Byly tři ráno. Klimatizovaný mikrobus s námi prosvištěl po bulvárech, rušných i v tuto nezvyklou hodinu, zakroužil mezi desítkami rozmařile nasvícených mrakodrapů a po necelých šedesáti minutách nás vyklopil před hotelem Jumeira Beach, připomínajícím svou osobitou architekturou přílivovou vlnu. Chladnou a osvěžující vodní vlnu na sklonku noci v Dubaji, kde tři čtvrtě roku nespadne z nebe skoro ani kapka.
DUBAJ
Když jsem viděl ve zlatnické uličce za výlohou koňskou hlavu velikosti velké mužské pěsti, celou ze zlata, nedalo mi to a vešel jsem dovnitř.
 Převoz z jedné části Dubaje na druhou obstarávají přes záliv Dubaj creek malé motorové čluny. |
“Rád bych věděl, na kolik přijde ten parádní kousek,” říkám zlatníkovi a ukazuji na podobnou hlavu za jeho zády. Změřil si mě od hlavy k patě, a jelikož jsem nezapadal do jeho představy movitých zákazníků, snažil se mě odbýt: “To pro vás není, pane, kupte si tady ten prstýnek nebo nějaký náramek. Mám tu velký výběr.” A už vytahoval jeden nádherný kousek za druhým. “Tenhle prstýnek stojí jenom sto dolarů.”
Nepřistoupil jsem na jeho hru, až nakonec ledabyle utrousil: “Ta hlava ve výloze je za 25 tisíc dolarů.”
Ještě před padesáti lety byl Dubaj poměrně malé obchodní centrum, ve kterém hrál jednu z nejvýznamnějších rolí poklidný přístav v přirozeném chráněném zálivu. Život v poušti přinášel vždy strádání a byl v každé době velice obtížný. Přesto se archeologům podařilo objevit stopy po dávné civilizaci a lidském osídlení právě v místě současného Dubaje. Našli tu zbytky keramiky, zbraní i mince. Nálezy potvrzují zdejší čilý obchod už před více než 4000 lety.
Moderní historie počíná až kolem roku 1830, odkdy se datují první písemné zprávy o této oblasti. Tehdy ležela při ústí zálivu jen malá rybářská vesnice. Kočovní beduíni se svými stády velbloudů putovali pouštěmi za obchodem. Pastevci koz a ovcí žili na kamenitých svazích kopců a pěstitelé datlových palem sídlili v místech, kde bylo alespoň trochu vody. Hlavním obchodním artiklem na přelomu století se staly především perly, které se ve velkém lovily v mělkých vodách zálivu. Později zaplavili ulice rozvíjejícího se obchodního centra řemeslníci, především výrobci různých potřeb pro domácnost. Ale brzy začali mít hlavní slovo šperkaři a zlatotepci. Dnešní Dubaj je přeplněn stovkami obchůdků se zlatem a chlubí se pověstí, že tu koupíte zlato za nejlacinější peníz na světě.
Dubaj je ovšem pyšný i na své architektonické skvosty, které tu po sobě zanechávají vesměs světoznámí architekti. Město svou zvláštní neotřelostí a nakažlivou nenuceností působí skutečně až pohádkovým dojmem. Každá čtvrť má také své mešity. Je jich tu jako hub po dešti, i když tohle přirovnání silně pokulhává, protože právě déšť je tady učiněnou vzácností. Mešity jsou však vyhrazeny jen muslimům, kdežto ostatní do nich nemají přístup, jak je zvykem v některých jiných muslimských zemích, například v Turecku nebo v Indii, kde bosí můžete mešitu navštívit. Jednou z nejznámějších je nádherná mešita Jumeira.
POHÁDKA O ROPĚ
Také Abú Zabí, dnešní hlavní město ležící na ostrově a zároveň největší emirát, bylo před půlstoletím malou, ospalou a chudou osadou. Mezi několika málo domy, postavenými z mořských korálů, stály roztroušené chatrče z palmového dřeva. Městečko, připomínající svým životním rytmem a stylem středověk, obklopovaly stovky stanů potulných beduínů.
Dnes je Abú Zabí pulzující velkoměsto se širokými bulváry, po kterých se ve dne i v noci prohánějí moderní automobily. Pobřeží lemují mrakodrapy firemních komplexů, střed města je plný parků a zahrad s desítkami zurčících fontán. Jako by někdo mávl kouzelným proutkem.
