NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL:
LIBOR MICHALEC
Safari na sněžném skútru je nejlepší zimní dobrodružství – a pro nás Čechy pořád exotická zábava. Zvlášť, když se projíždíte po ledových pláních až za polárním kruhem ve švédském Jukasjarvi. Skútr je třistapadesátka s tachometrem do 120 km/hod., nepotřebujete na ní žádné osvědčení a řídí každý sám. Místní mladíci s ním v podvečerních hodinách předv ádějí podobná kouzla jako surfa ři na vlnách Karibského moře. Průvodce připomíná napůl Laponce a napůl Jacka Londona – včetně laponského tesáku za pasem. Jsme ještě dost rozpaření z ranní sauny, a tak se převlékáme do teplých overalových kombinéz, vypůjčenou huňatou ušanku na hlavě a nohy jsou zabalen é do vysokých a nepromokav ých polárnických buf. Ranní teplota -11 oC s vycházejícím sluníčkem sice stoupá až na báječné -3 oC, ovšem pokud by se zatáhlo a vzduch se ochladil až třeba na -30 oC, nebylo by to na tomto stupni severní šířky žádné překvapení.
l l l Stisknutí plynu, řev akcelerátoru, vůně spáleného benzínu. Průvodce ukazuje cestu a vymílá v zledovatělém sněhu stopu svou posílenou „pětistovkou“ s vlečným vozíkem na saních za sebou. Má tam obří pánev a připravený oběd – brambory, losí bifteky a smetanu. Přes zamrzlé jezero rychlost hravě stoupne na 90 km/hod., každý hrbol působí jako trampol ína, a když zvednete obličej mimo závětří za ochranným předním sklem, namrzne vám během několika sekund.
l l l Po úvodní projížďce širokou vyje žděnou cestou nastává okamžik pravdy – opouštíme její koleje a vydáváme se kličkovat mezi smrčky do lesa. Na chvíli opouštím průvodcovskou stopu, a když se skútr podezřele naklání, pokou ším se vyrovnat ho nohou. Ale to je velká chyba, protože noha okamžitě zahučí do závěje a skútr se nakloní ještě víc. S pomocí laponských bohů přenáším těžiště na druhou stranu a naštěstí bez cizí pomoci se vyškrábu konečně až na vršek kopce.
l l l Tam už parkuje náš průvodce se svým velitelským skútrem, jako kdyby něco vyhlížel. Opravdu tam cosi je. Dřevěná lovecká chata. Průvodce odemkne zámek na petlici, nějakou hořlavinou poleje polena připravená na otevřeném ohništi a škrtne zápalkou. Oheň se rychle a spolehlivě rozhoří, dým uniká středem místnosti a otvorem ve střeše bez komínu a na obří pánvi o průměru sedmdesáti cetimetrů se za pár minut smaží naložené losí bifteky s bramborem a cibulí. Rázem je tu pohoda jako na staré lovecké chatě, a když je jídlo hotové, celé se nakonec zaleje smetanou. Chutná skvěle, přesně jako tradiční laponské jídlo. Pak průvodce zavolá z bezdrátov ého telefonu a překontroluje spojení. „To je kvůli bezpečnosti,“ říká, když zachytí náš úsměv. „Zpátky pojedeme přes vrcholek támhleté hory,“ dodává a ukazuje pahorek, tyčící se v jinak dokonale rovinaté krajině. „To abyste si vyzkoušeli jízdu v terénu.“ Ovšem jízda v terénu je slabé slovo. Stoupání někdy připomíná svou příkrostí a sklonem zatáček schodiště a trefit se občas do skuliny mezi dvěma do sebe zaklíněnými stromy není taky legrace.
l l l Safari v tom pravém smyslu slova, se stády sobů a ledních medvědů, sněžnými králíky a vlky v rezervaci, to tedy není. Ale o to můžu být pyšnější, že jsem aspoň na chvíli viděl skutečné losy kdesi ve skutečném lese za polárním kruhem a ne jen turistickou atrakci. A je tu také patrně jediný bar na světě, který je opravdu z ledu, a kde vám barman může do ledové skleničky nalít vodku Absolut, která je tu přítomna také v podobě obří a pohádkově nasvícené skulptury. Ale o tom jsme psali už v dubnovém čísle.
