TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT
O horské hřebeny Cantabrie, jedné ze čtyř severošpanělských provincií, se před více než tisícovkou let roztříštily i dobyvačné naděje arabských vojsk. Vápencové masivy jsou provrtané tisícovkami krasových jeskyní jako gigantický kus ementálu a když za odlivu ustoupí oceán, mohou se rybáři suchou nohou procházet po desítkách kilometrů obnaženého mořského dna.
Jeskyně v lidech odedávna vzbuzovaly pocity tajemna nebo až posvátnosti místa. Během dávné i modernější historie jeskyně lidem sloužily jako obydlí, úkryty, svatyně či zdroje cenných nerostných surovin. V poslední době zde však lidé nacházejí i nevyčerpatelný pramen vědeckého poznání a obdivu k tvořivým silám přírody. Útroby cantabrijských hor skrývají více než šest a půl tisíce nejrůznějších jeskynních systémů či jednotlivých podzemních dutin. Některé z nich objevili již lovci z doby kamenné a zanechali na jejich stěnách impozantní stopy v podobě jeskynních maleb. Jiný druh výzdoby – krápníky a další krasové jevy – však začal vznikat o desítky a stovky tisíc let dřív. Vápencová pohoří Cantabrie jsou pro vznik krasové výzdoby jako dělaná. Voda s rozpuštěným oxidem uhličitým ze vzduchu a z půdy nad skalním podložím, která se chová jako slabá kyselina, vniká do puklin a cestou rozpouští vápencovou skálu. Když prosákne až do jeskynních prostor, začne odkapávat ze stropu nebo stékat po stěnách. Cestou se postupně zbavuje uhličitanu vápenatého, který se v ní rozpustil. Tímto způsobem pomalu, vrstvu po vrstvě rostou impozantní kamenné rampouchy a sloupy, které nám při prohlídce jeskyní berou dech. Při pohledu na mohutnost některých krápníků se ani nechce věřit, že přirůstají průměrně o několik málo centimetrů za celé století. Zdálo by se, že na růstu krápníků kromě jeho pomalosti nic překvapivého není. Voda odkapává z jeskynního stropu a zanechává za sebou svislý stalaktit – útvar podobný běžnému ledovému rampouchu. Přesně pod ním, kam díky gravitaci voda dopadá, vyrůstá z podlahy stalagmit podobně, jako když přisypáváme písek na hromadu. Jestliže se oba krápníky spojí, vzniká vápencový sloup – stalagnát.
NAVZDORY GRAVITACI
Podobně narůstají i krasové povlaky či kamenné vodopády na stěnách jeskyní. Kromě cizích názvů krasových útvarů na tom není nic nepochopitelného. Záhada začíná až ve chvíli, kdy se některé z krápníků rozhodnou všudypřítomnou zemskou přitažlivost ignorovat. Začnou pak růst v nejrůznějších úhlech a směrech jako zkamenělí pokroucení červi nebo rozvětvení mořští koráli. Hotovou pokladnicí těchto záhadných útvarů a díky tomu také evropským unikátem je jeskyně El Soplao v západní části Cantabrie. Co však excentrickým krápníkům neboli heliktitům dovolí, aby se zdánlivě oprostili od vlivu gravitace? Proč se najednou začínají větvit jako stromy nebo kroutit jako hadi? Nad tím kroutí hlavou odborníci z celého světa a žádný z nich ještě nepřišel s vysvětlením, které by obsáhlo veškeré chování kamenných excentriků. Jedni z pokrucování krápníků viní kapilární síly v tenkých prasklinách uvnitř heliktitů, které nasávají vodu jako brčkem klidně i proti směru gravitace, zatímco jiní mají v podezření vítr profukující jeskyněmi. Mezi další možné příčiny patří i nečistoty v ukládaném vápenci, ucpání kapilár uvnitř krápníků nebo klínovitý tvar některých krystalů uhličitanu vápenatého, kvůli kterému se hmota krápníku usazuje nerovnoměrně.
KDYŽ MOŘE USTOUPÍ
Vlny cantabrijského moře, které modelují severošpanělské pobřeží, ve skutečnosti přicházejí rovnou z volného Atlantiku. Kromě své síly dává oceán pevnině pocítit, co to znamená skutečný příliv a odliv. Na rozdíl od mírného středomořského kolísání zde při skočném přílivu hladina moře stoupá až o čtyři metry a slaná voda zaplavuje dlouhé kilometry pobřeží i četná ústí řek, přitékajících z hor. Při odlivu zůstává stejná rozloha země vystavená suchozemským živlům. V písku, mezi kameny i v jezírcích slané vody odliv uvězní celou řadu mořských tvorů. Každý, kdo má zájem, sem může přijít suchou nohou a zblízka si prohlédnout, jak se přizpůsobili pobytu v prostředí, které pro ně zdaleka není nejpohodlnější. Slávky či ústřice v době „suchých hodin“ pevně sevřou lastury, aby v nich udržely alespoň trochu vody, a kónické přílipky se pečlivě přitisknou ke skalnatému podkladu.
PTAČÍ RÁJ
Téměř na dohled od jeskyně El Soplao, mezi přístavními osadami San Vicente de la Barquera a Comillas, se rozprostírá skvostná ukázka přílivového prostředí – přírodní park Oyambre. Své jméno získal podle čtyři kilometry dlouhé písečné pláže, na svých necelých šedesáti čtverečních kilometrech rozlohy však nabízí mnohem víc. Kromě odlivové galerie mořských tvorů, která se otevírá dvakrát denně pod přísným dohledem slunce a měsíce na volném pobřeží i v ústích dvou zdejších řek, doplňují rozmanité ekosystémy skalní útesy vysoké až padesát metrů, písečné duny či louky porůstající nízké vrcholky nad mořem. Pro celý ekosystém jsou snad nejdůležitější příbřežní mokřady, které představují zimní i letní ráj ptáků. Opeření obyvatelé pobřeží si tu předávají pomyslnou štafetu v průběhu celého roku. Největší nálety zažívají bažiny během podzimu a zimy, kdy se sem stahují ptáci z chladnějších oblastí. Tehdy zde mohou nadšenci sledovat potápky černokrké s červenýma očima a žlutými pery na lících, ladné volavky rusohlavé, kolpíky bílé se zobáky podobnými lžíci nebo tenkozobce opačné, jejichž tenký zobák zahnutý vzhůru se výborně hodí k vyhledávání drobných vodních živočichů. Místní avifaunu doplňují i různí rybáci, kulíci, ústřičníci či několik druhů jespáků. V létě tu vyvádějí mladé chřástalové vodní, potápky malé či pestrobarevní ledňáčci. Na skalních útesech a příbřežních ostrůvcích hnízdí sokoli stěhovaví, kteří dělají nebezpečnou společnost tisícihlavé populaci racků středomořských. Není divu, že si celý pás pobřeží díky své rozmanitosti prostředí i života v roce 1988 vysloužil status chráněné přírodní rezervace.
