Napsal JIŘÍ KOPECKÝ
I když neměl pro svou teorii žádný důkaz, byl vždy zvídavý Benjamin Franklin první, kdo začal hovořito možných souvislostech. Pařížské léto v roce 1783 bylo ne zvykle chladné, slunce bylo téměř neust ále schováno v mlžném oparu – a Franklin, který tehdy působil jako americký vyslanec ve Francii, přišel s nápadem, že by to mohlo nějak souviset se sopkou Laki na Islandu. Měl pravdu, kter á začíná být vědecky dokazována vlastně až nyní. Přibližně 50 sopečných výbuchů ročně vyvrhuje do vzduchu miliony tun prachu, popela a plynů. Vědci nyní začali používat ke sledování těchto vyvržených látek umělých družic a s pomocí počítačů, které modelují globální změny počasí, přicházejí k poznání, že sopky skutečně hrají významnou – a soustavně zanedbávanou – r o l i v tvorbě počasí. „Zatím nejsme schopni využívat získané údaje k předpovědím počasí, ale dlouho to trvat nebude. ” soudí profesor Michael Rampino z Newyorsk é univerzity. Odlehlost míst, v nichž mnoho sopek leží, a nedostatek přístrojů, které by mohly sledovat, co se děje se sopečnými mraky po explozi, nutily dříve vědce spoléhat při pátrání po souvislostech mezi sopečnými výbuchy a počasím spíše na historické údaje. „Máme zprávy o sopečné činnosti zpětně až do roku 1700, ale je těžké dokázat spojitost jen na základě statistiky.” říká David Rind z Goddardova ústavu pro studium vesmíru v New Yorku.
Některé souvislosti jsou ale příliš nápadné, než aby šlo o pouhou náhodu. Nejpozoruhodněj-ší je tzv. rok bez léta 1816, kdy mrazy zničily obilí na východě USA a kdy se v Anglii průměrná letní teplota pohybovala pět stupňů pod normálem. Stalo se tak po mohutné explozi indonéské sopky Tambora, k níž došlo v předchozím roce. Nezvykle oranžový západ slunce, který tehdy zachytil na svých obrazech anglický malíř William Turner, naznačuje, že za zhoršení počasí opravdu mohlo mračno sopečného prachu. Teprve v několika posledních letech mají vědci k dispozici mnohem dokonalejší prostředky, než je malířský štětec a teploměr. Po vypuštění takových družic jako SAGE v roce 1984, která přímo měří počet částic a plynů v horních vrstv ách atmosféry, mohou nyní vědci sledovat i ty nejmenší erupce. Pozemní observatoře mají k dispozici speciální druh radaru zvaný lidar, kter ý místo rádiových vln používá laserové paprsky a může tak přesně měřit hustotu mraků. Jedním z důležitých poznatků je, že všechny sopky neovlivňují počasí stejnou měrou, a to dokonce ani tehdy, když jejich výbuchy mají přibli žně stejnou sílu.
Erupce sopky sv. Heleny na západním pobřeží USA v roce 1980 měla sílu deseti megatunové vodíkové bomby, ale prach spadl do severozápadního Pacifiku a výbuch světové počasí – aspoň nad obydlenými oblastmi – zřejmě neovlivnil. Naproti tomu po výbuchu sopky El Chichón v Mexiku v roce 1982, který měl podobnou sílu, pokleslo množství slunečního světla dopadající na některé části Země o 2 % a teplota horních vrstev atmosféry se zvýšila o 7 stupňů. „Dříve jsme měli za to, že stačí jen dostatečně silná erupce,” uvádí Owen Toon z výzkumného střediska NASA v Kalifornii. „Teď ale víme, že nezáleží na množství pevné hmoty, která je v y v r ž e n a . ” Rozhodující je množství sirných plynů, které při explozi uniknou, a také jak vysoko se dostanou do atmosféry. Na rozdíl od prachu a popela, které jsou hlavní součástí vyvrženého materiálu, mohou plyny obsahující sloučeniny síry proniknout až do stratosféry, do výšek kolem deseti kilometrů nad zemí. Zde jsou mimo dosah běž- ného atmosférického pročišťovacího procesu a mění se v mraky s velkým obsahem kyseliny sírové, které pohlcují sluneční svit. Tyto mraky obklopí Zemi a mohou omezovat přístup sluneč- ních paprsků na její povrch až po dobu dvou let. Sopky se ale značně liší v tom, jaké množství síry vyvrhnou a kolik se jí dostane do stratosféry. Vědci se domnívají, že největší vliv na počasí mají výbuchy sopek poblíž rovníku, z nichž se vyvržená hmota i plyn snadno mohou dostat nad obě zemské polokoule. Problémem ale zůstává, jak tyto poznatky převést v předpověď srážek nebo teploty v nadcházejícím období, jak rozlišit vliv jednorázových náhlých změn velkého rozsahu, jako například erupcí sopek, od běžných změn počasí, k nimž dochází prakticky denně. Bez ohledu na tuto nejistotu se někteří vědci pouštějí do předpovědí. Paul Handler, fyzik z Illinoiské univerzity, tvrdí, že již teď může předpov ědět, jaký vliv budou mít výbuchy některých sopek na vegetační sezónu na americkém Středozápadu. Většina vědců je ale opatrnější. „V současn ém stadiu můžeme odhadovat, jak sopky ovlivn í celosvětové počasí, ale předpovídat jejich účinky na jednotlivé oblasti je mnohem nejistější,” uvádí Rind. Nejlepší odpověď na tyto spory by zřejmě dal mohutný výbuch nějaké sopky. Příroda však v tomto ohledu s vědci naštěstí příliš nespolupracuje. Nedávné výbuchy, jako například sopky El Chichón, byly asi desetkrát menší než síla kataklyzmatické erupce Tambory v roce 1815, která dokonce převýšila i legendární erupci sopky Krakatoa v roce 1883.
