Skoro to tak vypadá. Za oběť lovecké vášni jedné z našich nejsilnějších zájmových skupin – a tou myslivci jsou – padlo nejedno mezinárodně chráněné zvíře, nejeden pes, domnělý pytlák i kolega myslivec.
Když vloni v říjnu dvaašedesátiletý myslivec zastřelil před očima majitele a několika středoškoláků sibiřského huskyho, veřejnost se znovu rozčílila. Byl to ale pouze jeden z desítky tisíc “toulavých” psů, které myslivci podle své vlastní statistiky ročně “uloví”. Nedlouho před touto událostí byl při lovu kachen postřelen celoevropsky chráněný orel mořský, a nedlouho po ní byli v jeden den (5. prosince) při lovu těžce zraněni tři lidé, jeden z nich smrtelně. Statistiky těchto událostí se ale nikde nevedou.
Na druhou stranu jsou myslivci, dnes z největší části členové Českomoravské myslivecké jednoty, již po několik století nedílnou součástí lesa, v němž hospodaří. Kdyby všichni přestali vykonávat svou činnost, hrozilo by katastrofální přemnožení některých druhů zvěře, bez nadsázky kolaps lesa.
Vezmeme-li v potaz, že v každé skupině se vyskytují ti horší i lepší, v čem je tedy chyba a co způsobuje stále častější myslivecké excesy? Jsou myslivci primitivními pudy štvaní a nadto nezodpovědní jedinci, nebo nadšenci, kteří ve volném čase a zdarma pomáhají lesu a všemu, co v něm žije?
MYSLIVECKÁ LOBBY PROTI MEZINÁRODNÍM KONVENCÍM
Myslivci mají svůj myslivecký zákon z roku 1962, kterým se řídí. Tento zákon provádí vyhláška č. 134/1996, která má jednu zajímavou vlastnost – odporuje mezinárodním konvencím, přinejmenším jejich duchu a směřování. A jako by ani tohle nestačilo, vyhláška byla přijata v době, kdy jedna z konvencí už u nás v plné míře platila a přistoupení k druhé bylo vládou schváleno. Zařídili jsme to vskutku švejkovsky – vymohli jsme si výjimky z mezinárodních úmluv, k nimž jsme hrdě přistoupili.
Řeč je o dvou úmluvách – Bernské a Bonnské. Zjednodušeně řečeno, obě úmluvy chrání nejohroženější druhy zvířat. U nás je však možné některá v úmluvách uvedená zvířata lovit. Týká se to celosvětově kriticky ohroženého vlka, medvěda a některých dravců a sov. Také třeba i vyhláškou povoleného lovu divokých hus – a to i koncem února, kdy hnízdí.
“Je to evropská rarita. Nesmělo se to ani za Marie Terezie. Navíc vloni už klesl počet hnízdících hus na Novomlýnských nádržích o polovinu. V Evropské unii je lov hus povolen do konce ledna,” tvrdí Mojmír Vlašín z Českého svazu ochránců přírody.
A co na to myslivci?
“Husy dokážou udělat obrovské škody na hospodářských pozemcích. Třeba na jižní Moravě dokonale vyštípou pole s osením,” říká ing. Jiří Zeman, vedoucí mysliveckého oddělení Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ). Ponecháme zatím stranou vztah mezi člověkem – vládcem přírody, a přírodou – ochotnou služkou. Zajímalo mě, co si na ústředí ČMMJ myslí o Bonnské a Bernské konvenci a o naší “myslivecké” vyhlášce. Nejprve jsem v Jungmannově ulici vyvolala menší paniku. Pánové se odešli poradit do vedlejší místnosti, odkud jsem tlumeně slyšela: “Kdo ví něco o těch konvencích?” Když se inženýr Zeman vrátil, odmítl mluvit na diktafon. Snad proto, že neumím těsnopis, budou jeho odpovědi znít trochu klopotně.
“Vyhlášku vydávalo ministerstvo zemědělství a nás k tomu nepřizvali, ani nerespektovali naše připomínky,” tak trochu se brání. A jedním dechem dodává: “Rys je v České republice nedotknutelný, to se myslivcům vůbec nelíbí. Ale nemůžou s tím nic dělat. A co se týče medvěda a vlka, k jejich odstřelům nemůže dojít. Snad jenom k černým. To by si nikdo nedovolil.”
