ROMAN CÍLEK
UNIKÁTNÍ SVĚDECTVÍ O SPECIÁLNÍM VRAŽDÍCÍM KOMANDU CO SI ODNESL Z VÝCVIKU MINISTR KULTURY SR DR. DUŠAN SLOBODNÍK? „Ploština… vždycky mě bude to jméno mrazit.” (Ladislav Mňačko: Smrt si říká Engelchen, 1962) “Tak vidíte, stín Ploštiny, o které jsme oba v různé době napsali knížku, se znovu vrací.” (Ladislav Mňačko v rozhovoru s autorem, červen 1992) „…Do kursu v Sekulích na Záhoří jsem se dostal na základě povolávacího rozkazu hlavního velitelství Hlinkovy mládeže…
Dokument, z něhož se vyvozuje účast členu kursu HM na vyvraždění pasekářů v obci Ploština 18. dubna 1945, je sice autentický, ale obsahoval záměrně nepřesné informace… Matky, kterým byli jejich synové odvlečeni do SSST, se tehdy obrátily o pomoc na papeže, prezidenta Beneše a vládní orgány. Pokud je mi známo, zareagovalo ministerstvo zahraniční a vypracovalo žádost o naše vydání československým orgánům. Aby žádost vypadala hodnověrně a měla naději na úspěch, zdůvodnilo ji ministerstvo smyšlenou účastí zmíněné skupiny na teroristické akci v Ploštině…” (Dr. Dušan Slobodník, červen 1992) „Einheit Josef” se z Třeště odebrala do Vizovic. x x x
Případ od případu a s odstupem spravedlivé objektivity by bylo třeba posuzovat, jak se který ze slovenských mladíků dostal do jednotky „Josef”, zda skutečně dobrovolně, či na „povolávací rozkaz”, jak říká Dušan Slobodník, posoudit by bylo třeba, zda nevěděl či věděl nebo aspoň musel tušit, co ho čeká. Ve chvíli,kdy jde o lidské životy, však čin zůstává činem a k tomu, co bylo lze jen přihlédnout. A činy, jichž se příslušníci jednotky „Josef” dopustili, byly zlé, kruté, neomluvitelné. A nedošlo k nim jen na Ploštině, ale také v obci Prlov, která byla postižena snad ještě krutěji a role jednotky „Josef” tu byla výraznější. Doslovnou školou krve prošli absolventi sekulského kursu. A protože řada z nich dříve či později neunikla postihu a byli v té souvislosti nuceni ohlédnou se a vzpomínat, nebudeme jejich autentické výpovědi, zaznamenané ve vyšetřovacích a soudních spisech, rušit komentářem. (Proč však neuvádíme plná jména? Ti lidé si trest odpykali, mnozí již nežijí, jiní mají potomky – Vizovice, první polovina dubna 1945. Fronata se blížila, ale v okolních valašských horách byli partyzáni. Především zde operovaly oddíly 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky, v níž kromě sovětských bojovn íků působili i četní Slováci, Češi (také už zmíněný Ladislav Mňačko, rodák z Valašských Klobouk) a antifašisté řady dalších národnosti. Podporovalo je místní obyvatelstvo, především valašští pasekář, obyvatelé horských samot a malých osad. Nepříteli se v kraji špatně dýchalo. Nacisté byli proto ochotni podniknout vše, aby partyzánskou činnost v tomto prostoru potlačili či alespoň oslabili. Psal se tedy duben pětačtyřicátého roku a hitlerovci si úkoly rozdělili: ve Zlíně na gestapu získali zrádce a vyslali je na výzvědy ke štábu partyzánské brigády, ve Vizovicích ochystali násilný úder. V místní škole na náměstí se tehdy ubytovala asi třísetčlenná ozbrojená jednotka, její součástí bylo i zhruba pětadvacet mladých mužů, kteří tvořili samostatnou skupinu.
