Napsali a vyfotografovali Kateřina a Miloš Motani
Stáli jsme mlčky vedle sebe a hleděli do nekonečných dálek zalitých teplými paprsky. Obzor lemovalo vzdálené zvlněné pohoří, nad kterým se klenula neskutečně sytě modrá obloha. Po nějaké chvíli, když jsem se konečně rozkoukala, mi začalo být něco velmi divné, takový nezvyklý pocit. „Slyšíš ?“ zeptala jsem se. „Co mám slyšet?“ nechápal Miloš. „No to ticho, absolutní NIC!“
Ono NIC jako by houstne. Čím více se blížíme k Údolí smrti, tím je krajina vyprahlá a bez života. Půda vysušená úplně na troud. Pod rozžhaveným kalifornským sluncem praská i silnice. V dálce se na úpatí Panamit Range vlní světlé, okrově zbarvené písečné duny. Kostrbaté svahy a rozlehlé pláně všech zemitých barev a odstínů zdobí jen několik řídkých keříků creosote bush. Jinak NIKDE NIC. Za vysokým horským hřebenem se začíná cesta najednou prudce svažovat. Kolem nás JEŠTĚ VĚTŠÍ NIC a ještě větší ticho, pokud je něco takového vůbec možné. Obloha bez jediného mráčku. Pod ní se rozprostírá nekonečné, v modravém oparu ponořené údolí. Vzduch na obzoru se vlní vedrem. Kontury protějších šedohnědých ostrých svahů jakoby vedrem měknou. Ho-me-sha – rozpálená půda – jak nazývají indiáni onen kus nevlídné země. Pohled z klimatizovaného auta neklame – venku je vedro na umření.
Těžká volba
Pokračujeme dál. Po levé straně jen duny. A zase zdánlivé prázdno. Jen pár podivných trsů trávy připomínající obilné snopy (devil‘s cornfield) zdobí vedle písku okraje silnice. Několik dřevěných domků Stovepipe Wells oživuje svými sbitými vyšušenými prkny prašné dálky. Po několika kilometrech přichází křižovatka. Nabízejí se tři možnosti. Jet rovně a co nejdřív odtud zmizet, přejet pohoří Amargosa Range a namířit do sto padesát kilometrů vzdáleného Las Vegas a oddávat se lidským radovánkám. Druhou možností je zamířit doleva na sever, zastavit ve Scotty‘s Castle, honosném sídle nevhodně postaveném uprostřed pouště, nabrat plnou nádrž benzinu a vydat se po nezpevněných cestách nazdařbůh. Kam? Do oblasti černých vyhaslých kráterů (Ubehebe Crater), do údolí záhadných pohybujících se kamenů nebo k odloučeným zpívajícím dunám Eureka. Projet další zapomenutá údolí, vidět zbytky zlatokopeckých osad, překlenout Hunter Mountain a pokochat se pohledem na nekončící pláň Lee Flat porostlou honosnými stromovými jukami joshua. Nebo do třetice – rozhodnout se odbočit doprava směrem k Badwater, nejníže položenému bodu na západní polokouli. Do míst, kde se rozkládá periodické jezero, pokryté po většinu roku tlustým škraloupem popraskané soli. Tady v létě šplhají teploty přes padesát stupňů Celsia. Na cestě do Badwater se zcela nečekaně objeví oáza Furnace Creek zarostlá četnými palmami. Pak zase nekonečná vyprahlá poušť… Kterou z těchto cest si vyberete? Je to těžká volba. Když pojedete rovně, ušetříte sebe a všechny, co vezete, veškerých útrap, které pobyt v této poušti přináší. Když zůstanete a pojedete na sever a potom i na jih, poznáte, co to znamená, když se řekne ÚDOLÍ SMRTI. Časem ale budete tuto nevlídnou a pustou krajinu vnímat jako oblast, kam se budete neustále vracet. Protože ani po druhé a ani po osmé cestě, kterou do těchto vyprahlých končin podniknete, ještě stále o ní nebudete vědět všechno. Asi jí budete více rozumět, ale nikdy ne úplně. Je toho totiž příliš mnoho, co se dá v Údolí smrti obdivovat. Oblast silně zerodovaných badlands na úpatí Amargosa Range se na přelomu dne rozzáří jako ryzí zlato. Svahy Artist‘s Palette hrají zase všemi barvami. Souvislá pohoří Panamint Range a Amargosa Range brázdí meandrující temné kaňony. Terénní nezpevněné cesty vás zavedou až do těch nejodlehlejších koutů národního parku. Před vámi se pak každou chvíli otevírají nezapomenutelné scenerie. Na řidiče čekají v těchto končinách někdy opravdu perné chvíle – děravý asfalt, žádný asfalt, ostré kameny, hluboké výmoly, urvaná cesta, cesta vysušeným říčním korytem nebo hlubokým kaňonem a dlouho dlouho žádná benzinová stanice. Mnohdy se vám může stát, že celé hodiny i dny