Objev ropných nalezišť se váže k roku 1958. První krok k pohádkovému bohatství této malé země! Než ale mohly připlout první tankery, musely vzniknout mohutné ropné plošiny na moři, přečerpávací stanice, zásobníky ropy a stovky kilometrů potrubí. Emiráty odolaly počátečnímu pokušení okamžitě začít vyvážet a postavily na svém území celé petrochemické komplexy. Těžba pokračovala a o čtyři roky později už putovaly na export první barely ropy. Dnes mají Emiráty naleziště, která se rovnají desetině celosvětových ropných zásob. Denně se těží přes 2 miliony barelů a při současném tempu se předpokládá, že by zásoby ropy měly vydržet nejméně dalších sto padesát let!
S rozkvětem ropného průmyslu začalo v 60. letech rozsáhlé budování celé země. Stovky kilometrů silnic a dálnic. Obytné domy, školy a nemocnice. Rozšiřování kapacity přístavů, nová velkolepá letiště. Rozsáhlé zalesňování a s ním i potřeba stále většího množství vody. Tak přišly na řadu dokonce továrny na vodu…
V roce 1971 opustila Velká Británie Perský záliv jako sféru svého vlivu a šejkové z Abú Zabí a Dubaje se rozhodli kvůli větší bezpečnosti spojit ve federaci. Připojily se k nim ještě okolní malé emiráty Šardžá, Adžmán, Umm al-Kuvajn, Fudžajra a Rás al-Chajma. Vznikl federativní stát – Spojené arabské emiráty. Zůstávají dodnes jedním velkým, nekonečným staveništěm. Dálnice se rozšiřují do čtyř pruhů v obou směrech. Rostou další a další továrny, obchodní centra a bez ustání se zalesňuje.
TOVÁRNA NA VODU
Zní to podivně, jako ze sci-fi, ale je to tak. V Emirátech je velmi málo přirozených zdrojů pitné vody a pro současnou spotřebu naprosto nestačí. Jedna z takových továren se nachází asi třicet kilometrů od Dubaje. Pitnou vodu tu vyrábějí z mořské procesem odsolování. Mořská voda se destiluje a dále upravuje přidáváním minerálů, protože destilovaná voda je pro člověka zrovna tak nevhodná jako slaná mořská. Pitná voda je poté systémem vodovodů dopravována do měst. Do některých odlehlých míst nebo na přilehlé ostrovy (na jednom z nich leží i hlavní město Abú Zabí, spojené s pevninou mostem) dopravují vodu mohutné tankery. V celé zemi probíhá velkolepá výsadba stromů a keřů. Za posledních několik let jich prý vysázeli na 130 milionů! Pokládají se rozsáhlé plochy trávníků. Zeleň osvěžuje oči i duši v nekonečných prostorách pouští. Ve městech vznikají prostorné parky, podél dálnic široké zelené pruhy. To všechno v zemi, kde tři čtvrtě roku neprší…
Vodní srážky jsou v suchém období značeny nulou nebo se měří v desetinách až tisícinách milimetrů. Jen v zimě, od ledna do března, naprší v průměru jeden až dva centimetry vody za měsíc. Zeleň, vydobytá na pouštích, však potřebuje ohromné množství sladké vody, protože slanou mořskou se zalévat nedá. Emiráty převzaly tzv. izraelský systém zavodňování. Celá země je protkána tisíci kilometry pryžových hadic a u každého stromu nebo keře najdete malý otvor, ze kterého neustále odkapává voda.
Spotřeba pitné vody je obrovská. Jen pro zavlažování trávníku golfového hřiště v Dubaji se jí denně spotřebují čtyři miliony litrů!