Ve městě bylo i bez nich dost živo. Kromě řadových jednotek německého vojska sídlila ve zdejším zámku takés speciální jednotka SS s označením Zur besonderen Verwendung-Kommando Nr. 31 – Oddíl k zvláštnímu nasazení. V zámku se mluvilo výhradně německy. Ve škole se však ozývalo, a právě v oné pětadvacetičlenné skupině, i slovenština. Kdo byli tito lidé? Je třeba se o něco vrátit… Dva tisíce mužů z bývalé zvláštní divize abwehru „Brandenburg” posílilo na podzim 1944 esesácké stíhací svazy, vedené specialistou na teror a diverzi SS-sturmbannfuhrerem Ottou Skorzenym. V rámci stíhacího svazu „Jihovýchod” tak vznikla v Badenu u Vídně speciální teroristická jednotka „Josef”. Úkol pro přítomnost: teroristický výcvik a získávání praktických zkušeností v rámci akcí proti sovětským, slovenským a českým partyzámům. Zárodek jednotky „Josef” s brzy poté přesunul z Badenu na Slovensko – do Trenčianských Teplic. Štáb tvořili říšští, sudetští a slovenští Němci. Pro řadovou práci se zejména v Bratislavě a jejím okolí hledali dobrovolníci mezi těmi Slováky, kteří vsadili na nepřítelovu kartu, či s ní pod tlakem okolností aspoň dočasně koketovali. Především to byli funkcionáři a příslušnici Hlinkovy mládeže. Začalo se s výcvikem. Oddíl, narychlo složený z Němců a Slováků, se z Bratislavy vydal směrem na severozápad. Do výcvikových objektů ve vesnici Sekule na úpatí Malých Karpat. Číslo polní pošty 23222. V několika cyklech školení se potom opakoval stále týž program. Pořadový a bojový výcvik, ovládání pohyblivých vysílaček, sebeobrana a boj zblízka, použití třaskavin pro sabotážní účely, ničení telegrafních tyčí, mostů, železničních zařízení, organizace individuálních atentátů. Vybraní specialisté předávali svým svěřencům bohaté zkušenosti z „jemné”, tedy zpravodajské činnosti. A někteří frekventanti kursu se také zúčastnili protipartyzánských operací na území Slovenska, při nichž tekla krev. V lednu 1945 přijeli do Sekul poslední dobrovolníci, většinou příslušníci Hlinkovy mládeže ve věku od 16 do 22 let. Po dvou měsících intenzivního výcviku složili 14. března 1945, při nepříliš radostných oslavách šestého výročí vyhlášení „Slovenské republiky”, přísahu věrnosti.
Mezitím se samozřejmě přiblížila fronta. A když už byla sovětská děla slyšet i prostým lidským sluchem, sekulský kurs byl přerušen a jeho příslušníci rozdělení. Část byla určena k působení na Slovensku, ostatní (mezi nimiž už dle dostupných seznamů nebyl Dušan Slobodník, narozený 11. dubna 1927 v Pezinku) se společně s jádrem jednotky z Trenčianských Teplic přesunuli do moravského města Třešť. Brzy poté, to už byl duben 1945, došlo k dalšímu dělení. Podstatná část a nikdo nám nedal morální právo vynášet nový ortel.) Miroslav P.: „Osmnáctého dubna 1945, vpředvečer akce na Ploštině, nastoupil celý náš kurs na nádvoří vizovické školy. Zpravodajský instruktor SSoberscharfuhrer Tutter nám přečetl rozkaz. Mimo jiné v něm tvrdil, co má prý zjištěno – že na Ploštině se zdržují partyzáni. Řekl, že náš kurs se společně s jednotkami SS zúčastní trestné výpravy proti této osadě. Zdůraznil, že je třeba pochytat všechny partyzány i jejich pomahače a povraždit je jako nepřátele. Máme prý postupovat neúprosně a tvrdě. Oznámil nám, že zítra v dopoledních hodinách uskutečníme průzkum na Ploštině a názorně tak předvedeme, co jsme se naučili.” Václav K.: „Ploština bylo obklíčena velkou vojenskou silou… Po obsazení osady nám nařídili dělat prohlídky. Nejdříve jsme pokaždé zjistili, zda se na půdě či v některé jiné místnosti nenacházejí partyzáni. Potom jsme se snažili najít hlavně zbraně. Když se třeba něco hledali posteli, rozřezali jsme peřinu i slamníky a vše rozházeli po místnosti. Také ze skříní jsme vyhazovali věci. Nehleděli jsme na to, zda se něco rozbije. Skutečným naším zájmem bylo najít peníze, hodinky, prsteny a jiné zlaté předměty a cennosti, které jsme si ponechávali pro sebe. Pokud jsme narazili na odpor místních občanů, chovali jsme se hrubě. Z potravin jsme si brali zejména máslo, slaninu, uzené maso. Ostatní potraviny, jako například mouku, jsme ničili… Ačkoliv jsme při domovních prohlídkách nenašli náboje, ani partyzány a ani letáky, začalo se s postupným zapalováním jednotlivých usedlostí. Já osobně jsem použil asi pěti zápalných granátů. Stejně tak zapalovali usedlosti i ostatní příslušníci našeho kursu. Prakticky jsme si tu vyzkoušeli, jaké mají tyto granáty účinky…
