Je to hrozné, ale ještě ani nestačil oschnout inkoust z mé tiskárny, a to, o čem jsem psal jako o zajímavém přírodním fenoménu, se stalo skutkem. Děsivým. Srpnové zemětřesení v Turecku zasáhlo jednu z nejprůmyslovějších i nejzalidněnějších oblastí země a vybralo si obrovskou daň na životech nic netušících lidí.
Zemětřesení jen málokdy varují předem. U sopky můžete pozorovat rostoucí aktivitu a připravit se na okamžik výbuchu, ale zemětřesení je záludné. I nyní přišlo nečekaně, tak jako často předtím brzy po ránu. Ve tři hodiny se v oblasti pod Izmitem otřásla země. Většina obyvatel města i okolí byla doma a odpočívala po horkém dni. Nikdo nebo téměř nikdo neměl šanci uprchnout. Méně pevné, nebo snad špatně konstruované či ošizené stavby nevydržely chvění země a zřítily se jako domečky z karet. Ve svých sutinách pohřbily snad desetitisíce lidí. Dnes se všichni ptají proč? Proč zde stály nekvalitní konstrukce a stavby, vždyť právě tady, pod Izmitem, to nebylo poprvé, kdy se zachvěla země, právě tady bylo již několikrát epicentrum silného zemětřesení. Ale na špatné se rychle zapomíná. A rok od roku počty obětí stoupají. Jean-Jacques Rousseau napsal po lisabonském zemětřesení v roce 1755, kde zahynulo 60 000 lidí: “Je to cena, kterou lidstvo platí za civilizaci. Kdyby žilo v přírodě, nemuselo by se zemětřesení obávat.” Je to sice jen polovina pravdy, Rousseau neznal tsunami, rozsáhlé sesuvy a laviny způsobené rovněž zemětřesením, ale ztráty na životech by rozhodně byly menší.
Turecko patří k labilním oblastem světa s vysokou pravděpodobností vzniku zemětřesení.
Jen v tomto tisíciletí jich opravdu silných poznalo hned několik, ovšem jen některá měla tak tragický dopad na životy jeho obyvatel. V roce 1939 zahynulo při zemětřesení v Erzincanu 23 000 lidí a otřesy se sem znovu vrátily v roce 1992, v roce 1966 bylo v Adapazari 2500 obětí a další stovky lidí zahynuly v roce 1976 při zemětřesení u jezera Van. Ale Turecko není jedinou zemí, která je ohrožena těmito živelnými katastrofami. Celá polovina lidstva žije v seizmicky aktivních oblastech, všude tam mohou vzniknout zcela nenadále ničivá zemětřesení.
Tentokrát se v Turecku otřásla země v místě, kde se otevírá směrem k západu příkop dnes vyplněný Marmarským mořem, který je současně na západním okraji dlouhého Severoanatolského zlomu, asi nejaktivnější tektonické poruchy v této části světa. Epicentrum (místo na povrchu, které je nejblíže k ohnisku – místu vzniku zemětřesení, jež je často hluboko pod povrchem) bylo naneštěstí v hustě obydlené oblasti, a tak i když zemětřesení nepatřilo k nejsilnějším seizmologové udávají 6,7° Richterovy stupnice, přičemž teprve od sedmého stupně jsou označovaná jako velká, zachovalo se bohužel přesně podle této stupnice a způsobilo v omezené oblasti značné škody. To, že patří k nejtragičtějším v moderní historii Turecka, je daní za koncentraci obyvatelstva do měst a průmyslových aglomerací a současně možná i nepříliš kvalitní konstrukci některých obytných domů.
Přitom jsou každý rok zaznamenány desítky stejně silných a nebo silnějších otřesů. Pokud však zasáhnou méně obydlené oblasti, není jejich dopad tak katastrofický. Slabších zemětřesení do třetího stupně Richterovy škály zaznamenávají seizmologové ročně na sto tisíc, ale pocítí je jen část obyvatelstva. Slabší otřesy již většinou registrují jen citlivé seizmologické přístroje. V našem století podle statistik UNESCO zahynulo při zemětřeseních na celém světě asi jeden milion tři sta tisíc lidí a z toho celá polovina v roce 1976. Co dělat, aby nedocházelo k tak obrovským obětem na životech? I v dnešní době se dá zemětřesení jen těžko předvídat, i když moderní měřicí technika některé úspěchy zaznamenala. Jediný bezpečný prostředek, ne však pro všechny případy, je dobrá konstrukce domů, při které je zohledněno možné seizmické riziko. Není to nic nového, i v minulosti se často po velkých zemětřeseních změnila stavební technika, domy dostávaly bezpečnější, až pět metrů hluboké základy. Potvrdily to archeologické výzkumy nejen v severním Pákistánu, ale i v Turecku a na ostrovech Rhodu a Kypru. Ale lidská paměť je, jak se zdá, krátká, a navíc důkladná stavba stojí mnohem víc. A tak se po čase znovu staví levně, nekvalitně a doufá se, že zemětřesení nezasáhne stejnou oblast dvakrát. Ale stačí se podívat na mapku epicenter zemětřesení Turecka, nebo i jiné podobně labilní oblasti, abychom viděli, že naděje na to, že se země opět nezachvěje, je jen velice malá. Dá se zjednodušeně říci, že tam, kde někdy zemětřesení bylo, bude opět. Kdy? Těžko předvídat. Za sto let, za staletí, jsou oblasti, kde byl klid celá tisíciletí. Ale nelze ani říci, že se zemětřesení v některé oblasti nikdy neobjeví. Nemusí jít o katastrofální zemětřesení, ale třeba jen o silnější odezvy těch vzdálených. Týká se to i naší země. Tady nikdy nebylo obzvlášť silné zemětřesení, jsou však oblasti v Podkrušnohoří, na Opavsku a v Bílých Karpatech, kde je možnost, že se země pod nohama pohne, přeci jen vyšší. Tady platí jiné stavební normy a stavby musí být konstruovány na zvýšenou seizmicitu. V řadě zemí, kde bývají zemětřesení častá, však leckdy podobné normy neplatí nebo se nedodržují. A tak záleží na štěstí. V Turecku jej letos v srpnu neměli.
