Tuny staré elektroniky z Evropy končí v afrických slumech, kde je v nelidských podmínkách recyklují i desetileté děti místo toho, aby chodily do školy. Jak často měníte mobil?
TEXT A FOTO: TEREZA HRONOVÁ
Kouř, neuvěřitelný zápach spáleného plastu, černá země pokrytá olejovými skvrnami. Dravci kroužící nad kupami odpadků. Všude kolem, kam oko dohlédne, je stará zrezivělá elektronika. Z obrovských kopců harampádí se kouří, některé kusy ještě hoří, je těžké se nadechnout a nezačít se dusit. Všechny barvy se scvrkly na různé odstíny šedivé. Míjím hromadu starých ledniček, do kterých buší parta kluků kladivy. Jiná skupinka hned vedle pálí monitory, hard disky a televize, jejich torza pak chladí v loužích. Prodat se dají hlavně ohořelé dráty a kovové vnitřnosti elektroniky – měď, ocel či hliník. Tyhle postapokalyptické scény denně zažívá asi 40 tisíc lidí, kteří žijí a pracují ve slumech v Agbogbloshii na předměstí Akkry, hlavního města západoafrické Ghany. Za posledních deset let se slumy rozrostly v obrovské skládky toxického elektronického odpadu. Patří vůbec k největším na světě.
Elektronika pochází především z Evropy – ta vyprodukuje nejvíc e-odpadu na hlavu hned po Japonsku. Podle Světové organizace práce (ILO) asi 80 % elektronického odpadu z rozvinutých zemí je mnohdy ilegálně přepraveno k recyklaci do zemí rozvojových. E-odpad putuje především do Číny, Indie, Ghany a Nigérie. Západní Afrika se stává slibnou „destinací“, protože v Asii se zpřísňuje legislativa.
PRACUJÍCÍ DĚTI A PROSTITUCE
Hlouček kluků se sklání nad velkým magnetem, který býval součástí reproduktoru. Obírají z něj malé kusy kovu – hřebíky, matice, součástky z počítačů, mobilních telefonů i žiletky. Ty se na něj přichytily, když ho chvíli táhli za sebou na provaze. Mezi kluky je i dvanáctiletý Isaac. Jeho drobné ruce jsou svraštělé a pokryté černou kolomazí. Místo toho, aby seděl ve školní lavici, tak pracuje – prodává nasbírané kovy. Plíšky od bahna pro něj mají větší cenu než umět číst a psát. Jenže zatím nemá jinou možnost. Jeho rodina nemá dost peněz ani na jídlo, natož pak na vzdělání. „Pracuji pro peníze,“ potvrzuje Isaac. Přestěhoval se s rodiči z pustého suchého severu země, šli za obživou. Utekli z pekla vyprahlé vesnice, kde není co jíst, do pekla městského slumu. Zatím nesehnali lepší práci, než je tahle. Žijí přímo na skládce, v boudě sbité z vlnitého plechu, stejně jako většina místních.
Pascal Kaba z ghanské organizace Gawu, můj průvodce, tvrdí, že do školy chodí jen necelých 5 % místních dětí ve věku 12 až 18 let. Zbytek až 13 hodin denně vdechuje dusivý kouř z hořící elektroniky. Dospělí si tu vydělají v přepočtu maximálně 5000 korun za měsíc, děti sotva 400. Přitom se odhaduje, že až 40 % pracovníků v Abogbloshii jsou právě nezletilí. Většinou se jedná o chlapce od 11 let. Dívky často prodávají vodu a občerstvení. „Jsou známé i případy dětské prostituce. Ta tady je dost častá,” říká Pascal. Spolupracoval s ILO a zkoumal tady pracovní podmínky a dětskou práci. Prodej vlastního těla bují všude tam, kde je chudoba a možnost vydělat si rychlé peníze. Mladí kluci nemají vzdělání ani příliš možností bavit se. „Je ovšem těžké to nějak prokázat. Nikdo o tomhle problému nemluví otevřeně. Prý jsou nějaké nevěstince hned tamhle,” ukazuje na plechové budovy na druhé straně řeky. Mezi nimi se tyčí minaret mešity. Slouží i jako místo setkávání. Zrovna vysílají fotbalový zápas, takže se z ní co chvíli ozve řev fanoušků.