PŘISTĚHOVALCI
Jsou zvláštním fenoménem Emirátů. Počet obyvatel této malé arabské země je asi 2,5 milionu, ale z toho představují téměř 80 % právě přistěhovalci. Emiráty jsou nesmírně bohatým státem a není divu, že díky své politice přitahují zájemce z celého světa. Nejvíc jich přichází z Indie, Pákistánu a Filipín. Pracují většinou jako stavební dělníci, řidiči taxíků a náklaďáků nebo jako pomocné síly ve stovkách hotelů a restaurací. Ve srovnání se zeměmi svého původu ovšem vydělávají mnohonásobně víc. Do Emirátů však přicházejí i kvalifikovaní odborníci z vyspělých západoevropských zemí, jako například z Německa či Velké Británie. Jsou to vesměs lékaři, manažeři velkých firem nebo odborníci z bankovní sféry. Láká je především tamní “daňový ráj”, protože v Emirátech se daně neplatí. Život a práce tu však mají i svá úskalí. Cizinec ani po desetiletích práce nezíská státní občanství. Nedostanou ho ani děti cizinců, které se už v Emirátech narodily. Cizinec také nemá právo vlastnit jakýkoli nemovitý majetek. Ani jako úspěšný podnikatel si nemůže založit vlastní firmu, koupit půdu nebo dům. Další nevýhodou cizince je to, že svým dětem musí hradit i povinnou školní docházku, a školné je tu poměrně vysoké, kdežto pro místní obyvatele je vzdělání bezplatné. Cizinci si také platí zdravotní pojištění, které mají místní rovněž zdarma. A nakonec – po dovršení padesáti let musí cizinec zem opustit, protože žádná firma s ním už neuzavře pracovní smlouvu. Při odchodu však každý dostane důchod v hotovosti, vyplácený podle odpracovaných let. Velká většina přistěhovalců je na sklonku své kariéry, jak se u nás říká, “za vodou”. Našetří si totiž obvykle sumy, které v jejich domovských zemích představují milionové hodnoty, a domů se vracejí jako zabezpečení lidé. Snad jediným, byť možná závažným stínem jejich návratu bývá to, že se mnohdy vracejí do země, kde se sice narodili a kde prožili své mládí, ale ke které už nemají skoro žádný vztah.
Spojené arabské emiráty tak docílily toho, že mají dostatek pracovních sil, a přitom žádnou nezaměstnanost – přistěhovalec, který ztratil práci, musí opustit zemi – a že jim průmysl nerozkoupily nadnárodní monopoly.
MILIONÁŘŠTÍ ČEKATELÉ
Místní obyvatelstvo, to znamená všichni ti, co se v Emirátech narodili a mají státní občanství této země, patří do jakési elitní skupiny, která se o běžnou práci příliš nezajímá. Jsou to jacísi milionářští čekatelé, stát jim dopřeje co nejkvalitnější vzdělání a pak je pro začátek podpoří třeba tím, že po studiích dostanou byty, v nichž nemusí platit ani nájem, ani ostatní poplatky.
Žít ovšem, jak bychom u nás řekli, “na podpoře” je nečestné a neslučuje se to s veřejnou morálkou. Každý se proto snaží co nejdřív někde dobře zakotvit. Jednou z nejlepších “kotev” je sponzorování zahraničních firem, přicházejících také kvůli “daňovému ráji”. Podle místních zákonů potřebují partnera, sponzora, který jim umožní vstup do země. Sponzor se pak, více či méně, stává “papírovým” šéfem firmy, protože musí ze zákona vlastnit minimálně 51 % akcií. Když se jím stane, koupí si pořádný dům, pokud možno s velkou zahradou, velký bourák, a může se věnovat své rodině nebo nákladným koníčkům, mezi něž patří závody velbloudů (dobrý závodní velbloud má cenu milionů dolarů), závody motorových lodí, golf či letecká akrobacie.
LIDÉ A ZVYKY
Při setkání se Arabové formálně zeptají na zdraví a rodinu, na to, co je nového, a potřesou si rukama. Pozdrav může doprovázet polibek na tvář a u starších lidí a šejků také polibek na nos. Zvykem beduínů bývalo i poskytnutí potravy a přístřeší poutníkům v poušti. Tenhle zvyk přetrval až do současnosti. Dodržuje se především při obřadném pití kávy. Při obchodním jednání nabízejí Arabové jeden šálek kávy za druhým, nalévané z kovového džbánu dallah. Jestliže host už o další kávu nemá zájem, musí se svým šálkem kývat ze strany na stranu.
Muži se oblékají do tradičního bílého oblečení – dišpaji, kdežto ženy se halí od hlavy až k patě do černého oděvu, kterému se říká abája.
Náboženství je v zemi samozřejmostí a všichni místní jsou hluboce oddaní islámu, především sunnitští a šíitští muslimové. Hlavní hodnoty islámu spočívají v zachování rodiny a respektování druhých. Projevuje se to i vůči přistěhovalcům, z nichž mnozí jsou jiného vyznání a z jiných kulturních oblastí. V zemi stojí stovky mešit a každý rok se staví další. Muslimové mají povinnost modlit se pětkrát denně. Nemusí se vždy uchylovat do mešity, ale zato vždycky tváří k Mekce přeříkávat předepsané modlitby. Nejdůležitější modlitba probíhá v mešitě v pátek. Ten je pro muslimy svátkem, kdy se nepracuje, zatímco naše neděle je dnem pracovním.