Vraždění občanů Ploštiny začalo až po výsleších. Tyto výslechy probíhali surovým způsobem, zdejší lidé byli zbiti do krve a v některých případech donuceni vysvléknout se do spodního prádla… Když skončil výslech jedné ženy, mrkl vyslýchající Němec na svobodníka. O. z naší jednoty. Ten pochopil, vzal ženu za rameno a řek jí, aby mu šla blíže ukázat okolí stodoly. Vrátil se za chvíli sám. Řekl, že je hotová. Výstřel jsem slyšet nemohl, protože v celé obci se neustále ozývaly rány, výbuchy, křik a pláč. Bilance AKCE PLIŠTINA: ve čtvrtek 19. dubna 1945 tu bylo spáleno deset domů a zmařeno 27 lidských životů, přičemž někteří z pasekářů byli upáleni zaživa. x x x
AKCE PRLOV následovala o čtyři dny později – v pondělí 23. dubna 1945. Ladislav H.: „Den předtím nás poslali do Prlova a okolí na průzkum Podařilo se nám navázat kontakt s několika lidmi, především s dívkou Marií, která byla potom při akci upálena… Vše, co jsme se od občanů Prlova a Bratřejova dozvěděli, jsme vylíčili svým německým velitelům. Bylo nám určeno najít děvče,které nás den předtím při rozvědné akci, kdy jsme se vydávali za uprchlé slovenské vojáky, posílalo k partyzánům. našli jsme ji a násilím dovedli do štábu, který se usadil v hostinci. Instruktor Tutter řekl, že bude příkladně potrestána a nechal ji hlídat vojáky. Václav K.: „Při výslechu v hostinci jsem se zdržel jen asi deset minut. Pak jsem odešel, aby se mohli, jak jsme dostali nařízeno, přijít podívat i jiní. Zejména jsem se zašel podívat, když vyslýchali Marii Růskovou, protože se mezi ostatními hovořilo o tom, že je mladá, hezká a mimořádně se drží.” Ladislav H.: „ Po předvedení muže, o kterém teď už vím, že se jmenoval Oldřich Kovář, jsem našemu veliteli hlásil, že rovněž tento člověk nás včera posílal k partyzánům. Oldřich Kovář to popíral, i když já i Kamil G. jsme ho z očí do očí usvědčovali. Když stále trval na svém, udeřil ho důstojník SS Tutter židlí do hlavy. Oznámil, že i tento muž bude za svůj čin odstrašujícím způsobem potrestán.” Ernst O.: „Kolem půl jedné odpoledne byli z hostince vyvedeni lidé usvědčen z pomoci partyzánům. V té době jsem jako hlídka stál u jednoho z domů, myslím, že měl číslo 52. Sem přivedli asi čtyři dospělé lidi a jednu dívku. Esesácký důstojník těm pěti dal příkaz, aby vstoupili do již hořícího domu. Když s občané Prlova dostali do dveří, Němci začali do jejich zad střílet ze samopalů.” Pavol F.: „Byl jsem přítomen zavraždění několika občanů Prlova, mezi nimiž se nacházelo rovněž děvče, o kterém se říkalo, že chodila s partyzány. Když jsem k místu činu došel, byly tam již jen dvě ženy a také nějaký muž. Zdržoval jsem se na cestě asi patnáct metrů od této skupinky. Právě vešla do dřev ěné stodoly starší žena a zavra ždili ji palbou do zad. Po ní musel jít do té stodoly muž, pamatuji si, že měl na hlavě klobouk, který mu při zastřelení spadl. Nakonec zabili i to mladé děvče. Po ukončení vražd anebo snad již těsně předtím, stodolu zapálili.” Bilance AKCE PRLOV: osm spálených domů, jednadvacet mrtvých ve věku od sedmnácti do šestapadesáti let, v několika případech byly vyvražděny skoro celé rodiny. x x x
A další osud příslušníků jednotky „Josef”? Nedlouho poté jim jejich nadřízení ve Vizovicích oznámili, že je čeká přesun na východ. Nikoliv však domů, nýbrž do předem určených prostorů – Bratislava, Bánovce nad Bebravou, Bánská Bystrica, Piešťany, Levoča. Nikoliv do mírového života po prohrané válce, nýbrž do sebevražedného podzemního boje ve prospěch poražené třetí říše. Obdrželi i návod, jakým způsobem se mají roztroušené skupiny opět sejít. Na veřejném záchodku nebo v jiném vhodném objektu u první křižovatky v městě či vesnici, která jim bude určena – vyhledat napsanou číslici 23. K ní připsat číslo 2, což znamenalo „pomocník dorazil”. V nejbližších dnech pak na témže místě najít zprávu, kde se sejdou. Dostalo se jim poučení, že mají rovněž navázat spojení s více než dvěma sty agenty, kteří prý na území Slovenska, obsazeném Sovětskou armádou, už pracují. krátce poté je rozdělili do několika skupin a nákladními auty odvezli z Vizovic do blízkosti fronty… Třímístná cifra 232, symbol „Einheit Josef”, se v následujících měsících na půdě Slovenska několikrát objevila. Jen několikrát. Protiakce přišla dřív, než kdokoli čekal. Konečný výsledek této operace zůstal tedy pro nacisty hluboko pod úrovní plánů a příprav. Výlohy představovaly sumu mnohém větší než byl zisk. Kam však zakalkulovat vrcholný bod výcviku dobrovolníků či odvedenců z Hlinkovy mládeže: část na vražedných taženích proti civilnímu obyvatelstvu a tedy i pohled na mrtvé z Ploštiny a Prlova?