“Mohl by být potrestán?”
“Jistě. To je o papíry.” (rozuměj lovecký lístek – pozn. red.)
K několika ilegálním odstřelům vlka a rysa už u nás skutečně došlo. Všechny takové případy byly předány policii, žádný nebyl pravděpodobně došetřen.
JE LES DOJNÁ KRÁVA?
Možná ještě důležitější než možnost či nemožnost lovit některé druhy zvěře je náš vztah k lesu a přírodě jako takové. Člověk lovil odjakživa, ovšem čistě pro potřebu vlastní obživy jenom v dávné historii. Již za knížete Boleslava I. (935-967) se objevují první doklady o loveckém právu a již tehdy se lov stává společensko-zábavnou událostí. Když díky loveckým schopnostem nejdříve panovníků a posléze šlechty došlo k masivnímu úbytku zvěře v našich lesích, začaly se okolo patnáctého století zakládat obory pro jelení zvěř a bažantnice. Zvířata se začala chovat pro následné ulovení. Na tom se v průběhu dalších století celkem nic nezměnilo, i když od devatenáctého století se myslivost podřizuje lesnímu hospodářství. A jelikož jde o hospodářství, v době moderní spadají myslivci a zákony s nimi spojené pod ministerstvo zemědělství. Na rozdíl od některých evropských států, které podle zákonů logiky lov a správu lesů uložili ministerstvu životního prostředí.
“Odjakživa byla myslivost součástí lesnictví, a tedy zemědělské prvovýroby. Připadá nám logické, že jsme pod MZE. To je možné, že světový trend je jiný,” připouští ing. Zeman.
S lehkou nadsázkou lze tvrdit, že jsme uvázli někde v Boleslavově středověku. Honební právo sice nemá panovník, ale má jej určitá skupina lidí. Stačí podat přihlášku do ČMMJ. Na tom by ještě nebylo nic tak hrozného, uvedu ale některá fakta vyplývající ze zákona: Myslivec má honební právo v honitbě. Honitba je pak vše mimo “pozemky zastavěné, nádvoří, dvory, zahrady a školky řádně ohrazené, náměstí, návsi, tržiště, ulice, cesty a parky uvnitř zastavěných ploch, železniční tratě, nádraží, silnice a hřbitovy…” (zákon č. 23/1962 Sb. par. 10) Honitbu přiděluje okresní úřad. Vězte, že pokud byste se stali vlastníky kousku lesa či pole, okresní úřad vám z pozemku udělá honitbu, a vy nezmůžete nic. V nejhorším případě má myslivec, resp. příslušník myslivecké stráže, právo zastřelit vám na vašem vlastním pozemku vaši kočku.
Zákonem je povolen lov poměrně značného množství druhů zvířat. Některá se loví prostě proto, že je to lovná zvěř. A také proto, že její přemnožení není žádoucí. Při hrozivém stavu některých našich hor, kde je každý zdravý strom vzácností, je ostatně lov spárkaté (např. srnčí) zvěře užitečný, neb ona poškozuje mladé stromky. Pak je tu ovšem zvěř “škodná”, která se loví taktéž. Škodí totiž lovné zvěři, které pak ubývá. A není co “lovit”.
“Je to zastaralé a přežité. Například v Norsku, kde je myslivců mnohem více než u nás, prohlásili veškeré druhy živočichů za přírodní bohatství, které je možné za určitých okolností využívat. Tyto okolnosti určuje Direktorát ochrany přírody na základě sledování jednotlivých druhů. Takže je tam možné lovit i vlka, pokud je ho zrovna hodně. Toto je moderní trend – neoddělovat ochranu od myslivosti,” tvrdí Mojmír Vlašín.
Nemálo odpůrců současné myslivosti argumentuje tím, že zvěř je schopná samoregulace, a tudíž je lovec vlastně zbytečný. Této “lesní samosprávě” však brání sami myslivci tím, že zvěř v zimě přikrmují, a tím udržují při životě i slabé kusy, které by za normálních okolností uhynuly.
Pokud jsme u sporných mysliveckých zvyklostí, nelze opomenout institut bažantnice. V umělých chovech se vykrmí tisíce bažantů, kteří často poprvé vzlétnou několik minut před smrtí – když jsou za účelem lovu vypuštěni. V tomto případě lze o společenské prospěšnosti myslivosti s úspěchem pochybovat.
