Zámek na fotografii je od roku 1921 druhým domovem prezidentů naší republiky. Možná že ti, co prezidentům druhý domov vybírali, se na toto místo také podívali z ptačí perspektivy.
Možná, že stejně jako mě i je uchvátil pohled na uspořádání této barokní stavby s parkem a přilehlou oborou. Možná že i to rozhodlo o tom, že nový československý stát koupil zámek pro své prezidenty v roce 1918 za 25 000 000 korun. Obci, která zámek obklopuje, tak přibyl nový soused – hlava státu. Napadlo mě, jací sousedé asi byli a jsou naši prezidenti, a tak jsem se na toto místo vypravil. “Zkuste to u pana Pošty,” odpověděla bez váhání pracovnice místní pošty na mou otázku po pamětnících obce. František Pošta, místní kronikář, byl skutečně pro zasvěcení do života místních (prezidenty nevyjímaje) osoba nejpovolanější. Vyprávěli jsme si nad posledním ze šesti dílů kroniky obce. Přítomnost prezidentů prostupuje většinu jejich stránek. Prvním z nich byl T. G. Masaryk. Jako jeden z mála prezidentů se tu cítil skutečně doma a k obci i jejím obyvatelům měl vřelý vztah. Nechal tu vybudovat školu a žil na zámku i po skončení svého prezidentování až do roku 1937, kdy zde zemřel a byl pochován na místním hřbitově. Po prvním prezidentovi následovali další. Edvard Beneš zámek téměř nevyužíval. Trvale zde v době okupace bydlel Emil Hácha se svou dcerou. Po válce ho přímo ze zámku odvezl zelený anton do vězeňské nemocnice. Do dneška to řada lidí bere jako křivdu na tomto starém, nemocném člověku. Většina komunistických prezidentů využívala zámek pouze sporadicky. Klement Gottwald zde pořádal slavnosti pro tehdy privilegovaný hornický stav a prezident Svoboda využíval spíše chatu v Luhu než samotný zámek. Ani poslední prezident Husák se na zámku příliš nezdržoval. Sousedské vztahy obyvatel se zámkem ochladly. Místní vzpomínají na instalované reflektory v zámecké zahradě a další bezpečnostní opatření proti možným záškodníkům. Na Masarykovu tradici navázal 6. ledna 1990 prezident Václav Havel. Tehdy zámek poprvé navštívil se svou chotí Olgou a vrátil mu původní význam. Všichni vzpomínají na rok 1991, kdy prezident Havel strávil v rezidenci 97 dní. “Tehdy to bylo trošku jiné než dnes,” tvrdí místní. “Prezident mezi nás běžně zašel do hospody, nebo ho bylo možné potkat na procházce obcí.” Postupem času však prezident zakonzervoval své soukromí a dnes už není v obci téměř vidět. “Naučil se být prezidentem se vším, co sám dříve odsuzoval,” poznamenal pan Pošta a dodal, že chování Václava Havla jako reprezentanta státu chápe, ale při vzpomínce na jeho první léta pobytu a při srovnání se současností je mu přesto trochu smutno. Trnem v oku místních je i prezidentova ochranka, která tvrdě chrání jeho soukromí. Chápou, že ochrana prezidenta je důležitá, ale akce podobné americkým akčním filmům se jim nezdají přiměřené. Jinak je ale prezident většinou obyvatel hodnocen jako dobrý soused a větší část změn v jeho chování je považována za nutnou daň vyplývající z jeho postavení. V sousedství prezidentů žijí místní již 80 let. Za tu dobu už zažili ledacos, ale nic, co by výrazně narušilo život obce. Svět za zdí zámecké zahrady se s jejich životem protíná jen zřídkakdy. V obci jsou tři hospody, jeden hotel, fotbalové mužstvo, pošta, škola a zdravotní středisko. Má své radosti i starosti a svého kronikáře, který v domku vedle zámecké zdi zaznamenává její historii spolu s historií prvních mužů našeho státu. Od doby, kdy jeho dědeček napsal první stránku místní kroniky, se při jejím psaní vystřídalo 8 kronikářů. Od doby, kdy zámek navštívil poprvé T. G. Masaryk, se v úřadě hlavy státu vystřídalo devět prezidentů. Lidé i doba se měnili. Jedna věc se ale na tomto místě nezměnila už téměř dvě stě let, a tou je počet obyvatel. A proto si na závěr neodpustím jeden vzkaz: “Máte 1600 ‘letních’ sousedů, pane prezidente.”
