PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUS
Milovníci opery tonou v nadšení, odborníci se shodují v názoru, že se zrodila nová Ema Destinová. Její soprán má až neuvěřitelný hlasový rozsah: tříští se o stěny koncertních a divadelních sálů jako zpěněné příbojové vlny, dopadaj ící k našemu sluchu jako třpytivý, vybroušený diadém. Mladá pěvkyně se stala během pěti let angažmá v Národním divadle nejen první dámou naší opery, ale i žádanou hvězdou světových jevišť a pódií. Každý impresário, který dbá na to, aby v jeho domě vystupovala světová špička, zná dobře její jméno : EVA URBANOVÁ. · · · Co jste měla na základní škole z hudební výchovy? Představte si, že jedničku. Na zpívání jsem se vždycky těšila. Mám dojem, že mi to zůstalo. Zpívala jste s i dnes? Pořád. Teď se připravuji na triptych Pucciniho jednoaktových oper, zpívám hlavní roli v Sestře Angelice. Připravuji se na koncert s dirigentem Jiřím Bělohl ávkem, budu zpívat Mozartovy koncer ní árie, které jsme už nahráli na kompaktní disk, takže si je jenom opakuju. A pak se těším do Plzně na Ma- řenku v Prodané nevěstě. Zazpívám si ji podruhé v životě. Dalším hostem bude Leo Marian Vodička jako Jeník. Toužila jste vždycky po Mařence, jako třeba činoherec po Hamletovi? Vždycky toužím zpívat Smetanu a Dvořáka. Snad se mi někdy podaří i místo Cizí kněžny zpívat Rusalku, ale k tomu bych musela shodit pár kilogram ů. Jsem soudná a vím, že bych se v té roli dnes sama sobě nelíbila. Já ji umím, klidně ji zazpívám, ale Něco jin ého by bylo, kdybych Rusalku zpívala v Metropolitní opeře nebo v La Scale, tam jsou velká jeviště, na kterých by se to ztratilo. Špatně bych se cítila třeba i v Madame Butterfly, protože jsem hodn ě vysoká a přece jen trošku při těle Mohu to napsat? Proč ne? Je to pravda. Udivuje mě vaše upřímnost, s jakou si připouštíte určitý, možná jen zdánlivý handicap. Když dostanu roli, musím se s ní ztotožnit. Zpěv mám ráda, proto se mu vě- nuji. Co se mi nelíbí, nedělám. Když se s rolí neztotožním a moje dušička není šťastná, tak to nemá smysl. Nebo když mi něco vadí – třeba moderní nastudov ání, nebo že bych měla zpívat Traviatu a přitom mám pár kilo navíc, vím že ta Traviata by měla vypadat jinak. Až shodím, tak si ji budu moci dovolit. Co pro to děláte? Držím dietu. Jak to jde? Velice špatně. Moje role narůstají, tím pádem i moje vytíženost, času je pořád méně a když mě najednou přepadnou psychické problémy, že nemůžu spoustu věcí stačit, a stává se ze mne štvanec, tak se ve chvíli, kdy už to dál nejde, něčeho najím. Pak se mi motorek v těle zase rozběhne. Když je někdo vynervovan ý, nemůže se na jídlo ani podívat. Já jím. Jak takové hřešení vypadá? Deset knedlíků? Ani nápad! Třeba si ke kávě dám jednu tatranku. A hned se vylepším. Sprav í se psychika, naskočí zase energie Pak zřejmě přijde chvíle, kdy si řeknete – dost! Teď jsem zrovna v té fázi. Naštěstí mám tvrdou přítelkyni, ke které se utí- kám. Když mám nějaký problém a říkám si, že bych se měla pořádně najíst, raději zvednu telefon a zavolám Evu Hudečkovou. A ona mi elegantně vsugeruje, že se ty problémy nějak spraví a lednič- ku ať raději neotvírám. Pojďme z kuchyně na jeviště. Zpí- váte Julii v Jakobínovi, která se s manželem vrací po nedobrovolném vyhnanství zpět do Čech. Napadá mě trochu analogie: Destinová a další přední pěvci byli doma zavrhování, přehlíženi, zatímco svět jim klečel u nohou. Nemáte z toho nepříjemný pocit? Je pravda, že Emu Destinovou naše publikum uznalo až poté, kdy se venku stala slavnou. Ale ona měla zázemí, bohat ého tatínka, v Berlíně, kde začínala jako neznámý kandrdas, měla krásný byt, komornou Já v začátcích neměla žádn é zázemí, přišla jsem do Prahy s jedním kufrem na ubytovnu, rodiče žijí na vesnice, oba dělali na dráze, takže o nějaké velké výpomoci se nedalo mluvit. Vy jste ale v sedmnácti šla dělat zkoušku