“Jsem přesvědčen, že myslivci prosadili odstřel i celoevropsky chráněného káněte jen proto, aby mohli střílet dravce lovící v bažantnicích. Když je možno střílet na jeden druh dravce, není už tak těžké porušit zákon a vydávat káně třeba za sokola,” říká Mojmír Vlašín.
Zdá se, že myslivecké vášni unikají pouze druhy celoročně hájené. Je jedním z paradoxů českého zákonodárství, že pojmy “hájené” a “chráněné” zvíře jsou pojmy dvou různých zákonů a bohužel často neznamenají totéž. Ovšem ani hájená a chráněná zvířata si nemohou být jistá – několik výjimek už máme, kdo ví, s jakými se setkáme v Čechách příště. Tak trochu z toho vyplývá, že Česká republika je jednou velkou honitbou a zvířata majetkem jistého zájmového sdružení.
PES – PŘÍTEL ČLOVĚKA, NEPŘÍTEL LESA
Bryan byl dvouletý husky, který svého pána provázel po cestách městských i lesních. Měl hezký život, protože jeho páníček je aktivním profesionálním ochráncem přírody, a tak se často dostal ven. Na základnu ochránců přírody v Jizerských horách jezdil každý víkend a dost se mu tam líbilo, protože s profesionály jezdili pomáhat tamním zdecimovaným lesům také studenti a s těmi byla docela švanda. Život dvouletého huňáče skončil poslední říjnovou sobotu právě tady, kdy jej na dohled od chaty odstřelil člen myslivecké stráže.
Případ by se nelišil od stovek podobných, kdyby se protentokrát majitel psa nerozhodl bránit.
“K žalobě mě přiměla nesmyslnost toho činu,” vypráví Marek. “Kdyby se pes hnal za zvěří a myslivec ho zastřelil, je v právu. Bryan se ale spíš přidal k myslivci a podle mě na něm loudil nějaké cukrátko. A kdyby mu pes vadil, mohl udělat padesát kroků a říct nám to. Ostatně myslím, že Bryana znal. Takhle mi z toho vyplývá, že tam zastavil, jen aby psa zastřelil.”
Marek zavolal policii, která věc prošetřila. Ve prospěch myslivce, v tomto případě evidentně chybujícího. Obrátil se na právníka, ten doufá, že proběhne soudní řízení. Co se vlastně v sobotu večer stalo?
“Přijeli jsme na chatu a psa nechali běhat venku. Uslyšeli jsme, jak zastavilo auto. Vyšli jsme ven a volali na psa. V tom se ozvaly dva výstřely. Někdo naskočil do auta a odjel. Psa jsme našli mrtvého kousek od další budovy. Pitevní zpráva prokázala, že pes byl zasažen jenom jednou střelou, a to do pravé lopatky. Vyplývá z toho, že v okamžiku střelby se k nám pes vracel. A také z toho vyplývá, že druhá střela ho nezasáhla a letěla směrem k chatě. V tu chvíli před ní stálo osm lidí, někteří středoškoláci. Také se v tu chvíli v okolí pohybovali dva cyklisté a jeden turista,” vypráví Markův kolega.
Z morálního hlediska je asi případ zastřeleného huskyho jasný. Ovšem ani zákony nedávají střelci za pravdu. Člen myslivecké stráže může psa zastřelit, pokud splní několik podmínek. Mimo jiné pokud jsou psi “mimo vliv svého vedoucího” (v tomto případě se pes prokazatelně vracel) a pokud “hledají nebo pronásledují zvěř anebo se k ní plíží” (tuto podmínku policie vůbec nešetřila). Podle dalšího písmene může myslivec “hubit zvířata škodlivá myslivosti (pytlačící psy a kočky)” a pro naplnění této části zákona není jediný důkaz.
Pokud byste si ovšem chtěli myslet, že vás myslivecký zákon alespoň v této části chrání před svévolnými myslivci, jste na omylu. Podle odst. 3 téhož paragrafu je totiž na vás, abyste prokázali, že k usmrcení vašeho miláčka nedošlo za výše uvedených okolností.