V Akkře moc dalších mešit nenajdete. Ve slumech kolem skládky žijí hlavně migranti. Přišli ze severu země, jako Isaac a jeho rodina, nebo z okolních států. „Jsem z Toga,” gestikuluje malý kluk. Neumí anglicky, francouzsky, ani žádný místní jazyk. Kolem nás se utvořila skupinka a všichni se snaží něco málo přeložit – každý je odjinud, takže je to slušná překladatelská základna. „Jmenuje se George, žije tady několik měsíců, je tu bez rodičů,” shrnuje jeden ze starších kluků ve špinavém červeném tričku. Kde zůstali rodiče, to už se nedozvím. Dost možná ho poslali za prací a teď doufají, že si pak bude moct dovolit školu. Podobně jsou na tom i mnohé další děti na skládce. Třeba sedmnáctiletý Abdelaide od svých jedenácti rozebírá motory z rozbitých aut. Rodiče od té doby neviděl.
CHEMICKÝ KOKTEJL
V Agbogbloshii není kanalizace ani vodovod. Jediná voda ve slumu je řeka ústící do jezera Korle – to patří k nejznečištěnějším vodním plochám světa. Na první pohled ani není poznat, že voda teče. Je to jen pomalu plynoucí černá toxická stoka. Plavou v ní kusy televizí i počítačů. Každý rok se navíc v období dešťů hladina zvedá. Zaplavuje celou skládku i přilehlá obydlí. Šíří se tak chemikálie, které vytékají z elektroniky do půdy. Nejnebezpečnější jsou látky, usazující se v lidském těle, jako jsou těžké kovy. Dochází k tzv. koktejlovému efektu – více chemikálií má horší účinek dohromady než každá zvlášť. „Děti mají propustnější kůži, rychleji a hlouběji dýchají, snadněji v těle ukládají těžké kovy jako rtuť nebo olovo. V dětství je to ale kritické, protože organismus se vyvíjí a je na chemické látky zvlášť citlivý. Mnoho takových dětí pak končí s rakovinou, zůstává chronicky nemocných, nebo brzy umírá,” říká Pavla Jebili Začalová, koordinátorka kampaně Stop dětské práci ve společnosti Člověk v tísni. „Při spalování PVC dochází k otravám kouřem, děti si stěžují na pálení očí. Těžké kovy v tomhle prostředí obsahuje i mateřské mléko žen,” dodává. V roce 2011 odborníci z OSN testovali děti z nedaleké školy. Zjistili, že mají v těle padesátkrát vyšší hodnoty jedů, než je běžné.
Výjimkou nejsou ani zranění. Důkazem je devítiletý Jusif. Ukazuje mi hlubokou řeznou ránu na ruce, několik dní starou. Gesty vysvětluje, že mu mezi prsty spadl velký střep z monitoru, když se snažil dostat ven kovové součástky. Na skládce jsem nepotkala nikoho, kdo by měl ochranné pomůcky. Kluci běhají mezi hořícími monitory v žabkách, bez masek a bez rukavic. „Vědí, že je potřeba se nějak chránit, ale nemají čím. Za výdělek si radši koupí něco jiného, než jsou rukavice,” vysvětluje Pascal.
ODPOVĚDNOST SPOTŘEBITELŮ
V Ghaně pracují stovky neziskových organizací, přesto jich je v těchto slumech jen pár. Ani vláda se mimo volební období o zoufalou situaci místních nijak zvlášť nezajímá. Přesto nějaký pokrok vidět je. Od roku 2011 zákon například zakazuje dovoz jakékoliv elektroniky starší než pět let. Do Afriky se stále vozí elektronický odpad, jednoduše proto, že je levnější se ho tam zbavit. ILO dokonce potvrzuje, že někdy exportéři staré počítače vydávají za funkční. Nabízí je jako pomoc.
Podle této mezinárodní organizace by ale opravdu pomohlo, kdyby se neformální skládky e-odpadu staly oficiální součástí recyklačního řetězce. Jenže tomu by musela předcházet silnější legislativa v zemích, které e-odpad vyvážejí i přijímají. Je třeba do problému více zapojit také výrobce elektroniky. Například by měli používat součástky, které nejsou tak toxické a déle vydrží. „Z e-odpadu určeného k recyklaci se až 80 % vyveze do rozvojových zemí. Jde o miliony tun ročně, nejrychleji rostoucí typ odpadu. Odpovědnost ale do velké míry leží i na spotřebitelích. Je i na nás, jak často si koupíme nový počítač nebo mobil, jestli se budeme ptát, zda, kde a jak se recykluje,“ dodává Pavla Jebili Začalová.
V ceně elektroniky by také měl být zahrnutý dostatečně vysoký recyklační poplatek pro společnosti, které by se nebezpečného odpadu dokázaly zbavit etičtěji, než ho vyvézt třeba do Afriky. Možná by se pak slumům v ghanském Agbogbloshii přestalo říkat biblickým jménem Sodoma a Gomora – podle měst, ktera Bůh nechal zničit.