na pražskou konzeravatoř Tam mi řekli, ať si zpívám doma, že mám moc velký hlas a že mě nikdo nenaučí zpívat. Tak jsem si v Plzni našla profesorku Ludmilu Kotnauerovou a ta mě to naučila. Já už v pubertě zazpívala vysoké „c, protože v tom krku bylo. Ale jakým způsobem jsem ho vytvořila, to už jsem netušila. Tóny před tím a potom byly strašné, přímo jsem se v tom plácala, profesorka vždycky říkala, že mi to lezlo i ušima. K tomu céčku: to, s čím se ostatní trápili, já měla od přírody. Ale marná sláva, nebyla v tom ušlechtilost. Vy jste nejdřív ale zkoušela zpívat pop-music Vždycky se mi tahle muzika líbila a zůstalo mi to dodnes. Neposlouchám nějaké techno nebo rap, to opravdu ne, to je podle mne kravál. Milovala jsem skupinu Queen, Freddieho Mercuryho, pak hardrockové kapely, Pink Floyd, Tinu Turnerovou. Tu starou gardu poslouch ám dodnes. Poslechnu si i dobrý metal, třeba Arakain Láďu Křížka si ráda poslechnu, spolu jsme natočili i duet Už jste sutdovala operní zpěv a přitom také zpívala na zábavách. Netlouklo se to navzájem? Naopak. Protože jsem znala technick é základy, uzpívala jsem sedmihodinovou zábavu a hlasivek se to vůbec nedotklo. A dnes? Jak to vypadá s hlasivkami, když třeba spadne opona po takovém náročném partu jako je Libuše? Dám jiný příklad. V sobotu jsem zpí- vala Leonoru v Síle osudu. Měnil se straš- ným způsobem tlak. Přišla jsem na jeviště a po pár tónech jsem cítila takovou únavu, až jsem si myslela, že to vůbec nemohu odzpívat. Do přestávky se to nelepšilo, pak se ale tlak změnil a já ke konci opery začala zpívat takov ým způsobem, že jsem si říkala – holka, klidně bys to mohla vzít znovu od za- čátku! Ale hlasivky mě netrápí. Asi proto, že mám dobré vedení. Působí na mne výhradně okolní vlivy: cítíte, že je na jevi šti víc sucho, nebo vás rozbolí hlava, něco vás ofoukne, někdo vám kouří před nosem Promiňte, ale nejsou sopranistky a tenoři trochu hypochondři? Čím je zpěvák starší a víc toho ví o hlasové hygieně, tím lépe si umí víc věcí pohlídat. Já hypochondr nejsem, ale vím, že když jdu zpívat Libuši, ned ám si v půl sedmé nanukový dort. Co si dáte? Když zrovna nedržím dietu, relativně všechno. Před představením nepiji čaj, ten mi stahuje krk. Dám si kávu, piju Dobrou vodu, jeden stoprocentní džus To je vlastně všechno, co ke zpě- vu potřebuju. Pijete syrová vejce? Nikdy. To bych radši nebyla zpě- vačkou! Máte vždycky chuť zpívat? Jsou chvíle, kdy máte nějaký psychick ý problém. Něco se vám stane v rodině. A vy musíte jít a zpívat třeba komickou roli. Radši bych někde seděla v koutku a brečela, ale diváka vaše problémy nezaj ímají. On si vás přišel poslechnout. Tak vstanu a jdu. Je Libuše jako jiná opera? Nebo se vás zmocňují ještě jiné pocit y, které vás jindy nezasáhnou? Libuši miluju. Ale ráda mám koneckonc ů všechny role, které zpívám. Libu- še je ale pro mne slavnost. Pro mne tahle opera končí před proroctvím. Pak přijde to krásné, co jsem celý život chtěla zpívat. Nadnesu se v duchu nějakých deset centimetrů nad jeviště a kdyby v té chvíli kolem mne divadlo padalo, já budu pořád zpívat. Jsem mimo, někde na Vyšehradě Při proroctví jsem nej- šťastnější. Při vašem prvním angažmá v Plzni nad vámi bděl dirigent Bohumír Liš- ka. Vzpomínate na něj? Když se řekne Plzeň, vybaví se mi krom ě profesorky Kotnauerové i profesor Liška. Něco podobného zažívám v Národním divadle. Můj příchod bude navždy spjat se jménem dirigenta Zdeň- ka Košlera. Tito vzácní lidé rozhodli o mém životě. Každý mi chtěl pomoct. S tím se bohužel každý mladý člověk nesetká. Máte oblíbené skladatele? Co nejrad ěji zpíváte? Mám ráda české autory. Miluji dvořá- kový Biblické písně, ale dobře vím, že ve světě se od české pěvkyně žádá něco víc, než jen český repertoár. Nechtěla bych se dostat do škatulky – česká pěvkyn ě, slovanský typ, a tím to končí! Mám ráda italskou