Zastřelený husky Bryan není jedinou obětí lovecké vášně. V prosinci se v internetovém deníku Neviditelný pes objevil příspěvek Petry Hniličkové:
“Byli jsme na odpolední vycházce s naším pejskem (rodiče bydlí na vesnici). Pejsek kolem nás vesele pobíhal a asi jako všichni huňáči se občas zapomněl a odběhl z dohledu. Chtěla bych vidět psa, který to nikdy neudělal. Pamatuji se, že jsme psa volali, taky si vybavuji, že někde třeskla rána, ale nijak jsem si to nespojovala s naším pejskem. Nakonec ale šel taťka Čika hledat. Našel ho zastřeleného, podle rány tvrdil, že to bylo zblízka, protože to bylo shora a měl díru přes celý hrudník.”
Rozhodně uveřejněním těchto příspěvků nechci tvrdit, že každý odstřel psa v honitbě je neoprávněný. Je mimo veškerou diskusi, že někteří lidé používají své psy k pytlačení, a to mimořádně účinnému. Neoddiskutovatelnou pravdou také je, že skutečně toulaví psi mohou (ale nemusí) v lese působit jako škodná. Rozhodně ale není v pořádku, že se normální lidé bojí jít se svým psem do lesa a jiných “honiteb”, neboť tam vládne ozbrojenec s nabitou zbraní.
Právník majitele zastřeleného huskyho dal podnět k prošetření možnosti spáchání trestného činu obecného ohrožení. Myslivec totiž střílel v místě, kde byli lidé. To už je ale součást jiné kapitoly o tom, že myslivci jsou mimo jiné…
LIDÉ, KTEŘÍ ZABÍJEJÍ JINÉ LIDI
“Sedmatřicetiletého kolegu postřelil v sobotu myslivec u Sudoměřic na Hodonínsku. Muž zranění na místě podlehl.”
“Svého čtyřiašedesátiletého otce postřelil v sobotu po poledni v bažantnici mysliveckého sdružení Míškovice u Kroměříže sedmatřicetiletý syn.”
“Těžkým zraněním doplatil na sobotní dopolední lov v bažantnici Národního hřebčína v Kladrubech jeden z členů obslužného personálu. Sám zraněný nestřílel, postřelila ho jiná osoba.”
“V jihočeském Mazelově zastřelili myslivci mladého muže, kterého považovali za pytláka. Muž byl zabit kulkou do hlavy.”
Toto jsou zprávy z tisku a průměrný čtenář novin najde nějakou podobnou zvěst v denním tisku v průměru jednou za měsíc.
Ovšem získat přesná čísla o tom, kolik lidí bylo zraněno či zabito členy myslivecké jednoty, je nemožné. Policie takové statistiky nevede – “uklidnilo” mě sdělení tiskového oddělení policie ČR. Také nejsem první, koho tato čísla zajímají – ministerstvo zdravotnictví ovšem tyto údaje rovněž nemá k dispozici, stejně jako statistický úřad. Pracovnice sekretariátu myslivecké jednoty mi sdělila, že “hlášení od jednotlivých mysliveckých sdružení už nedostávají, neboť tato jsou samostatnými právními sdruženími a nemají povinnost hlásit zranění a úmrtí.”
Jediným vodítkem by mohly být statistiky policií jednotlivých krajů, které uvádějí trestné činy spáchané dlouhými zbraněmi. Dlouhé zbraně u nás používají především myslivci. Takových trestných činů bylo např. v severočeském kraji spácháno v průměru deset ročně. Vynásobíme-li toto číslo počtem krajů a budeme-li velmi umírnění, vyjde nám zhruba padesát trestných činů ročně, které lze uvést do souvislosti s myslivostí.
Pokud uvážíme, že do této statistiky nejsou zahrnuty nehody – třeba když si myslivec ustřelí prst – jeví se myslivci jako společensky nebezpečné sdružení. (Má-li myslivecká jednota k dispozici jiná čísla, je škoda, že je odmítla poskytnout.)