Lidové tance a písně jsou součástí mnoha oslav, nejčastěji svatebních. Velmi důležitá je také oslava ramadánu – muslimského svátku měsíčního půstu, během něhož se nesmí na veřejnosti jíst, pít ani kouřit v denních hodinách. Úřední hodiny jsou během ramadánu často omezené a v jeho závěru probíhá třídenní svátek Eid al-Fitr, provázený velkými hostinami, zpěvem a tancem.
Beduínské ženy jsou tradičně dobrými tkadlenami a jejich rohožky z datlových vláken si můžete koupit v městských tržnicích. Známé jsou i jejich bavlněné pokrývky a především nádherné ručně tkané oděvy. Muži se specializují na výrobky z kovů – ručně tepané džbány na vodu i kávu, překrásné dýky a šavle.
Kriminalita je v Emirátech téměř neznámým pojmem. Traduje se, že je nejmenší na celém světě. Fotografie pachatelů trestných činů jsou totiž zveřejňovány v denním tisku i s plným jménem a adresou a působí ostudu celé, obvykle rozvětvené rodině.
CESTA NA SEVER
Čekala mě dlouhá cesta až na ostrov Sir Banyas.
Frčeli jsme po dálnici, ručička tachometru pořád kmitala mezi čísly 140 a 150. Přitom maximální povolená rychlost je na dálnicích Emirátů 100 km/hod. Odněkud se neustále ozývalo monotónní bzz, bzz, bzz…
“Co je to za bzučení?” nedalo mi to. Řidiči se zablýsklo v očích, tvář rozzářil úsměv.
“Zabezpečovací systém, který upozorňuje, že byla překročena rychlost 120 km v hodině.”
Teď jsem se pro změnu zašklebil já, protože ten zvuk zněl celou cestu. Asi po hodině jízdy jsme sjeli přes příkop z dálnice a zastavili u malé čajovny.
“Jdem se trochu osvěžit, dáme si čaj,” vybídl mě řidič Abdul. “Tu brašnu si nech tady.”
Nechal jsem batoh se svým kompletním fotografickým vybavením na přední sedačce. Ale když Abdul nechal klíček v zapalování a ani nezamkl auto, nebylo mi zrovna do smíchu. Vešli jsme do malé místnosti s několika kulatými stolky a malými kovovými židličkami. Za pultem prodavač, za ním regál s cigaretami, na podlaze navršené hromady zelených přepravek od limonád. Pivo nečepovali. Abdul objednal čaj a nějaké pečivo, které jsme si namáčeli do sladko-pálivé omáčky. Sedl jsem si čelem k východu a po očku pozoroval naše auto. Nic se samozřejmě nestalo.
Po další hodině jsme zastavili u malého přístavu. Tam mi představili mého průvodce. Byl oblečen evropsky jako já, v kraťasech. Jmenoval se Khan a byl to zvěrolékař, který se staral na ostrově o zvířata. Měl s sebou dva asi čtyřleté kluky, dvojčata Mohameda a Ahmeda. Po dvaceti minutách rychlé plavby v malém motorovém člunu jsme přistáli na ostrově.
OSTROV SIR BANYAS
Je soukromým majetkem Jeho Veličenstva šejka Zajda bin Sultána al Nahajána, který se tolik zasloužil o rozkvět své země. Leží asi 200 kilometrů na sever od Abú Zabí, tedy nějakých 450 kilometrů od Dubaje. “Náš prezident tady dneska není, ale občas sem jezdí na lov nebo odpočívat. Máme tu plno divoké zvěře,” naznačil mi Khan.
Projeli jsme kolem vcelku skromně vypadajícího paláce, obklopeného velkou zahradou, a zamířili do centra ostrova. Na obzoru se objevily špičaté kopce. Působily impozantním dojmem. Ale zdání klame.
“Naše hory,” řekl Khan a ledabyle mávl rukou směrem ke kopcům. “Po obědě se tam pojedeme podívat. Bude se vám tam líbit. Z té nejvyšší je vidět téměř celý ostrov.”
