás automobil, protože žádné ze současných náboženství neposílá lidi k jejich bohu vozem. Skutečnost, že den a noc byly rozděleny na 24 hodin, naopak není nic výjimečného, to uměli již Babylóňané a Egypťané před 5000 lety. Ani objev lodi nešokuje, když víme, že více než čtyřicet tisíc let se lidé plaví po mořích, objevují, kolonizují a loupí. Přesto alesstenarské spojení slunce, lodě a poměrně vyspělých přístrojů k určování sluneční polohy může být něčím nové. Zatímco obecně se má za to, že až do zavedení magnetického námořního kompasu ve 12. století se lodě navigovaly bez přístrojů, spíše podle zkušeností kapitána, někteří vědci dnes tvrdí, že Vikingové na svých cestách Atlantikem používali metodu plavby podle zeměpisné šířky. Faktem je, že složitost měření času v Ales Stenar poněkud nabourává představu o “primitivnosti” našich předků v neolitu. Podle nové teorie kapitána Sorena Thirslunda a dánského archeologa C. L. Vebaeka, založené na archeologickém objevu části dřevěného kola, které mohlo sloužit jako sluneční kompas (dokonce s vyrytými čárami označujícími dráhu slunce při jarní a podzimní rovnodennosti), mohli Vikingové již v roce 1000 př. n. l. plout podle zeměpisné šířky. Navigovat s takovým kompasem by nebylo nic snadného a předpokládalo by to mnoho vědomostí o pohybech slunce, znát je nazpaměť, odhadnout výšku Polárky podle oka a mnoho dalších dovedností. Ale zdá se, že naši prapředci byli mnohem moudřejší, než si lidé mysleli.
