“Na druhou stranu řeky nechoďte, nemuseli byste se vrátit živí,” říká na uvítanou Marcos, místní starosta. Po týdenním trmácení, kdy jsme stihli projít snad devatero hor a devatero řek, tisíckrát promoknout až na kost, chytnout blechy a vši a sníst asi deset kilo fazolí, jsme se konečně dostali na místo určení. La Unión je vesnice v Chiapasu, nejjižnějším a nejchudším spolkovém státě Mexika. V roce 1995 vypuklo v tomto hornatém státě, sousedícím s Guatemalou, povstání a konflikt pokračuje až dosud.
ROZDĚLENÁ VESNICE
Řeka rozděluje La Unión na dvě části: na jedné straně bydlí protivládní zapatisté, na druhé provládní priístas. Takový obrázek dvou znepřátelených stran vesnice není v Chiapasu výjimkou. Zatímco provládní břeh se blýská dlouho do noci, na tom druhém se drží černá hodinka. Vedle elektrického osvětlení rozděluje oba tábory také čas: zapatisté ten letní neuznávají, takže v půlce vesnice jsou vždycky o hodinu napřed.
 Protivládní zapatisté povstali již v roce 1995. Konflikt trvá dodnes. |
V boji s vládou nejde zapatistům o zavedení socialismu. Požadují vypsání svobodných voleb, autonomii Chiapasu, zlepšení sociální situace obyvatel, pozemkovou reformu, právo na vzdělání ve svém jazyce a na jeho zrovnoprávnění v úředním styku se španělštinou. Mexická vláda zareagovala na požadavky po svém: uzavřela celou oblast a postavila zde vojenské základny se zhruba 70 000 vojáky, což představuje jednu třetinu mexické armády. Největší zvěrstva zde páchají paramilitares – Chiapasané, najímaní jako žoldáci za peníze. Starosta Marcos se mi po týdnu s hanbou svěřil, že jeho zeť nedokázal uživit rodinu, a tak šel taky. “Dceru i s vnoučaty vzal s sebou. Moje rodina teď stojí na dvou stranách barikády.”
ZACHRÁNCI LIDSKÝCH PRÁV
Pozorovatele lidských práv z ciziny nemá mexická vláda vůbec v lásce. Díky spolupráci mezinárodních nevládních organizací se zapatisty se totiž dostanou do oblastí nepřístupných pro turisty. Pozorovatelé žijí v místních komunitách, pozorují situaci a po svém návratu sepíší zprávu o tom, jak jsou zde pošlapávána lidská práva. Mexická vláda se proto všemožnými prostředky snaží zabránit jim v přístupu do oblasti. Každých pár kilometrů jsou kontroly imigrační policie MIGRA a nežádoucí osoby nejsou vpuštěny. Jako Human Rights Watcher tak cestujete pěšky, v noci, s místními průvodci, po stezkách, jež neznají ani vojáci, a putování na místo určení trvá několik dní.
Problémy s Migrou má také Chepe, rodilý Španěl, který v Chiapasu pobývá již desátým rokem. Pro vesničany je učitelem, přírodním léčitelem, opravářem rádií, zkrátka vším, co potřebují, v jedné osobě, takový velký bílý bůh. “Policejní jednotky mi nemohou přijít na jméno. Posledně jsem potřeboval jet do San Cristóbalu nakoupit nějaké léky. Zrovna po celé zemi chodila náboženská procesí na uctění Panny Guadalupské. Sochu neslo asi dvacet chlapů, tak jsem se skryl pod její plášť a po dvou dnech jsem se bezpečně dostal do San Cristóbalu. Jinak by mně cesta kvůli vojákům trvala týden.”
Jednou z nevládních organizací, která vysílá do Chiapasu cizince, pozorovatele lidských práv, je Centro de Derechos Humanos Fray Bartolomé de las Casas. Zájemci o tuto práci z Evropy musí nejprve absolvovat dva přípravné víkendy u některé z evropských nevládních organizací, kde se dozvědí podrobnosti z historie konfliktu a práva a povinnosti ochránce lidských práv. Protože se jedná o neziskový sektor, veškeré náklady na cestu, ubytování a jídlo si zájemci hradí sami.
Po příjezdu do hlavního města Chiapasu San Cristóbalu absolvuje budoucí pozorovatel lidských práv týdenní výcvik v hlavním sídle výše zmíněné organizace a seznámí se s podrobnostmi o cestě. Většinou odjíždí skupinka dvou až tří lidí, kvůli vojenským kontrolám se cestuje pouze v noci. Skupinu si mezi sebou předávají zapatističtí domorodí průvodci od vesnice k vesnici – pěšmo či na koni. Systém je dokonale propracovaný; v San Cristóbalu je každý vybaven průvodním dopisem, kterým prokazuje, že není nasazený špion. Někteří průvodci chápou svou práci jako vlastní podíl na činnosti odbojového hnutí a věří v užitečnost přítomnosti cizinců. Jiní však již po několika letech “průvodcování” ztratili entuziasmus a cizince berou jako zbohatlíky ze západního světa, kteří mají roupy a nevědí, co s penězi.