“Než se člověk stane myslivcem, musí skládat myslivecké zkoušky, které nejsou úplně jednoduché. Před nimi navíc musí adept projít roční praxí. Proto si každý myslivec myslí, že je dostatečně fundovaný,” vysvětluje mi pan ing. Zeman z ČMMJ. Pan Zeman také trochu želí nového zákona o střelných zbraních z roku 1995, který požaduje před vydáním zbrojního průkazu zkoušky způsobilosti:
“Řada myslivců vzdala flintu z trucu, neboť nechtěla dělat zkoušky na zbrojní pas. Tím se členská základna snížila nejméně o 10 000 členů.”
Nezbývá než tomuto zákonu zatleskat, přesto si myslím, že každý držitel střelné zbraně – nejen myslivec – by měl projít ještě testy psychologickými, stejně jako policisté. Na Slovensku prý byly v devadesátých letech tyto testy pro myslivce zavedeny a posléze zrušeny, protože 60 % adeptů neprošlo.
BEZ MYSLIVCŮ TO (ZATÍM) NEJDE
Záměrně jsem v tomto materiálu nezdůraznila tu lepší a přínosnou stránku existence myslivecké jednoty. V této souvislosti dávám na vědomí, že jsem přesvědčena o tom, že většina členů této nevládní organizace jsou lidé obětaví a s hlubokou znalostí přírody. Také bych ráda připomněla, že životní prostředí, které nás obklopuje, dávno není přirozené – člověk už do něj stačil natolik zasáhnout, že to nyní bez jeho pomoci prostě nejde. Takovouto “správu” krajiny nyní zajišťují mimo jiné myslivci a dělají to většinou fundovaně. Jak mi vysvětlil ing. Jaroslav Růžička ze státní správy myslivosti MZE: “Honitbu někdo spravovat musí – nejde přitom zdaleka jenom o lov – a kdyby neexistovali myslivci, musel by stát takového ‘správce’ platit.”
Ačkoli se neztotožňuji s pohrdavým vyjádřením pana Zemana, že “největším ochranářem je ochranář panelákový, který o přírodě ví jen to, že si v lese rozmáčí boty,” věřím, že mnozí z myslivců jsou zároveň ochránci přírody. Ale také věřím, že ochránci přírody mají ve svých výhradách vůči myslivcům svatou pravdu.
Jak už bylo řečeno na začátku, v každé skupině lidí jsou ti lepší i ti horší. Problém je, když těm horším nahrávají zákony a paradoxně tím diskreditují celou skupinu.
Vyjádření Ministerstva zemědělství k výhradám ochranářských iniciativ týkajícím se rozporů naší vyhlášky a evropských konvencí:
1. Povolení lovu tažných ptáků v rozporu s ustanovením Evropské unie a v rozporu s Bonnskou konvencí.
Jedná se o problém ochrany zemědělských plodin, na kterých působí tažná hejna hus v tomto ročním období neúměrné škody.
Jsem přesvědčen, že po nalezení, jak škodám působeným tažnými hejny hus zabránit, nebude stát nic v cestě přizpůsobit dobu lovu hus ke vzájemné spokojenosti všech subjektů zúčastněných na tomto problému.
2. Stanovení doby lovu u chráněných a ohrožených druhů.
K problematice § 5 odst. 1 a 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o myslivosti, tj. stanovení doby lovu u některých druhů zvěře, které jsou současně považovány ve smyslu právních předpisů o ochraně přírody a krajiny za zvláště chráněné druhy.
Jedná se o výčet 11 druhů zvěře, a to: los, rys, medvěd, vlk, vydra, jestřáb, kormorán, výr, tetřívek, koroptev, sluka.
Přestože se jedná o druhy zvěře, které svojí činností, významem v ekosystému nebo z důvodů obecné ochrany živočišného druhu by měly požívat nejvyšší ochrany, mohou vzniknout ojedinělé případy, kdy provedení regulačních zásahů, např. z důvodů chovatelských záležitostí, důvodů zajištění bezpečnosti a zdraví občanů či provedení veterinárních opatření apod., bude nezbytné. Vyhláška však neumožňuje další operativní udělování výjimek z doby hájení zvěře než těch, které jsou zakotveny přímo v jejích ustanoveních. Znamená to, že před vlastní realizací případných regulačních zásahů, tzn. využití stanovené doby lovu, musí zájemce požádat příslušný orgán ochrany přírody o udělení výjimky. Orgán ochrany přírody stanoví dobu provedení lovu a způsob, tzn. zdali například odstřelem nebo odchytem.