nanejvýš potkáte osamělého kojota. Uprostřed pekla Death Valley patří k jedněm z nejteplejších oblastí na světě. V létě zem trýzní extrémní vedra. Rtuť teploměru často překročí padesát stupňů Celsia. V průměru se teplota ve dne v období od dubna do října pohybuje kolem čtyřiceti šesti stupňů. V roce 1917 bylo během čtyřiceti tří po sobě následujících dnů (od 6. června do 17. srpna) naměřeno více než 48,9 °C. V červnu 1913 se teplota vyšplhala dokonce na 56,7 stupně Celsia! Okolní skály, kameny a zem se uprostřed léta rozehřejí téměř na bod varu, takže se sotva najde místečko, kam by si člověk mohl na chvíli sednout. V zimním období jsou zase vrcholky okolních hor brzy pokryté sněhem. Zatímco nahoře mrzne, v samotném údolí ukazuje teploměr kolem 25 °C. Naši druhou cestu do Údolí smrti jsme uskutečnili v září. V klimatizovaném autě nebo v oáze pod palmami to ještě celkem šlo, ale v Badwater, u vyschlého solného jezera, panovalo pravé peklo. Takové vedro, že se nedalo skoro ani dýchat. Slunce pálilo, jako by nemělo ani trochu rozum. Jeho paprsky se odrážely od nekonečných bílých solných plání a oslepovaly uslzené oči. Hlava nám třeštila. Přehřátý mozek není vůbec schopen rozumně přemýšlet. Připadali jsme si jako pomlácení klackem. Mně se navíc začalo dělat špatně od žaludku. Sedla jsem si z posledních sil na kraj silnice a bojovala sama se sebou. Nebyli jsme ani jeden schopni žádného velkého pohybu. Na nějaké větší výšlapy tedy nebylo ani pomyšlení. Naše velkorysé plány se najednou smrštily do dvou krátkých slov – pryč odtud.
Pili jsme vodu plnými doušky, přestože nás počáteční nesnesitelná žízeň už přešla – první z příznaků dehydratace. Pili jsme z rozumu. Chtěli jsme ze sebe vysvléct úplně všechno. Rozumnější ale bylo nechat si na sobě oblečení s dlouhými rukávy a dlouhé kalhoty. Tekutiny se pak z těla odpařují pomaleji a propocené oblečení ochlazuje, navíc chrání i proti spálení. Prchali jsme tentokrát pryč – do Las Vegas. Vrátili jsme se sem začátkem května. Teploty tu v tuto dobu dosahují kolem čtyřiceti šesti stupňů Celsia. Ani na severně položených dunách Eureka není o moc lépe. Pokoušeli jsme se vydržet více, polévali jsme se navzájem vodou a bez větších a zbytečných pohybů čekali, až se slunce přiblíží co nejníže k horizontu. Více jsme nebyli schopní v té výhni udělat. Když jsme z rozpáleného pekla vítězně odjížděli, slibovali jsme si, že se sem zase brzo vypravíme. Snili jsme o Death Valley v tom vůbec největším vedru. Jestli s námi mají vedra zamávat, tak ať to aspoň stojí za to. Běh o život Pobyt v Údolí smrti znamená jít až za hranice svých možností – pro všechny a pro každého. Zatímco každý živočich hledá přes den stín, zahrabe se do písku nebo zaleze do temné díry, v Údolí smrti se rok co rok člověk vzpírá zákonu pouště. Každým rokem se v tom největším vedru koná „běh o život“. Nejtvrdšího maratonu na světě se účastní zpravidla okolo sedmdesáti až osmdesáti odvážlivců. Běží se z nejnižšího bodu Spojených států Badwater (86 metrů pod hladinou moře) na nejvyšší vrchol Mount Whitney (4418 metrů nad mořem). Zúčastnit se Badwater Run znamená zdolat dvě stě sedmnáct kilometrů plných bolesti, zoufalství a boje se sebou samým – v padesátistupňovém vedru, vyprahlé poušti, na rozpáleném asfaltu, pod spalujícím sluncem, bez kousku stínu a s blankytně modrým nebem nad hlavou. Každých patnáct minut se musí běžec napít, každou půlhodinu dostane něco malého k jídlu. Běží v kuse, bez spánku. Hrozí úpal, selhání ledvin, poškození mozku, kolaps, nebo i smrt. Po několika hodinách mnozí už jen jdou. Ti nejlepší dosáhnou cíle za dvacet sedm až třicet hodin – ostatní tak za třicet pět, padesát nebo šedesát hodin. Víc než polovina končí v půli cesty. Co asi nutí tyhle lidi běžet v takových extrémních podmínkách? Trochu jim možná rozumíme, té touze člověka jít až na hranice svých možností. Zakusit, co všechno jeho tělo vydrží. Ale už teď tušíme, že něco takového není pro každého, a nám že bude stačit usmažit si na rozpálených kamenech vajíčka.