hudbu, Verdiho, Pucciniho, Belliniho Strašně vzdálen á je mi ale zatím německá hudba. Zat ím na ni nejsem dost dospělá. Ještě nepřišel čas, kdy ji začnu objevovat. Tak- že: Dvořák, Smetana, Janáček a Italové. Moderní autory, soudobou hudbu, zrovna dvakrát nemusím. Sem tam něco udělám a rychle pryč! Před čtyřmi lety jste se na Pavarottiho soutěži v Modeně dostala až do závěrečného galakoncertu. Jaké to bylo? Musela jsem si vzít různé půjčky, abych tam vůbec dojela. Sponzoři nebyli, nenašla se žádná instituce, která by aspoň část výdajů uhradila. Vydala jsem se do Modeny na vlastní pěst. Už jste dluhy splatila? Samozřejmě. Dnes už mám sponzory. Tak to chodí – když potřebujete pomoc, nikoho nenajdete. Když máte jméno, je to jinak. K té soutěži: měla jsem zkušenosti z dřívějška, že na každé soutěži, s výjimkou lidových škol umě- ní, se objevila nějaká protekce. Tak jsem byla zvědavá, jestli v té Itálii to bude stejné. A víte, že bylo? Že by Luciano Pavarotii fixloval? Ten jen soutěž zaštiťuje svým jmé- nem. Nitkami tahají členové jury a organiz átoři, kteří do soutěže investují. Po Modeně ale začaly pršet nabídky ze světa Je to tak. Slyšeli mě zpívat různí agenti, které protekce nezajímá, potřebují slyšet hlas, zpěváka. Takže takhle se to rozjelo Kam se ráda vracíte zpívat? Přiznám se, že do Spojených států, do Stanfordu ve státě Connecticut. Moc dobře se mi tam zpívá, cítím se v tomhe městě jako doma. Ale nejraději se vrac ím sem, do Národního divadla. To se nedá ničím nahradit. Je to nejkrášnější divadlo na světě. Pro českou dívku není jiná meta než Národní. A Libuše. Mezin árodní kariéra má ovšem jiné velehory: La Scalu, Covent Garden, Metropolitní operu, Vídeňskou operu Mně se ale nejlíp zpívá v Národním divadle, pak je to všude stejné. Jinde mě to za srdíčko už nebere S kým se vám nejlíp zpívá? S kolegy z Národního divadla. V Tosce jsem si zazpívala s Peterem Dvorksým, nedávno jsem měla koncert s Hermannem Preyem Skvělí, výborní lidé. Kam se utíkáte, když chcete být sama? Chodím do kostela. Díváte se nahoru? Ano. Pomáhá to? Jistě. Co byste dělala, kdyby vás sudičky neobdařily hlasem? Asi bych byla normální ženou s dětmi, která by se živila takovou prací na jakou stačí. Co ráda děláte? Uklízím, vařím. Všechny domácí prá- ce. Relaxuji u nich. Nejraději vařím podle vlatní fantazie. Vymýšlím si nejroztodivnější recepty. Jak zaháníte únavu? Sednu si k televizi, vezmu kazetu a pustím si nějaký oblíbený film pro pamětníky. Nejsou v nich dnešní problémy, ani se v nich nezabíjí. Odpo- čívám nejraději s Burianem, Novým, Marvanem Smějete se ráda? Strašně moc. Někdy bych se s chutí smála i na jevišti, ale role to bohužel nedovoluje. V krajním případě to musím udělat tak, aby to diváci nepoznali. Kam se chystáte v nejbližší době? Atény. Malta, Švýcarsko, Německo, pak New York, kde mě čeká velký koncert z Dvořákova díla s Newyorskou filharmonií. Zpíváte si doma? Samozřejmě. Třeba při utírání nádobí si broukám nějakou národní písničku. Pustím si rádio a když hrají něco, co znám, tak se přidám. Když mám ve- čer představení, po jedné hodině si na chvíli lehnu, pak se najím, jdu do divadla, dám si kafíčko, sednu si, nalíčí mě, oblečou a jdu na jeviště. Dbám na to, abych měla na všechno dost času. Nesm ím se nervovat, potřebuji se v klidu těšit na roli. Včas se odpoutávám od Urbanové, která musí jít zítra na poš- tu a umýt okna, a už jsem Libuše. Režis ér Novotný, který dělal Libuši, mi říkal: Evo, vy jste jako kůň na Velké pardubick é ve startovním boxu. Jen se třesete na to, až se dveře otevřou a vy se rozběhnete na Taxis Umíte se rozčílit? Nerada něco rozhoduju v afektu. Rad ěji si sednu, uklidním se, všechno si promyslím a pak teprve něco řeknu. Ale tím pádem je ta věc pro mne vyřízen á, ani slůvko už nevezmu zpět. Kdy vás konečně uvidíme a uslyší- me v roli Rusalky ? To se ještě uvidí!