Ministerstvo zemědělství ČR pravidelně vyhodnocuje výsledky chovu a lovu zvěře.
3. Vyhláška je v přímém rozporu s Bernskou konvencí.
Znění textu připomínky, že § 5 a 6 odst. 6 prováděcí vyhlášky k zákonu o myslivosti je v rozporu s Bernskou konvencí, a zejména zdůvodnění této připomínky mne přesvědčilo, že informace pisatele o přistoupení České republiky k této mezinárodní úmluvě nevycházejí plně ze znalosti textu úmluvy, výhrad uplatněných Českou republikou a ani ze zcela přesných znalostí naší platné právní úpravy. V zájmu odstranění těchto nepřesností považuji za nezbytné k dané problematice uvést alespoň základní údaje:
Česká republika přistoupila k Bernské úmluvě s výhradami k určitým druhům živočichů vyjmenovaným v příloze 11. a ve vztahu k určitým prostředkům nebo způsobům usmrcování, odchytu, či jinému využívání danému úmluvou. Zmíněné druhy zvěře byly z přílohy II. převedeny do přílohy III., u které je státům uloženo přijmout vhodná legislativní opatření k zajištění zvláštní ochrany. Tato ochrana je již právním řádem České republiky zajištěna a je podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny plně v kompetenci příslušných orgánů ochrany přírody.
Zařazení do přílohy III. umožňuje, aby při zárukách daných národními legislativami a správními opatřeními mohly státy přijímat taková opatření, která budou odpovídat řešení specifických problémů spojených s výskytem živočichů v rámci jejich území. Česká republika tak využila článek 22 úmluvy, ostatně jako celá řada jiných signatářských států, aniž by utrpěla její mezinárodní prestiž.
Výhrada u vlka, medvěda, výra velkého, káně lesní, káně rousné, jestřába lesního a poštolky obecné byla uplatněna z důvodů současného šíření těchto druhů na území České republiky, z důvodů potřeby regulace potravních specialistů nebo z důvodů běžného využívání v sokolnictví.
Všechny výhrady České republiky byly vytvářeny v dohodě s Ministerstvem životního prostředí ČR.
O udělování výjimek rozhodují pouze orgány ochrany přírody, které jsou zárukou prosazování zájmů ochrany přírody.
4. Nesmyslné stanovení doby lovu laně a koloucha.
Jedná se o stanovení doby lovu jelena, laně a koloucha jelena evropského již od 1. července. K této problematice mi dovolte uvést, že takto stanovenou dobou lovu jelení zvěře byly vytvořeny podmínky pro redukci nadměrných početních stavů této zvěře, která působí neúměrné škody na lesních porostech. Doba stanovená předchozí právní úpravou se projevila jako nedostatečná, stejně tak jako další opatření přijatá v minulých letech, která posouvala dobu lovu až do měsíce března. Jedná se o opatření mimořádné, které po úpravě početních stavů této zvěře na stavy únosné bude přehodnoceno.
Redakčně kráceno
BERNSKÁ ÚMLUVA
Mezinárodní úmluva o ochraně evropské flóry a fauny byla podepsána dne 19. září 1979 v Bernu, v platnost vstoupila v roce 1982. Je jednou z nejvýznamnějších mezinárodních dohod o ochraně volně žijících zvířat a rostlin. Součástí Bernské úmluvy jsou čtyři přílohy. První obsahuje seznam úmluvou chráněných druhů rostlin. Druhá obsahuje seznam velmi ohrožených druhů živočichů, kterým úmluva skýtá úplnou ochranu. Státy, které k úmluvě přistoupí, se zavazují upravit svou legislativu a zajistit, aby vyjmenované druhy vzácných zvířat nebylo možné zabíjet, chytat či držet v zajetí a aby nebyla poškozována jejich stanoviště. Celkem je zde vyjmenováno 580 nejohroženějších evropských živočichů – mimo jiné vlk, medvěd, vydra, všechny druhy dravců a sov. Příloha číslo tři obsahuje seznam ohrožených druhů, jejichž populace nevyžadují tak přísnou ochranu a je možné jejich početnost regulovat za předpokladu, že povolení omezeného lovu neohrozí stabilitu jednotlivých populací. Příloha číslo čtyři obsahuje seznam zakázaných způsobů lovu.