ZAŘÍDIT SI TO JAKO FIDEL
“Jo, Che Guevara, to byl chlap… A co teprve Fidel, ten si to umí zařídit,” zapřádá náš soused José hovor. “O všechny je postaráno, ne jako tady, kde po vás ani pes neštěkne.” S pýchou pak vykládá, jak ve vesnici všechno patří všem: škola, sad, pole, knihovna, kostel. Snažím se porozumět, jakto že jim to funguje, a u nás jsme to po čtyřiceti letech vzdali. Docela mě zajímá jejich knihovna, čtiva mám s sebou totiž docela málo. Není mi však přáno knihovnu za celé dva měsíce navštívit, neboť učitel, který vlastnil klíče, odešel před rokem do hlavního města Chiapasu San Cristóbalu, a už se nevrátil. To, že děti ve vesnici neumějí ani číst, ani psát, Josému těžkou hlavu nedělá; alespoň pomohou v kuchyni nebo na poli. Druhý den ráno zjišťuji, že na tom společném určitě ne; pole je neobdělané a sad zarostl trávou.
Lidé bydlí v dřevěných chýších, postavených z prken svázaných liánami. “Dům” je pak většinou rozdělen na dvě části: v jedné polovině je kuchyně s otevřeným ohněm a ve druhé bydlí celá mnohočlenná rodina. Méně jak deset dětí najdete velmi zřídka. Rodiče většinou spí na závěsné hamace a děti na dřevěných pryčnách, zachumlané do dek. Blechy jsme chytli hned první den a už jsme se jich nezbavili. Dovedete si pak představit, jak to třeba vypadá u jídla, když se všichni škrabou. Jídelníček není zrovna pestrý: třikrát denně fazole, které se zakusují kukuřičnými plackami. Vzhledem k početnosti rodin stráví ženy téměř celý den v kuchyni přípravou placek. Ve většině vesnic neexistuje obchod. Pokud už nějaký je, nabízený sortiment tvoří obvykle pouze rýže, cukr, káva, cigarety a “pochopitelně” Coca-Cola, která je levnější než krabička cigaret.
Večer se v kostele konala fiesta, uvnitř však nevisela ani Panna Guadalupská, ani jiný svatý. Jediným vybavením kostela byl obrázek Che Guevary, Emiliana Zapaty a indiánský šátek. Nejprve se popíjela káva a pojídal sladký chleba a nakonec se ženy daly do tance. Chlapi si šli ven povídat. Ve vesnici byly nataženy reproduktory, které musely být pochopitelně puštěné na plné pecky, aby všichni věděli, že na to vesnice má. Přitom aparatura stojí 120 mexických pesos na hodinu a za kilo vypěstované kávy dostanou vesničané v San Cristóbalu 6 až 10 pesos. Vesničané tak nemají léky ani jídlo, ale zato mají muziku při fiestách a Coca-Colu po celý rok.
VSTŘÍC LEPŠÍM ZÍTŘKŮM…?
 Určitou naději na mír dává loni zvolený prezident Mexika Vincente Fox, který projevil ochotu vyjednávat. Vrátí se tito muži k práci na polích? |
Ráno jsme se vydali na cestu do vesnice San Jeronymo, která je položena na jedné z nejvyšších hor Chiapasu. Role průvodce se ujal starosta Marcos, který jediný ve vesnici mluví španělsky. “Mám koně, takže jezdím do města prodávat kukuřici pro celou vesnici, no a tak jsem se naučil. Ostatní nikdy v životě nebyli dál než za humny. Osm hodin cesty k nejbližší civilizaci je přeci jenom fuška.”
Celá vesnice žije jako jedna velká rodina. Dívky se vdávají okolo jedenácti, chlapci většinou “až” o dva roky později. Se sňatkem musí souhlasit rodiče, je zvykem, že svatbu domlouvají předem. Místní chavo Manuelito pokukuje jedním očkem po blonďaté Katrin a přidává se k hovoru: “Rodí se tu jenom kluci a není tu žádná holka, kterou bych si mohl vzít.” Jedinou možností, která mu zůstává, je vydat se na lup do jiné vesnice a svou nevěstu si nejprve ukrást, a pak požádat o oficiální požehnání jejího otce a taky starosty obce. Manuelito však sní o tom, že odejde do města a tam si pak najde nevěstu. Po večerech se učí u starosty španělštinu. Taky už umí něco písmen abecedy, alespoň ta, která mu vystačí k podpisu.
V loňských volbách poprvé v historii Mexika vyhrála opoziční strana, nový prezident Vincente Fox je ochoten k dialogu se zapatisty. Věci se tak začaly posouvat dopředu. Určitou roli sehrávají v celém procesu také pozorovatelé lidských práv. Snad jednou přijde den, kdy zde již nebudou potřeba a na území Chiapasu zavládne mír. Zatím to je však jen sladká hudba budoucnosti.
Pokud se chcete dozvědět více o aktuální situaci v mexickém státě Chiapas, médiích ve válce nebo české zahraniční politice a krizových oblastech, navštivte www.infoservis.net.
Autorka působila jako pozorovatelka lidských práv v Chiapasu.
