Jeviště s divadelními kulisami ponořené v mlze, kterou se jen obtížně prodírají tmavá světla reflektorů a dávají víc tušit, než vyniknout nabíleným tvářím, podmalovaným očím a černým vlasům, vyčesaným a natuženým do účesů, pro které si svět našel jméno Tarantule. Tak již takřka dvacet let vypadají koncerty britské kultovní kapely “The Cure”, která nedávno vystoupila i v Praze – jen mystická image by ale zbožnou pozornost fanoušků tak dlouho neudržela. Musela proto jít ruku v ruce s podobně tajemnými texty a výraznou, ale chmurně potemnělou hudbou. Robert Smith, zakládající člen a duchovní vůdce “The Cure”, textař, skladatel a zpěvák, je obojím – silně talentovaným autorem i intelektuálně přemýšlivým básníkem. Právě díky tomu, “The Cure” přitahují a oslovují nové a nové generace fanoušků dodnes…. . . . .
Hudba, texty a specifická image byly už námětem pro desítky kritik, polemik, výtek a skandálů. Nevydržela by ostatně ani sama image, kdyby byla míň než životním postojem a nejen klukovskou zálibou v líčení se a oblékáním do černé. To, co lze věřit sedmnáctiletému chlapci, který pod vlivem nihilistické punkové revolty na jedné straně a existenciálními díly Alberta Camuse a pochmurnými náladami knih Franze Kafky na straně druhé zakládá v roce 1978 kapelu, je těžší brát s respektem u sedmatřicetiletého muže, kterým dnes Robert Smith je. Jenže tak, jako mystická výprava koncertů i grafika alb podpírá hudbu a především texty, tak na druhou stranu zase stále se myšlenkově vyvíjející a zrající hudba zabraňuje zesměšnění Smithových rozmazaných rudých rtů a bílých tváří. V době počátečního hledání své vlastní identity byli “The Cure” záležitostí pro úzký okruh fanoušků, kteří z nich postupem času vytvořili magický kult. Ostatně právě ona tajuplnost a mystičnost přesně k tomuhle vybízela. Oč více byli “The Cure” přehlíženi oficiální kulturou, o to větší zázemí si získávali u publika, které bylo ochotné nešetřit časem a rozplétat pavoučí sítě Smithových mystických textů plných smutku, bolesti a slzí. Podobně jako v případě odrazu Camusova Cizince ve skladbě “Killing a n Arab” (Zabíjení Araba), je i řada dalších písní více či méně inspirovaná soudobou světovou literaturou. Příkladně právě skladba “One Hundred Years” (Sto let) byla inspirováná knihou Sto roků samoty kolumbijského nositele Nobelovy ceny Gabriela Garcíi Marqueze, “At Night” (V noci) je název jedné z Kafkových povídek, stejně jako píseň “How Beautiful You Are” (Jak jsi nádherná) nese název povídky Charlese Baudelaira a skladba “Babanafishbones” povídky J. D. Salingera. Ve spoustě dalších písní pak naj deme na rozličné povídky, básně, novely či romány jasné odkazy či alespoň drobné narážky. Robert Smith se svojí literární inspirací taky nikterak netají: “Čtu hodně, i několik knížek týdně a je to pro mě největší zdroj inspirace. Dřív jsem sám chtěl psát, ale postupem času jsem si uvědomil, že bych nikdy nenapsal nic tak skvělého, jako mí oblíbení autoři, takže se realizuji alespoň v textech, které považuji za určité literární črty. Na druhou stranu je mohu doplnit hudbou a tím jim dodat další rozmě r, který literatura nemá, a to mně v téhle činnosti dodává důvěru.” Koho překvapuje, že si Smith z literatury vybírá především temné filosofické podněty týkající se smrti, musel by si projít jeho rozsáhlou knihovnu – Sartre, Camus, Joyce, Meyrink, Orwell, Kierkegaard, Kafka, Strindberg, Hesse… Jak Smith říká na vysvětlenou: “V určitém bodě smrt buď přijmete nebo ji, jak jste starší a starší, budete pořád odstrkovat. Já ji přijmul.” Smith se se smrtí smířil a zpívá o ní jako jiní o lásce. To jiní se s ní a s Robertovými texty nedokázali smířit. Nebyla to chyba Smithe, ale jeho kritiků; ostatně sžíravé recenze z počátků kariéry “The Cure” jsou dnes zapomenuty a čas dal za pravdu právě tvorbě skupiny, o jejíchž kvalitách v současné době už nikdo nepochybuje. A že se tolik lidí před patnácti lety mýlilo? Na vysvětlení “alternativního postavení” “The Cure” v počátcích osmé dekády je třeba si uvědomit, že šlo o dobu, kdy svět televizních obrazovek, rádií a obálek časopisů plnily po pádu negativistického punkového poselství kapely novoromantického hnutí, tedy kapely, které namísto kožených bund s nacistickými kříži, spínacími špendlíky ve tvářích a injekčními stříkačkami v žilách a zpěvu o anarchismu, antikristu a fašismu, úzkostlivě dbali na cukrově čistou image pohledných hochů, k čemuž pochopitelně patřily i melodicky svěží písničky a texty o lásce, přátelství a všeobecné kráse. Jenže zatímco salónní krása Nových romatiků se rozplynula jak iluze jejich bezstarostnosti, Smithovy vize přetrvávají. Mají totiž pevné základy v prvotních lidských otázkách – co je to smrt a jak vypadá? Proč procházíme stavy úzkosti? Kde se bere bolest? V otázkách, které si na dně svých myšlenek nosí každý z nás a které občas chtě – nechtě vyplují na povrch.