“Jak jsou vysoké?” zeptal jsem se spíš ze slušnosti.
“Skoro všechny mají přes sto metrů. A ta nejvyšší měří sto padesát!” odpověděl Khan a z jeho hlasu zazněla potlačovaná pýcha.
Dojeli jsme ke všednímu hotelovému komplexu, ne nepodobnému bývalým rekreačním objektům ROH. Ostatně – sloužil prý podobnému účelu. Ostrov sice vlastní prezident, ale přijet se podívat a rekreovat může každý. Však taky všichni o prezidentovi Zajdovi mluvili s respektem a z jejich úst byla slyšet jen chvála. K obědu mi dali porci smažené ryby, kterou správce objektu před hodinkou vylovil z moře. Khanovi synové dostali také plný talíř, ale moc jim to nejelo a za chvíli měli kolem sebe nastláno plno hranolků a zeleniny. Khan ale ani v nejmenším nezdvihl hlas, jak je zvykem u nás, v klidu oba krmil, povídal si s nimi a stačil odpovídat na mé otázky.
Posilněni jsme vyrazili do divočiny. První, co Khan pokládal za vhodné mi ukázat, bylo umělé jezírko, na jehož hladině plavaly desítky hus a kachen. Voda se do jezírka dopravuje ohromnými tankery. Pak jsme narazili na stádo antilop, přivezených z Afriky. Khan chtěl, abych všechno fotografoval, ale mně bylo jasné, že během několika krátkých okamžiků neudělám žádnou pořádnou fotku. Abych ho nezklamal, ustavičně jsem vybíhal a předstíral, že fotím. Khan s kluky zatím nevytáhli paty z klimatizovaného auta. Slunce stálo pořád vysoko na obloze a venku bylo k zalknutí.
Navštívili jsme i prezidentský palác. Zajeli jsme až na nádvoří a já se po něm volně procházel a vystoupil až na verandu ve druhém patře. Nikde žádný plot, žádné hlídky, jen dveře do místností byly zamčené. Nakonec jsme dospěli až na tu slibovanou nejvyšší horu. Na jedné straně moře, kopce a zase moře. Celý ten písčitý, vyschlý a horkem popraskaný terén byl posázen desítkami tisíc svěže zelených stromů a keřů. Slunce se zvolna barvilo do ruda a klouzalo k mořské hladině. Jeho poslední paprsky ozářily tanker, přivážející životodárnou pitnou vodu.
SPOJENÉ ARABSKÉ EMIRÁTY
Rozloha: 83 600 km2
Počet obyvatel: 2 650 000
Hustota na km2: 31,7
Hlavní město: Abú Zabí
Politický systém: federativní stát v čele s prezidentem a Nejvyšší radou
Měna: 1 dirham = 100 filů
Jazyky: arabština (úřední), angličtina (obchodní), hindština, urdština, perština
Náboženství: muslimové 96 %, křesťané, hinduisté a ostatní 4 %
Podnebí: pouštní na pobřeží, s vysokou vlhkostí; průměrná teplota od 18°C v lednu do 34°C v srpnu
Využití půdy: pastviny 2 %, ostatní, převážně poušť, 98 %
Zemědělství: kozy, ovce, velbloudi, skot, ovoce, zelenina, ryby a korýši
Těžené suroviny: ropa a zemní plyn
Hlavní hospodářská odvětví: těžba ropy, zkapalňování zemního plynu, ocelářství, výroba cementu a hliníku, rybolov a zpracování ryb
Vývoz: ropa, zemní plyn, krevety, garnáty, výrobky z ryb
Roční příjem na hlavu: 20 634 USD
Nárůst POPULACE na tisíc obyvatel za rok: 27
Průměrná délka života: muži 70 let, ženy 74 let
Spojené arabské emiráty jsou federací 7 emirátů, která se utvořila v letech 1971-1972, když oblast opustili Britové. Federaci tvoří: Abú Zabí, Dubaj, Šardžá, Rás al-Chajma, Fudžarja, Umm al-Kuvajn a Adžmán. Pobřeží emirátů bylo doménou pirátů. Ještě počátkem 19. století mělo město Rás al-Chajma flotilu 880 lodí a 10 000 námořníků. Od roku 1853 patřilo území Britům jako smluvní protektorát Omán. Země dosahuje neslýchaného bohatství od roku 1962, kdy začala těžba ropy.
